Úvodník: Jde to i po svých
V minulém čísle jsem psal úvodník o tom, jak komplikovaná je v těchto dnech doprava v Blansku. Soudě podle reakcí, které jsem obdržel i podle příspěvků na sociálních sítích nejsem zdaleka sám, komu tato dopravní šlamastyka vadí. Do minulého úvodníku se mi nepodařilo dostat ještě jednu myšlenku, jak usnadnit provoz v dopravní špičce v našem městě. Podle názvu jste se už určitě dovtípili. Zkuste to po svých.
Dopravní problém v Blansku v důsledku uzavření hlavního průtahu již nepochybně pocítil každý z nás. A to nejen řidič automobilu, ale i cestující v autobuse, cyklista či chodec. I autobus musí občas stát v koloně, cyklisté mají rovněž o něco horší průjezd v některých úsecích města a chodcům se v centru vlivem husté dopravy může špatně přecházet v místech, kde to dříve bylo bez problémů. Poslední dvě kategorie jsou však bezesporu nejjednodušší možností, jak cestu městem absolvovat plynule bez dlouhého čekání.
Loni jsem začal pravidelně chodit, téměř denně desetikilometrovou trasu. Aby se tento pohyb nestal fádním, měl jsem mnoho okruhů, které jsem obměňoval dle nálady i časových dispozic. Některé vedly přes Hořice, jiné přes Ráječko a mnoho z nich napříč městem. Sice v Blansku bydlím od narození, ale bavilo mě chodit po místech, která jsem neviděl třeba více než pětadvacet let. A že jich v Blansku je! Pokud nepatříte mezi ty, kteří potřebují automobil naprosto bezpodmínečně, doporučuji si v těchto dnech také naplánovat trasu pěšky. Můžete ji denně či obden měnit a vsadím se, že i vás to bude bavit. Město projdete během pár minut a přidanou hodnotou bude mnoho spálených kalorií.
Velmi rád bych možnost pěší doporučil také těm, kteří vozí denně děti do školy. Možná zvednu některé úzkostlivé rodiče ze židle, ale když vidím v ranních hodinách chaos a zmatek kolem blanenských škol, nemůžu jinak. Před třiceti lety bylo naprosto běžné chodit do školy pěšky. Pamatuji si, že jsme cestu tam i zpět absolvovali už v první třídě a za ruku nás máma vodila snad jen prvních čtrnáct dní. Bylo to ze Zborovců na Dvorskou a jedna cesta nám zabrala asi dvacet minut.
Nechci srovnávat, je mi naprosto jasné, že dnes je doba jiná; na silnicích je minimálně třikrát tolik aut a po cestě se dětem opravdu může něco stát. Předcházet možnému riziku tím, že budeme děcka vozit do školy až do devítky? Tohle asi správné řešení není…
Nutno poznamenat, že i naše rodiče o nás měli obavy. Ale bez výjimky jsme to přežili, za dlouhá léta se nám nic nestalo (snad mimo odřená kolena a lokty), naopak jsme s kamarády zažili kopec srandy, hlavně v zimě. A v podobném duchu se snažím vychovat i vlastní děti. Ty chodily do školy pěšky až do chvíle, než jsme se odstěhovali mimo město. V ten moment přišel na řadu autobus.
Chápu, že dnešní rodič má o své ratolesti strach, mám jej i já, a to i přesto, že už chodí na střední školu. Nicméně by neškodilo trochu více důvěry. Stačí je párkrát do školy doprovodit a pak je vypustit bez vaší přítomnosti, ideálně třeba s kamarádem z ulice, ale zvládnou to i sami. A pokud bydlíte mimo Blansko, většinou jede autobus, ve kterém děti cestují společně a mohou si užít více zábavy než na zadním sedadle automobilu.
Vložená důvěra a samostatnost dítěti se vám
v dalších letech násobně vrátí. Je to vyzkoušené.
Martin Müller