Komentář: O povinnostech

Platí úsloví, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného jednotlivce. V Listině základních práv a svobod, která je spolu s Ústavou nejvyšší právní norma v České republice (a obdobné normy platí vlastně v každé civilizované zemi) se píše, že každý občan může činit vše, co mu není zákonem zakázáno. Z dikce a smyslu Listiny a Ústavy plyne, že každý občan musí plnit povinnosti, a to pouze ty, které mu přikazuje Zákon. Takže musíme platit daně, nesmíme páchat trestné činy, musíme na silnici jezdit vpravo a další a další. Máme tedy jisté psané povinnosti, které bychom měli plnit. Ale máme také povinnosti i další, nepsané. Ty vycházejí ze zvyklostí nebo třeba morálky. Takže je asi každému známo, že má pomoci člověku, který upadne na ulici, nebo staršímu člověku umožnit sednout si ve vlaku apod. Je mnoho povinností, které vyplývají z pocitu odpovědnosti a cítí je každý sám. Na konci třicátých let minulého století mnoho Čechů a Slováků vyjadřovalo tak silnou odpovědnost vůči své vlasti, Československu, že za ni neváhali položit život. Tito hrdinové cítili povinnost to udělat, i když jim to žádný zákon nenařizoval. V tehdejší době to bylo normální. 

V dnešní době se (naštěstí) posunuly hranice nebezpečí a zla z tehdejšího zápasu o život a existenci do dnešní úrovně, kde o život a existenci až tak nejde. Tedy ještě do roku 2019 nešlo. Války a konflikty se střední Evropě dlouhá desetiletí vyhýbaly. Ale počátkem roku 2020 se civilizace začala celosvětově potýkat s nebezpečím pocházejícím ze smrtelného čínského viru. Všichni víme a vidíme, co napáchal. Kolik lidí mu podlehlo, kolik lidí jím bylo ohroženo, jak moc se díky němu společenské systémy otřásly ve svých občanských a ekonomických základech. 

V těchto dnech a týdnech opět nastupuje síla tohoto neviditelného viru a začíná s obrovskou razancí znovu ohrožovat naše životy. Nechme nyní stranou otázky, zda vláda udělala v této věci to či ono špatně nebo dobře. Zůstaňme každý sám u sebe a svých blízkých. Může ještě dnes někdo pochybovat o tom, zda virus existuje a zda je opravdu tak nebezpečný? Kupodivu může, a takovou osobou je dokonce i Václav Klaus, který před několika dny ve svém rozhovoru v médiu PROSTOR-X sděluje, že – podle něj – vlastně žádná epidemie není. 

Může někdo věřit tomu, že se pandemie zvládne bez toho, aniž se populace proočkuje? Asi může. Je stále velmi mnoho lidí, kteří si najdou tisíce důvodů, proč se nenechat očkovat. Jedním z mnoha příčin je katastrofálně špatná míra informovanosti lidí státem a třeba i neustálé spory o uznávání protilátek. Nedávno byl zveřejněn příběh rodiny ze Vsetínska, kde skočili na JIP rodiče a jejich dcera, všichni neočkovaní. Matka zemřela, otec stále ve vážném stavu a dcera se z vážného stavu naštěstí dostala.

Pokud se oprostíme od emocí, měli bychom se zamyslet nad tím, zda vzhledem k rozsahu pandemie nemáme jakousi povinnost chránit zdraví svoje a tím zdraví svých blízkých a tím zdraví svých spoluobčanů a tím zdraví celé společnosti. Víme, že očkování je nejspíš jedinou spolehlivou cestou vedoucí k tomu, že se z pandemie stane normální, byť vážná nemoc, která již nebude ohrožovat společnost jako celek, ale pouze jednotlivce, tak jak to u každé jiné nemoci bývá.

Máme tedy – nikoli zákonnou, nýbrž „jen“ morální – povinnost tak učinit, protože máme odpovědnost jednoho vůči druhému. Vlastně – měli bychom mít.

Problém je ale asi v tom, že abychom to takto jako celá společnost cítili, musíme to mít v sobě zakódované. Musíme tuto odpovědnost a z toho plynoucí povinnost se naočkovat mít jako přirozené cítění problému (cizím slovem se tomu říká empatie). 

To ale nemáme. V listopadu 1989 jsme nabyli svobodu, po které jsme prahli. Ale nenaučili, lépe řečeno odnaučili – jsme se ctít povinnosti, plnit závazky. Chtěli jsme všichni všechno, nejlépe hned. Přestali jsme si uvědomovat, že ruku v ruce s tím plynou každému povinnosti, povinnosti platit dluhy, povinnosti nelhat, nekrást. V právu se používá výraz „vlastnictví zavazuje“.

Po roce 1989 jsme pozbyli také širší odpovědnost za spoluobčany, za svou vlast. Právě onen Václav Klaus propagoval individualismus, ideologii „starat se sám o sebe“.

Občas mne napadá, jak si to představují propagátoři přímé demokracie, tedy systému, kde jednotlivec individuálně a přímo rozhoduje o něčem, co pak zavazuje všechny ostatní. Ve většině evropských zemí funguje zastupitelská, tedy nepřímá demokracie.

Aby mohla fungovat demokracie přímá, vyžaduje to jeden základní předpoklad. Tím je vyspělost a odpovědnost jejích účastníků, tedy v tomto případě občanů. Švýcarská konfederace má s přímou demokracií bohaté zkušenosti a za stovky let fungování tamního politického systému se dokázali ubránit excesům, které by z něj mohly plynout (zkusme si představit otázku do referenda: „jste pro zrušení daní – ANO/NE?“)

My jsme použití přímé demokracie vyzkoušeli dvakrát při volbě současné hlavy státu. A důsledky této volby lidem vidíme dodnes.

A dnes probíhá v České republice sice nevypsané, ale nesmírně závažné: referendum o očkování. A jak se chováme? To vidíme na přírůstcích nakažených a mrtvých. Před rokem jsme to sledovali s téměř prázdnýma rukama, jediné, co bylo k dispozici, byly „doma ručně ušité roušky“. Dnes máme vakcínu i léky. Ale chtělo by se říct: „je to marné, je to marné, je to marné“. Nemáme odpovědnost, necítíme povinnost chránit ani sebe, natož druhé.

Skoro by se chtělo dodat: zasloužíme si vůbec svobodu, kterou máme? Přišli jsme k ní – jak se říká: „po haluzi“ a nyní, kdy by se mělo ukázat, zda si ji zasloužíme, tak zase lavírujeme, pochybujeme, odmítáme.

Konvertujeme k tomu, že očkování bude vymáháno. Motivací, nebo metodou cukru a biče, nebo zákonem. Vládě (jakékoli) totiž možná nic jiného nezbude. 

Dej Bůh, abychom už konečně dostali rozum a konali správné věci dobrovolně.

PS: je mi líto sestřiček a doktorů na JIPkách, musí to být hrozně depresívní, ošetřovat pacienty, kteří – většinou neočkovaní – jsou tam vlastně celkem zbytečně…

-mn-