Na kávě s Míšou Buchtovou

Skoro nikdo jí neřekne jinak než Buchta. Míša je fotografka, pracovala pro film a Českou televizi, ale taky je maminkou dvojčat a v neposlední řadě majitelkou SU – zcela nové módní značky, se kterou se snaží prosadit na trhu. 

Kdy jsi začala fotit?

Od malička jsem hodně sportovala a malovala. Ve sportu jsem byla docela úspěšná – v karate jsem dokonce vyhrávala mistrovství Evropy. Po škole jsem začala dělat grafiku a fotku – to byl vždycky můj sen. Jenže jsem neměla peníze na dobré vybavení, takže jsem vystřídala několik zaměstnání s tím, že vydělám peníze a nakoupím techniku. Pak přišla možnost provozovat hospodu, k tomu jsem ještě otevřela spinningové centrum v Boskovicích, takže začalo podnikání na plný úvazek (vlastně na dva). K tomu jsem začala ještě zakázkově fotit. V té době to bylo docela náročné, jelikož fotografický svět prožíval díky přechodu na digitální formát revoluci; nešlo jen o nové technologie ve focení, ale taky o následnou úpravu, nové počítačové programy atd. Můj první foťák byl Zenit E – stará filmová klasika, takže jsem si ze začátku prošla klasickým „mokrým“ procesem. Digitální fotka – to byl zcela nový svět.

Kdy jsi začala fotit na plný úvazek?

Od dvaadvaceti do třiceti jsem se věnovala podnikání – věděla jsem přesně, co chci. Trénovala jsem, k tomu provozovala hospodu, do toho občasné focení. Měla jsem kontakt s lidmi a tato kombinace mě velmi bavila. Změna nastala ve chvíli, kdy jsem prodělala vážnou nehodu na motorce, při které jsem si rozdrtila pánev. Najednou jsem se ocitla na několik měsíců na nemocničním lůžku a můj zdravotní stav mi nedovolil ani běhat kolem hospody, natož trénovat. Takže jsem všechno prodala, nakoupila vybavení a začala se naplno věnovat fotografii. Tu jsem dělat mohla. 

Když jsem byla v nemocnici, potkala jsem se s Terezou, která studovala produkci. Měla po vážné autonehodě podobně jako já. Sedly jsme si na první dobrou a strávily společně dva měsíce na Malvazinkách. Dalo by se říct, že jsme se sešly ve správný čas na správném místě (jestli se to dá vůbec říct o rehabilitačním oddělení :))) Byla to právě Terka, která mě seznámila s režisérem absolventského filmu, který právě připravovali na FAMU. Tam jsem začala fotku vnímat velmi intenzivně.

Z toho asi moc peněz nebylo…

Vůbec, dělala jsem to zadarmo 🙂 Ale vzpomínám na to moc ráda – byli jsme tým asi patnácti lidí, dva týdny jsme přebývali v jedné místnosti, ve které jsme společně vařili a pracovali. Přestože jsem z tohoto focení neměla ani korunu, bylo pro můj další život naprosto klíčové. Právě tahle příležitost mne posunula směrem k rozhodnutí, že přesně tuhle práci chci dělat. Další filmová zakázka už placená byla. Fotky jsem odevzdala a producent byl tak nadšený, že mi zaplatil několikanásobek domluvené sumy. To byla motivace!

Dělala jsem si jméno, přicházely další zakázky. Výrazným hybatelem, který rozhodl o mé další životní etapě, byla práce na filmu Fotograf o Janu Saudkovi. Měla jsem příležitost jej portrétovat v jeho vlastním ateliéru a potkala spoustu známých herců a dalších lidí od filmu. Jana Saudka v tomto filmu ztvárnil Karel Roden.

Studovala jsi fotografii?

Jelikož po nehodě už mi zbyla jen fotka, zjistila jsem, že abych dosáhla svých snů, musím se ještě hodně učit. Fotografickou školu jako takovou nemám – ani střední, ani vyšší odbornou. Nikdy jsem to takhle nechtěla. Takže nezbylo než si udělat nějaký soukromý kurz. 

Absolvovala jsem půlroční kurz v IDIF – Institut digitální fotografie, který vede Ondřej Neff, otec vynikajícího fotoreportéra Davida Neffa. S Davidem jsme několikrát debatovali o fotkách, dělal válečnou reportážní fotku a toho času mne jeho práce lákala; evokovala ve mně spojení cestování – fotka – dobrodružství – adrenalin. 

Hodně mi daly i retušérské práce ve studiu Stanislava Petery. Standa má akademii, která školí profesionály v oblasti úpravy, montáží, velkomontáží
fotografií. 

Co ti studium přineslo?

V IDIFu jsem absolvovala půlroční kurz, který člověku především objasní směr, jímž se chce vydat. Pak už je to spíš o vlastním samostudiu a zdokonalování. Škola naučí fotografa pravidla, a pokud je učitel šikovný, dokáže vysvětlit také to, jakým způsobem daná pravidla správně porušovat. Potom můžou vzniknout velmi originální díla. 

Studium, následné samostudium a zkušenosti s focením pro film mi zajistily práci v České televizi, ve které jsem od roku 2015 profesně strávila tři
roky.

Musela jsi dělat konkurz?

Musela. Podmínkou pro uchazeče byla střední nebo vysoká škola se zaměřením na fotku. Do konkurzu se přihlásilo asi 400 fotografů z celé republiky. Přestože já jsem specializovanou školu ve svém CV neměla, nakonec rozhodly výsledky mé práce a přijali mě.

Nelze nepoložit tuto otázku… Co dělá fotograf České televize?

Výstupem fotografa pro Českou televizi jsou tiskové konference, podpisy smluv, fotoreporty důležitých mítinků. Produktové fotografie – Česká televize má vlastní e-shop. Samostatnou kapitolou jsou fotky z natáčení – to probíhá třeba měsíc, přičemž je vytipovaných pět dní, které se fotí. Fotí se z pohledu kamery, fotky jdou do novin k rozhovorům a následně do archivu ČT. Pak se fotí promo fotky k pořadům a štábové – zákulisní fotky. Jeden den fotím v Chánově (seriál MOST) a druhý den jsem na Piazzetě Národního divadla na festivalu Zlatá Praha. 

S foťákem jsem se podívala na různá místa, poprvé jsem fárala asi 130 m pod povrch v Rakovnických dolech, když se natáčela Dukla 61. Ráda vzpomínám na seriál RAPL, milovala jsem zákulisní focení Stardance. Práce je to tedy velmi pestrá a časově poměrně náročná.

Kolik má televize takových fotografů?

Stálé fotografy má ČT tři, pak ještě pár externích spolupracovníků z různých regionů. Když jsem byla v největším zápřahu, jezdila jsem po celé zemi a pracovala od rána do večera, o sobotách i nedělích. Tohle skončilo v roce 2018, kdy jsem otěhotněla.

To se asi skloubit nedalo…

Ono je to mnohem složitější. Osud mi nadělil rovnou dvojčata, takže v kombinaci s mým zdravotním stavem a následky po nehodě jsem šla rovnou na rizikové těhotenství. Holky se narodily v březnu 2019, v létě jsem začala tušit, že se mnou není něco v pořádku a na podzim mi následkem těhotenství a porodu znovu praskla pánev a můj zdravotní stav se vrátil do bodu nula. Čekala mne další operace, další rehabilitace. Velmi silnou oporou mi byla rodina, tedy hlavně máma s tátou a brácha, kteří se skvěle starali o mě i o holky. Když nad tím tak přemýšlím, museli se starat o tři batolata 🙂 

Neplánuješ návrat?

Měla jsem se vracet před rokem, ale pracovní poměr jsme ukončili. Teď, když mám dvojčata, by to bylo velmi náročné. Nechci dávat přednost kariéře před rodinou, navíc ještě nejsem úplně fit. Ale díky tomu, že v Praze jsem si vybudovala jméno, produkční společnosti už mě znají a práce v této branži je. A snad bude. Třeba loni jsem fotila film Její tělo, který půjde do kin letos na podzim. Příští týden nás čeká focení plakátu, tak držte palce, ať se nám povede 🙂 Nikam to netlačím, počkám, co přijde. Nabídky stále naštěstí mám.

Kdy přišel nápad na prodej vlastních oděvů?

I k tomuto jsem musela dojít… Když jsem zjistila, že s kariérou v ČT je konec, začala jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Původně jsem chtěla prodávat vlastní fotky, kterých mám plný archiv a většinu z nich jsem nikde nezveřejnila. V té době jsem začala řešit svoji identitu – brand, pod kterým bych podnikala. Pak jednoho dne přišel nápad na značku SU. Dala jsem si ji patentovat, zaregistrovala stránku suoriginal.cz a postupně začala plnit sociální sítě. Na SU začala reagovat velká spousta lidí, každý začal spontánně vymýšlet kombinace s tímto motivem. A tak jsem začala vyrábět originální oblečení. První byla trička, potom mikiny, tepláky…

Co znamená SU?

SU vzešlo z mé životní cesty. Jak mám napsáno i na svých stránkách: SU je především existenční otázka. Radost ze života. Cogito, ergo sum… MYSLÍM, TEDY SU! Od nehody na motorce, která mi otočila životem o 360°, jsem si předsevzala, že budu, že budu cokoliv a budu to ráda.

Nehoda mi toho v životě hodně vzala, ale taky paradoxně dala. Uvědomila jsem si, že je třeba si vážit každé vteřiny, kterou tu člověk je. S pokorou a úctou prostě SU 🙂

Je to náročná práce?

Nikdy jsem si neuvědomila, na kolika židlích budu tím svým smontovaným zadkem muset sedět. Podnikání tohoto typu není o prodeji od stolu. Musím vymyslet vlastní střih, nechat jej ušít (mám lokální dílnu tady v Blansku). Následně udělat grafiku, na plotteru oblečení potisknout. Pak musím produkty nafotit, dát na e-shop i s popisky, v neposlední řadě prodat, to znamená věnovat se marketingu. Pak můžu konečně zboží zabalit a poslat.

Nekupují tvé produkty hlavně zákazníci z Moravy, pro které je ono SU podstatně přirozenější?

Mám mnoho zákazníků z Čech, hlavně z Prahy – tady mám mnoho přátel, kteří byli první, ale od nich jsem získala další, kterým se moje oblečení líbí. Baví mě spojovat tyto dva zdánlivě nespojitelné „světy“ – Čechy a Moravu.

Co tě nyní živí více – fotka nebo SU?

Mám zase dva úvazky. Živí mě jak fotka, tak SU, ale abych pravdu řekla, budování značky je hodně o penězích. Takže teď je to spíš fotka – z dobré zakázky financuji SU, protože věřím, že investuji do správné věci a budoucnosti mých dvou dcer.

Martin Müller