Charita. Slovo, které má mnoho podob, ale přitom v konečném výsledku znamená to stejné. Pomoc těm, kteří ji nutně potřebují. Ať už jde o sběr plastových víček, nákup různých ručně vyráběných figurek, slunečníčků či knoflíků za symbolickou cenu nebo třeba veřejnou sbírku ošacení, vždy na druhém konci stojí někdo, kdo naši pomoc nutně potřebuje. Tedy alespoň v drtivé většině případů. K napsání dnešního úvodníku mne přiměl především fakt, že v poslední době se slovo charita na stránkách Monitoru objevovalo poměrně často, ať v té či oné podobě. Věřím tomu, že spousta z nás tu a tam vhodí minci bezdomovci do klobouku, občas si koupí kalendář s obrázky malovanými ústy nebo nohama postižených, zakoupí si bílou pastelku nebo potěší tři krále, kteří s kasičkou obchází město. I v dnešní době plné chamtivosti, arogance, závisti, ale také podvodů, tunelů a v neposlední řadě finančních krizí lidé neztrácí jednu velmi důležitou vlastnost, a sice sociální cítění. Valná většina z nás má totiž v povaze soucítit s těmi, kteří natahují pomocnou ruku. Proč to vlastně děláme? Je to láska? Je to lítost? Soucit nebo mravní povinnost? Špatné svědomí? Všechna tato slovní spojení mohou znamenat charitu a je moc dobře, že pomůžeme těm, kteří to potřebují. Vždyť přece nikdo z nás nemůže vědět, kdy se ocitne na druhé straně… Pravdou je, že v poslední době se s charitativními sbírkami a akcemi všeho druhu doslova roztrhl pytel. Kam se podíváte, tam vidíte nataženou ruku, a kdyby měl člověk do každé z nich vložit padesátikorunu, nakonec by mu nic nezbylo. Třeba v Kauflandu občas bývají charitativní sbírky na pomoc dětem s leukémií. Leukémie je strašná a krutá nemoc, a tak si malou panenku od prodejců koupím. Jenomže v průběhu sbírky u mne nastává problém – panenky mám doma už tři, další dvě koupila žena, a když mám říct: „Ne, nekoupím,“ připadám si jako nelida. Nic naplat – s občasným odmítnutím musí dobrovolní zástupci takovéto sbírky počítat a mně nezbude nic jiného, než tedy s těžkým srdcem odmítnout, anebo koupit další panenku. Naštěstí je dnes mnohem více možností, jak projevit dobrou vůli. Typickým případem jsou víčka od PET lahví, která se vybírala mimo jiné i na pomoc Elišce – postižené holčičce, která potřebovala finance na drahé lékařské procedury. Kolem tohoto děvčátka se strhla poměrně velká pozornost a mimo to, že několik stovek lidí přispělo vybranými víčky od PET lahví, našli se i tací, kteří pro ni uspořádali koncert nebo poslali finanční příspěvek. Napadá mne, že mnoho lidí ani netuší, proč vlastně vršky sbírá, stačí jim jen vědomí, že dělají dobrou věc. Ona dobrá věc spočívá v tom, že víčka se prodají specializované firmě, která je dále zpracovává, a penízky poté putují na správný účet. Tedy alespoň většinou… Občas se totiž stane, že někteří vynalézavci důvěřivost a dobrou vůli ostatních zneužijí ve svůj vlastní prospěch a vybrané finance nakonec skončí bůhví kde. A pak dejte někomu peníze! O modernější pojetí charity se snaží organizátoři nejrůznějších sportovních akcí a koncertů. U nás v Blansku se každoročně odehrává těchto akcí několik – vzpomenout můžeme například na tradiční vánoční koncert skupiny Kaštánci, kteří své honoráře věnují ZŠ speciální. Velký rozruch způsobila v Blansku nová akce s názvem You Dream We Run, která na stránkách Monitoru v posledních číslech budí v čtenářích mnoho otázek a pochybností. Zařekl jsem se, že se do sporu organizačního týmu a jeho bývalých členů plést nebudu, ale neodpustím si jednu poznámku. Nebudu podporovat akci, na které, jak se minulý rok ukázalo, soupeří o svůj sen postižené děti mezi sebou. Celá událost dopadla totiž tak, že maminky s postiženými dětmi byly na akci přítomny, vystavovaly sebe i své děti a soupeřily o přízeň účastníků. Ať už je správná ta či ona verze příběhu, tohle je bezesporu špatný postup. I když nepochybuji, že na začátku byl dobrý úmysl, na konci bylo minimálně jedno zklamané postižené dítko, které na svůj sen, kterým byla mimochodem terapie v podobě plavání s delfíny, nemělo nárok, neboť účastníci akce v hlasování rozhodli ve prospěch toho druhého. Monitor sice tuto akci loni mediálně podpořil, ovšem do poslední chvíle nebylo jasné, jak nakonec peníze budou rozděleny (zajímavé je, že v Brně se výtěžek rozdělil rovným dílem mezi všechny děti), a jakým způsobem se bude „hlasovat“. Na adresu redakce tehdy přišel jen naštvaný dopis jednoho z organizátorů, že akci málo podporujeme. Co na to říct? Jsem moc rád, že lidé umí držet při sobě a podají pomocnou ruku těm, kteří to potřebují. Jen je potřeba se občas zamyslet nad tím, komu své peníze svěříme. Naletět podvodníkovi dnes můžeme na každém kroku, a tak nám nakonec možná nezbude nic jiného, než si vybrat konkrétní osobu a věnovat peníze přímo jí. Přeji všem lidem dobré vůle, aby se podvodníkům vyhnuli velikým obloukem a jejich pomoc vždy skončila u těch správných lidí.