Na kávě se Zdeňkem Špíškem

Učí v Olomouci na vysoké škole na katedře chemické biologie, sází stromy v rámci projektu Stromy pro Moravský kras, stará se o ně, zkoumá genetiku jeřábu oskeruše, vzdělává horské průvodce, cestuje, spolupořádá festival Rajbas, podílí se na výzkumu kruhatky Matthioli… Mám dojem, že kdybychom měli vyjmenovat, co všechno Zdeněk Špíšek stíhá, seděli bychom na kávě do půlnoci a mohl by z toho být rozhovor na pokračování. Sešli jsme se v kinokavárně, tedy s jeřábem oskeruší, kterou se dlouhodobě zaobírá, na dohled. 

Snažíte se o návrat ovocných stromů do krajiny… 

Ovocné dřeviny ve veřejném prostoru jsou vnímány takovým dvojím metrem. Kolemjdoucími jsou vnímány pozitivně, jelikož si mohou utrhnout jablko nebo třešeň, dále ovšem zazní komentáře, že děti ze stromů olámou větve. Ve Skandinávii jsou ovocné stromy často součástí veřejných parků. Lidé si chtějí upéct štrúdl, tak si natrhají pár jablek. V dnešní době je však u nás ve veřejném prosotru ovoce vnímáno spíš jako odpad. Lidé jsou naštvaní, že jim spadne shnilá třešeň na auto a zašpiní je. 

Je podle vás v Blansku ovocných stromů dostatek? 

Rozhodně jich je tady málo a myslím si, že jsou veřejná místa, která by si to zasloužila. Například rekreační oblast Palava – dovedu si to představit – horké léto, zrající třešně, koupající se děti… Jde to k sobě. Obecně je tady bohužel větší strach z ovocného odpadu a polámaných větví. Ale ty děti se musí taky naučit, že ovoce neroste v supermarketu. 

S dobrovolníky sázíme v rámci sdružení Horizont stromy do veřejného prostoru podél cest. Je to založeno na tom, že k tomu vždy vyzveme lidi, kteří bydlí přímo v daném místě, aby ke stromům pak měli nějaký osobní vztah. Takže když se mnou vysadí nějakou alej, trochu spoléhám na to, že když bude mít strom ulomenou větev nebo přiškrcený úvaz, jsou schopni se o něj postarat, protože není v mých silách na všechny aleje neustále dohlížet. Letos jsme vysadili zhruba devět set stromů. Za posledních pět let se nám podařilo do krajiny vysadit dva a půl tisíce stromů a asi 8000 stromů do lesa. 

Není to tak, že bychom ty stromy jen sázeli, ale také se o ně dál staráme. Řešíme jejich, závlivku, řez, náhrady, povolování úvazů a podobné záležitosti. Je to dlouhodobá práce a snažíme se aktivovat dobrovolníky na vesnicích. Pořádáme i workshopy. V předjarním období prořezáváme větve a lidé se mohou naučit, jak se dá tvarovat ovocný strom. Tvarování koruny je u mladých jedinců důležité, protože jim tím dáváme dvě věci: jednak dlouhověkost, jelikož když je koruna dobře založená, stromy se nerozlomí a vydrží, a jednak jim dáváme do vínku kvalitní násadu ovoce – sluníčko se dostane k ovoci ze všech stran a vy budete sklízet krásná jablíčka z celého stromu, ne jen z osluněných větví. 

Kde berete stromy k výsadbě? 

To je složitější. Třeba oskeruše nikdo neroubuje, s tím jsem začal já. Dnes máme z Bílých Karpat, Moravského krasu a Českého středohoří asi třicet kultivarů, které osadíme do krajiny. Takže ty oskeruše a některé méně známé dřeviny dělám já, jinak velké množství vozím z Bílých Karpat z ovocných školek, pro některé jezdím až na Slovensko. Případně z Crhova u Olešnice, kde mají krásné jabloně, protože o ně vzorně pečují. Není to tedy o tom, že bych šel do prvního marketu, vybral ovocné stromy a zasadil do krajiny. Tyto stromy musí mít určité parametry, aby v krajině vydržely a dokázaly dlouhodobě nést ovoce. Aby péče o ně nebyla náročnější, než je třeba. Takže jsou to většinou stromy, které jsou na tzv. semenné podnoži. To znamená, že ze semínka se vypěstuje celý strom, který se pak naroubuje. Takový strom má hluboké kořeny a dokáže přežít i velká sucha, jaká některé roky bývají. 

Kde hledáte peníze na zakoupení stromů? 

To je také složitější věc. Je to často ve spolupráci Agentury ochrany přírody, dále píšeme granty do různých neziskových organizací. Většinou je hrazen jen materiál, takže ostatní záležitosti, jako doprava apod., to jde z naší kapsy. Občas získáme od někoho nějaký dar nebo příspěvek za workshop. Každé výsadbě stromu předchází mnoho práce. Musíme získat povolení majitele pozemku, napsat projekt včetně projektové dokumentace k výsadbě, musíme splnit podmínky Správy a údržby silnic, vše projednáváme s CHKO Moravský kras a ještě se zemědělci. Je nás asi pět nebo šest lidí, kteří všechny tyto věci chystáme, včetně koordinace dobrovolníků, kteří s námi sází stromy.  

Sázíte ovocné stromy u silnic. Neříkalo se dřív, že od silnic je ovoce plné škodlivých látek z výfukových plynů? 

V minulosti, kdy jezdila auta na olovnatý benzín, tak se skutečně ty imise z automobilů do ovoce dostávaly. V současné době už jsou kadmiové katalyzátory, které škodliviny minimalizují. 

Není to tak jednoznačné, ale odpovím vám otázkou. Které jablko si dáte raději – to od silnice, na které možná mají vliv nějaké zplodiny, nebo jablko ze supermarketu, které prošlo několika postřiky? Jablko z Itálie zažilo deset až čtrnáct postřiků, jablko od nás tři až šest.  

Posledních pět let se také staráme o habrůvecký Tyršův sad, což je největší ovocný sad v Moravském krasu. Na třech a půl hektarech je tam přes pět set ovocných stromů. Sad je takovou ukázkou ovocnářství druhé poloviny 20. století, nachází se v něm mnoho starých odrůd a je to pěkné místo, o němž málokdo ví. Letos jsme nechali vytvořit naučnou ceduli, kterou jsme představili veřejnosti na festivalu Rajbas. Bude umístěna na okraji sadu a návštěvník se dozví něco o historii sadu i o místních stromech. Cedule je doplněna kresbami mé maminky, díky nimž mohou lidé poznat různé odrůdy jabloně či jeřábu oskeruše. Pamatujeme i na nejmenší – zabaví je různé doplňovačky, které jsou součástí tohoto informačního stanoviště. 

Může si člověk na svém pozemku zasadit jakýkoliv strom? 

Dle zákona můžete zasadit strom na svém pozemku tři metry od sousedovy hranice. Keře můžete sázet blíž. V každém případě je při výsadbě dbát na to, aby se strom vysadil v ideálním období. To je právě v říjnu, listopadu, kdy se strom připravuje na zimu. Na jaře je to také možné, ale je to náročnější na péči – musí se pravidelně zalévat. Je to náročnější finančně i časově. Dále je vhodné poradit se s někým, jaké stromy se do dané oblasti hodí. 

Pracujete i s veřejností ve městě… 

Ve spolupráci s městskou knihovnou jsme letos pořádali dvě komentované prohlídky městskou zelení a bavili se mimo jiné o její funkci. Při jedné jsme prošli centrum města a týden před Dušičkami jsme se sešli na hřbitově, kde lidé většinou chodí s hlavou skloněnou, ale společně s účastníky setkání jsme pozvedli zraky do korun stromů, ukázali jsme si některé úžasné borovice, které dosahují přes třicet metrů, a další zajímavé dřeviny. Narazili jsme také na tis červený, který měl zrovna krásné červené míšky. A musíte uznat – kde jinde ochutnat jedovatou dřevinu, než na hřbitově 🙂 Tato rostlina je celá jedovatá, ale míšky jsou sladké a jedlé. Semínko je jedovaté. 

Čím se zabýváte na katedře chemické biologie? 

Kromě výuky studentů pracuji na výzkumu hnojiv z fytohormonů. To jsou látky, které dokážou stimulovat tělo – ať už člověka, nebo rostliny. Stačí velmi malá koncentrace. Vymýšlíme tzv. chytrá hnojiva, která například pomáhají rostlinám vyrovnat se s výkyvy počasí. Na jaře zemědělec vyseje nějakou plodinu. Osivo ošetřené naším přípravkem daleko lépe zakoření a nežene rostlinu tolik nahoru. Náš přípravek zajistí hlubokou kořenovou soustavu plodiny, takže když pak přijde suché období, dokáže si rostlina vytáhnout vlhkost z větší hloubky. Tato hnojiva díky malé koncentraci nepředstavují pro krajinu zas tak velkou zátěž a často jsou i trochu ekologičtější, než komerčně dostupná hnojiva. Řada těchto látek se už dostává i na náš trh.  Také se věnujeme třeba šlechtění – vyšlechtili jsme speciální druh ostropestřce, v současné době šlechtíme mák. 

Jste známý svým zapálením pro strom jeřáb oskeruše. Kdy jste se začal o oskeruši zajímat? 

Tak trošku mě pronásleduje prakticky celým mým životem od dospívání. Bylo mi asi kolem patnácti, šestnácti let, jel jsem s dědem do Komně, zastavili jsme někde v polích a děda říkal: Tamto je oskeruše. S tátou jsme nevěděli, co to je, přišli jsme ke stromu a zjistili jsme, že je to obyčejná planá hruška. Pak jsem začal hledat, co je to oskeruše, a nějak mě to vzalo. Napsal jsem na to i SOČku (soutěžní práce v rámci středoškolské odborné činnosti, pozn. red.), dostal jsem se i do národního kola. Pak jsem na toto téma napsal i doktorskou práci. S kolegou jsme na toto téma před pár lety napsali knížku, která seznamuje člověka s oskeruší. Člověk tuto rostlinu totiž kultivuje již přes dva tisíce let. Teď je v tisku druhá monografie, která je už i v angličtině a čtyřicet kusů míří do USA do botanických zahrad apod. 

Zabývám se molekulární biologií, kdy řeším genetiku jeřábu oskeruše. Je to taková zajímavá dřevina. Nikdy nebude tak populární, jako jabloň nebo hrušeň, ale je něčím specifická a hlavně je dlouhověká. Je to největší strom v Evropě. Má obvod třeba čtyři a půl metru a stále plodí. Sklidí se z něj tuna ovoce. Troufám si říct, že jiná dřevina v Evropě, kromě olivovníku, tohle nedovede. 

Kde v Blansku najdeme oskeruši? 

Na veřejném prostoru je to hned vedle kina, mezi dvěma nedávno zasazenými lípami. Kdybychom se tady za tři sta let setkali, tak ty dvě lípy možná budou stát ve stínu oskeruše 🙂 Případně budou nastejno. 

Na kontě máte podíl na scénáři a odborné konzultace ke dvěma dokumentárním snímkům – Krkonoše a Jizerské hory, příběh jedinečné krajiny. Co chystáte nyní? 

Loni mě kamarád přemluvil, abychom se pustili do natáčení filmu o Moravském krasu. Zatím máme dva pracovní názvy – Příběhy Moravského krasu a Tajemství vody. Půjde o celovečerní dokumentární film. Od roku 1942, kdy byl uveden Absolonův film Tajemství Macochy, nebyl natočen žádný celovečerní dokumentární film, který by se věnoval Moravskému krasu. Bude to trvat dva nebo tři roky. Natáčení v jeskyních je daleko horší, než jsme čekali. 

Zabýváte se též výzkumem na dně Macochy. O co konkrétně jde? 

O kruhatku Matthioliho. Je to rostlina z čeledi prvosenkovitých, která je u nás pozůstatkem doby ledové. Jde o glaciální relikt. Když totiž začala doba ledová, ledovce se začaly šířit ze Skandinávie a z Alp. Kytky z těch oblastí se snažily zachránit a postupovaly do teplejších krajin, kde by přežily. Kruhatka tedy doputovala k nám a usadila se v Macoše. Když ledovce ustoupily, rostliny se buď vrátily do místa původu, nebo vyhynuly. Ale na dně Macochy je tak neuvěřitelně chladné, poměrně konstantní klima, kde jako na jediném místě České republiky přežila kruhatka Matthioli. U nás na fakultě se snažíme zjistit genetickou variabilitu populace na dně Macochy. 

Jak to zjišťujete? 

Odebrali jsme vzorky kruhatky, vyizolovali jsme z ní DNA, a jelikož tento soubor DNA je poměrně složitý, odeslali jsme jej do Austrálie na vyhodnocení. Čekáme na výsledky, na základě nichž budeme schopni říct, jak na tom kruhatka je. V Macoše totiž dochází k jejímu úbytku – v devadesátých letech bylo na stěně propasti zhruba sto dvacet trsů a teď je jich tam asi šedesát. Je to zřejmě spojeno i s tím, že Macocha je v současné době sušší, než bývala dřív. A při výzkumu DNA jde o to, že buď zjistíme, že je to lokální endemit, který se díky dlouhodobé izolaci u nás vyvinul v samostatný poddruh, a pak je potřeba nastavit nějaký management a řešit jeho zvláštní ochranu, anebo zjistíme, že jde o tu stejnou kytku, která roste v Alpách, kam se po skončení doby ledové vrátila. Chceme zjistit, jak moc unikátní tato rostlina je. 

Marie Kalová