Na kávě v Poradně pro rodinu

Tentokrát jsem vyrazila „Na kávu“ do Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy na Údolní ulici v Blansku a promluvila hned s dvěma psychology naráz. Vedoucí poradny Helena Janíková a její kolega Martin Švanda hovořili o důležitosti mezigeneračních vztahů, které jsou podle nich v současné době důležitým tématem nejen pro klienty poradny, ale pro všechny lidi, protože jsme vztahové bytosti. A o vztahy je potřeba naučit se starat, aby nedocházelo k nedorozuměním a konfliktům. 

Týden 13. – 21. května je stanoven jako Týden pro rodinu. Jak se k němu připojujete? 

HJ: Letošním tématem Týdne pro rodinu jsou trvale udržitelné mezigenerační vztahy, proto bychom se k němu chtěli připojit prostřednictvím vyjádření v regionálním tisku. Zdá se nám, že poslední dobou dochází k nárůstu těchto témat mezi klienty, kteří přicházejí do poradny. Před několika lety byly hlavním tématem partnerské vztahy, a nyní se stále častěji setkáváme s problematikou vztahů babičky versus vnuci nebo dospělé děti versus jejich rodiče. Každý příběh je trochu jiný, ale mezigenerační vztahy jsou hlavní linkou, kolem které se ty příběhy točí. 

Čím myslíte, že to je? 

HJ: Řekla bych, že ve společnosti přibyla nervozita, která se odráží ve snížené kvalitě vztahů. Velmi specifická je pak role prarodičů v situaci, kdy jsou v krizi partnerské vztahy jejich dětí. Velkým tématem pak je to, jakou roli mohou v té chvíli zastávat a jakou mohou mít funkci pro svoje vnoučata. 

MŠ: V posledních letech jsou vztahy zatíženy společenskými změnami – měli jsme tady akutní koronavirovou epidemii, pak přišlo zhoršení ekonomické situace a nyní je poměrně blízko nás válka. Rodina tedy nějakým způsobem na všechny tyto zátěže reaguje. Myslím si, že nelze nemít mezigenerační vztah. Záleží na kvalitě toho vztahu, a lidé hledají pomoc, když jim vztah přijde nefunkční. Dalším nosným tématem v rámci mezigeneračních vztahů je přenos vlastních vzorců chování na výchovu dětí. 

Jak by tedy měly vypadat ty ideální vztahy? 

HJ: Každá generace má svoje úkoly. Úkolem rodičů je předat svoje geny dál, starat se o děti a vychovávat je, když jsou malé. Úkolem rodiny je zajistit bezpečné a láskyplné prostředí, kde se zároveň kromě lásky nastaví nějaké hranice a uplatní se nějaké výchovné styly. Hranice by možná neměly být úplně rigidní, mohou se v určitých situacích posouvat a přizpůsobovat, ale musí tam být, protože určitá pravidla právě vytváří pocit bezpečí. A toto není úkol prarodičů. Prarodiče v ideálním světě – ve funkčních vztazích – mají komfort toho, že toto nemusejí dělat. Že smí být jen láskou zahrnující babička a dědeček. 

Někdy se v poradně i setkám s tím, že když někdo přichází se svým vlastním problémem, tak vzpomíná na to, jak mu v dětství bylo dobře u babičky a u dědečka. Z mého pohledu je to místo, kde se smí hodně, kde děti tolik netestují hranice a jsou hodnější, dávají lásku prarodičům a oni jim. Může to pro ně být místo pro vydechnutí a načerpání – na obou stranách. 

A co se děje, když nastane velká krize v rodině? 

HJ: Když nastane velká krize v rodině, která třeba vede k rozchodům, rozvodům, dětem se otřásá zem pod nohama. Tady mají prarodiče velmi intenzivní možnost vytvořit neutrální prostředí pro vnoučata, která si tam mohou oddychnout. Ony v té době přestávají vnímat sebe a jsou zaměřeny na svoje rodiče, kteří jsou sami zahlceni a nedokážou vnímat emoce dětí a být tady pro ně. A to může být úloha prarodičů. 

A když to nezvládnou? 

HJ: Celá situace se může komplikovat různými způsoby. Přirozenou reakcí je, že ve chvíli, kdy se rozvádí moje dospělé dítě, buď se můžu přimknout na jeho stranu, nebo můžu být proti němu, můžu mu to vyčítat. Jenže pak ta neutrální pozice zmizí a pro děti to znamená další přidaný stres. Toto je jedna tématika, s níž se v poradně setkávám. A druhá je taková, že prarodiče kvůli sporům přicházejí o kontakt s vnoučaty. 

Snažím se jim pomoci, aby si uvědomili, že role každé generace je jiná a že prarodiče mohou mít v té situaci velkou záchrannou roli pro svoje vnoučata. A že je hrozně důležité zjistit, co kdo v dané chvíli potřebuje. 

Když spolu (nejen) v krizových situacích lidé nemluví, jsou zatíženi vlastním očekáváním, svými představami. Pak dochází k tomu, že dospělé děti vnímají od svých rodičů jejich zásahy jako nevyžádané rady a reagují tak, že se snaží je od sebe odříznout, což prarodiče zraňuje. 

Naším úkolem v poradně je v takových případech pokusit se zjistit, co kdo potřebuje a zprostředkovat komunikaci. 

Kdo se v těchto situacích na vás nejčastěji obrací – prarodiče nebo jejich dospělé děti? 

HJ: Je to opravdu různé. Dalo by se říct, že momentálně máme více prarodičů, ale s různou agendou, s různými příběhy. Někteří jsou v kontaktu s vnoučaty a vidí těžkosti v komunikaci s tou prostřední generací, někteří zase jsou naopak od vnoučat odříznuti, anebo se přidávají na stranu konfliktu dospělých dětí. Vnímají, že se vztahy pokazily, proto si přicházejí do poradny pro pomoc. 

MŠ: Z mého pohledu prošly vztahy velkou zkouškou v době covidu. Bylo tady epidemiologické nařízení, že musíme chránit starou generaci. Někde vztahy fungovaly dál, generace se vzájemně podporovaly, ale velmi často se stávalo, že prarodiče se izolovali a vnoučata k nim nesměla ani na zahradu. 

K čemu to pak vedlo? 

MŠ: Klienti nás oslovovali s tím, že nečekali, že se jejich rodiče takhle zachovají. Do té doby měli víceméně funkční mezigenerační kontakty a vztahy, ale v epidemii vlastně vyšlo v těchto rodinách na povrch, že se stará každý sám o sebe, což se vztahy zamávalo. Jenže vztahy nekončí s koncem epidemiologického opatření, ale pokračují a jsou právě poznamenány tím, jak se každý se zúčastněných v té krizové situaci projevil. Zde bych tedy vnímal nárůst mezigeneračních problémů. 

Mezigenerační vztahy jsou podle mě na celý život. I když rodiče zemřou, tak člověk k nim ten vnitřní vztah pořád nějak prožívá. 

Mezigenerační téma je také všeprostupující. I když třeba manželský pár řeší problémy v párové komunikaci, v poradně často zazní: „U nás doma to takhle nebylo. U nás se maminka starala o rodinu, ale ty chceš dělat kariéru.“ Ta potřeba spolehnout se na rodinnou tradici je pokus o jakousi oporu, kdy se člověk sám v sobě necítí dost pevný v rámci partnerského vztahu. 

Měly by dospělé děti odhlédnout od toho, jak to bylo doma? 

MŠ: Dospělí lidé by měli poznat sami sebe a uvědomit si, zdali je ten vzorec z jeho rodiny natolik funkční, že se dá přenést do vztahu. 

HJ: Je důležité uvědomit si, jestli poselství, které si v sobě neseme z výchovných vzorců, je skutečně natolik důležité, že v něm chceme pokračovat. Nebo se můžeme rozhodnout, že tyto vzorce jsou spíše jen automatickým opakováním, nejsou pro nás vlastně tak důležité a že nám spíše komplikují vztah s partnerem, který přichází z jiného prostředí. 

Když o sobě něco vím, mohu s tím něco udělat. Měnit se můžeme my sami, nemůžeme mít nároky na druhé, aby se měnili oni. 

Co jsou podle vás další krizové situace, které ovlivňují mezigenerační vztahy a vztahy vůbec?   

MŠ: Jako krizovou situaci vnímám nejen covid, ale také třeba narození dítěte, rozchod, nemoc, mohou to být třeba i změny jako je stěhování. A všechny změny jsou potenciální zátěží pro mezigenerační vztahy. 

Jak řešit komunikační problémy? 

HJ: Je důležité, aby si lidé uměli říct, co potřebují. Často cítím až lítost z toho, že by stačilo tak málo. Například žena, která je na mateřské dovolené, jen potřebuje, aby ji její máma povzbudila, nebo aby ji vyslechla a nekomentovala. Nebo aby ji přišla někdy vystřídat. Ale když to neřekne a jen čeká, co maminka udělá, je zákonité, že snadno dojde k neporozumění. Nebo na druhé straně ty prarodiče se potřebují cítit užiteční. Potřebují mít kontakt s dětmi, s vnoučaty. A když se třeba neumí zeptat nebo nedostanou tu informaci, jak by mohla pomoc vypadat, začnou si vymýšlet to svoje. 

Jakým způsobem? 

HJ: Začnou například něco kupovat, přinášet do rodiny svých dětí, kde je to pak vnímáno jako nevyžádané rady, nevyžádané dary, které jdou někdy i proti hodnotám mladé rodiny. Pak vzniká zbytečné napětí. Dovedu si představit, že někdy prarodiče chtějí být pouze v kontaktu s vnoučaty, ale nechtějí je přímo hlídat, protože na to nemají energii a necítí se na to. Přesto chtějí hrát nějakou roli v životě vnoučat. Anebo naopak by si vnoučata rádi půjčili a vzali je sami na procházku. A když si řeknou, co kdo od koho potřebuje, neznamená to sice automatický nárok, ale je to jediný způsob, jak dát blízkým nahlédnout do svých potřeb a do toho, co se mi honí v hlavě. Někdy stačí odvážit se říct, jak to chci já. 

Máte nějaký návod na funkční mezigenerační vztahy? 

HJ: Je to vlastně návod na všechny vztahy, nejen mezigenerační: uvědomit si, že moje perspektiva je jen moje a ten druhý ji může mít jinak. Je tedy potřeba o tom zkoušet mluvit, ale z té své pozice a s respektujícím přístupem – mluvit o tom, co mně se honí v hlavě, jak já to prožívám, co se mnou dělají nějaké situace a co bych potřebovala. Důležité je nedomýšlet si za druhé, v tom se zákonitě pleteme, ale pokoušet se zjistit, jak to ten druhý má. 

MŠ: Myslete na to, že čas běží. Že se vztahy dají pěstovat, zlepšovat, dávat jim šanci, a když to třeba nejde, můžete se poradit s odborníky v poradně nebo i s kýmkoliv jiným. Hlavně nemá smysl konflikty držet v sobě a trápit se tím, protože čas, který na ty vztahy máme, je přece jen nějak vymezený. A nikdo nevíme, kolik ho máme. 

Marie Kalová