Úvodník: O absenci kultury

K tématu pro dnešní úvodník mne přivedl ředitel Kultury Blansko Vítek Šujan, když jsme spolu vedli rozhovor v rubrice Na kávě s… v minulém čísle Monitoru. Bavili jsme se mimo jiné o tom, jak těžké je provozovat kulturu v době, kdy je vládou zakázáno se scházet. Celý náš rozhovor možná i vás inspiroval k zamyšlení, co to vlastně kultura je.

Není třeba zdůrazňovat, že bez kultury jsme už více než sedm měsíců. Zavřená jsou kina, koncertní sály, galerie, divadla, ale i diskotéky a bavit se při muzice je nám znemožněno i na soukromých oslavách, byť jen pro pár lidí. I tohle je nedílná součást izolace, kterou nám připravila epidemie koronaviru. A to nám bylo na začátku října řečeno, že jde o opatření, které bude trvat jen 14 dní…

Už loni na jaře, kdy probíhala první covidová vlna, jsme se s kamarády muzikanty na zkoušce bavili o tom, že v době, kdy je nám kultura odepřena, se projevuje, že jde o jakousi společenskou nadstavbu. Jeden můj kamarád v té době dokonce prohlásil, že je nyní jasně vidět, jak je kultura zbytečná, a že se bez ní dá žít. A potom se někdy na podzim tehdejší ministr zdravotnictví Roman Prymula vyjádřil ve smyslu, že kultura je pouhou volnočasovou záležitostí. 

Toto tvrzení je, troufám si říct, velice nešťastné. Sice asi chápu, proč to pan plukovník takto vyřkl, ale nebylo to namístě. Dle mého názoru nemůžeme považovat za kulturu pouze to, že jdeme do kina nebo na koncert. Ano, to volnočasová aktivita bezesporu je a k tomuto účelu nám slouží kluby, sály, galerie a další budovy. Pod pojmem kultura se však skrývá něco mnohem víc. Kultura je něco hluboko v nás, něco, co prožíváme společně s ostatními lidmi. Něco, co v nás budí hluboké emoce, nutí nás přemýšlet, dělá nám radost, je spouštěčem smíchu i pláče. Jde v první řadě o duševní naplnění, o něco, co lidi formuje a činí je tolik unikátními. Kultura je bohatstvím, které není obchodovatelné, přitom patří k těm nejcennějším věcem v našem životě.

V Monitoru č. 7 jsme se věnovali tématu covid a podnikatelé a o jednu z odpovědí jsem požádal i svého kamaráda Martina Štěpánka, který se podobně jako já v kulturní branži živí. Ten mimo jiné napsal: „Chápu, že kultura je to poslední, co člověk k životu potřebuje. Máme co jíst, tak co? Ale přesto… Kultura dodává potravu duševní a i té, myslím si, je třeba. Mám ovšem obavu, že znovu nastartovat tento druh podnikání bude trvat velmi dlouho. Jak už jsem psal, kultura neumí fungovat jako obchod s nepravidelnou otevírací dobou. Hlad po ní zatím určitě je, ale obávám se, že pomaličku mizí, neboť posluchač si zvykne a časem mu absence ani nijak vadit nebude. Vím, že je pozastaveno takových a mnohem důležitějších odvětví mnoho a mohu si říkat, že jsme všichni na jedné lodi, ale…“

Já osobně bych se nebál. Věřím a cítím ze svého okolí, že po kultuře je obrovský hlad. Člověk je v první řadě tvorem společenským a kultura je úžasným nástrojem, který dokáže lidi stmelit a udělat jim radost. A tím nemyslím pouze muziku, nýbrž dalších XY odvětví, které se kultuře věnují a tvoří hodnoty, které mohou být na rozdíl třeba od chleba se sádlem trvalé a mohou našim životům sloužit roky.

Víte, už jsem si zvykl na (v mnoha případech zcela nesmyslná) opatření servírovaná shora, ale občas ještě pořád skřípu zuby. Dodnes mi třeba není jasné, proč v supermarketu může být hlava na hlavě (viz třeba blanenský Kaufland, kterýkoli všední den v době mezi osmou ranní a šestou večerní) a koncert či výstava proběhnout nemohou ani tehdy, kdy bude omezen počet účastníků a zachovány veškeré bezpečnostní opatření včetně povinnosti respirátorů a nutného testování. 

Mocipáni nahoře zřejmě ve své krátkozrakosti a omezenosti tohle nevidí, a tak odsunují kulturu až na poslední kolej, čímž bohužel trpí hlavně statisíce lidí, kteří vědí, že nejen žvancem je člověk živ. Protože bez kultury přece přežijeme, no ne? 

Jenže stejně jako bez kultury bychom přežili i bez lidí, kteří nám ji odpírají.

Martin Müller