Úvodník: Konce a začátky

Říkal jsem si, že toho všeho covidu, agentů, výměn ministrů, špatné předpovědi počasí a negativních článků vůbec je v poslední době jaksi zbytečně mnoho. Proto jsem se dnes rozhodl, že zkusím vlít aspoň do svého pravidelného úvodníku trochu optimismu. Bude ze současnosti, takže se  nešťastné situaci nevyhnu ani tentokrát, ale zkusím to trochu jinak.

Kdyby mi někdo začátkem loňského roku řekl, že mi „cosi“, co vlastně není ani vidět, zcela zabrání v jednom z mých podnikání, vysmál bych se mu s poznámkou, že to zkrátka není možné. Ale člověk míní a virus mění. Na jaře jsem bral desetitýdenní přestávku jako takovou dobrou dovolenou. Zhluboka jsem se nadechl, potěšil se s rodinou, odpočal si od pravidelných fidlovaček a začátkem léta pomalu vykročil zpátky do načaté práce. Festivaly, koncerty, svatby, večírky… Bylo toho o něco méně, než bývá zvykem, ale kalendář se na následující měsíce optimisticky plnil. 

Dál to znáte. Přišel začátek října a s ním pro mnoho profesí, moji hudební nevyjímaje, naprostý stop stav. Tato situace v podstatě trvá dodnes a muzikant na volné noze na rozdíl od jiných druhů podnikání nevidí ono pověstné světlo na konci tunelu zatím ani náznakově. A tak nějak tuším, že ještě nějakou chvíli neuvidí. 

Jeden čtvrteční podvečer na konci října jsem seděl doma, brnkal na piano a přemýšlel, co dál. Mimo beznaděje a frustrace z neočekávaného stavu mne totiž začal sžírat ještě jeden pocit, který jsem nezažil snad dvacet let, a možná proto jsem ho hned nedokázal pojmenovat. Nuda.

No jo, ale co budu dělat? Nakažených přibývá, vláda zpřísňuje už tak přísná opatření a vypadá to, že si nebrnknu ani v mnoha následujících měsících (což se nakonec také potvrdilo). Což o to, uskromním se, ale co když to takhle půjde dál? Co když nebudu moct podnikat v hudbě ještě třeba rok, dva? A co s tou příšernou nudou? Vždyť mě v kombinaci s těmito myšlenkami sežere zaživa!

Chce to nápad… Budu dělat něco, co se dá provozovat i v době nouzového stavu. Něco, co mě bude bavit, naplňovat. Něco, co jsem chtěl dělat už dávno, akorát na to nebyl prostor, čas, odhodlání…

Paštiky.

Odjakživa miluji jídlo. Stalo se pro mne vášní už v raném dětství, kdy jsem u plotny začal se svými pokusy a kuchyně se stala mým nejoblíbenějším místem v bytě. Proč tedy nezačít podnikat v gastronomii? Mojí představou bylo vyrobit chutný, poctivý produkt z kvalitních surovin, bez chemie, bez lepku. Poptávka po podobných produktech u nás zažívá opravdový rozkvět, jelikož lidé přišli na to, že než levnou kvantitu, dopřejí si občas kvalitní, i když mírně dražší výrobek. Skutečným zážitkem totiž není nacpat se k prasknutí, ale užít si harmonii chutí a vůní, které nám pokrm dokáže poskytnout, když se zvolí ty správné ingredience.

S chutí do toho! Začal jsem skupovat paštiky a pomazánky od různých výrobců, hledat v kuchařských knihách dávných i současných, koupil jsem obří hrnec, spoustu malých skleniček s víčky a začal s prvními nesmělými krůčky. Nebudu lhát – premiérová várka se nepovedla. Další taky ne. Ani ta další. A všechno jsem to mazal na chleby a cpal napřed rodině, později kamarádům, ještě později kolegům v redakci. A od všech čerpal zpětnou vazbu a ptal se, co bych měl zlepšit. Až někdy po dvou měsících práce se mi podařilo vyrobit produkty, se kterými jsem byl spokojený.

První fázi mám tedy za sebou, následuje fáze dvě, kterou je legalizace celého projektu. Provozovna, hygiena, veterina, živnosťák, papíry, razítka… Přestože naše země neoplývá zrovna nejpružnějším úřednickým systémem, musím říct, že všude jsem se setkal s velmi milými pracovníky, jejichž přístup byl jak profesionální, tak velmi lidský. A tak se stalo, že zhruba v polovině března jsem obdržel poslední úřední stanovisko.

Nastala fáze tři, která nyní spěje ke zdárnému konci, respektive teprve k začátku. Vařím zásoby, připravuji elektronický obchod a dalších asi tisíc věcí. Neuvěřitelně mě to baví, a to i přesto, že se jedná většinou o manuální práci, po níž leckdy večer padám doslova na hubu. Plány mám velké – farmářskými trhy v našem městě počínaje a rozesíláním zboží po celé republice konče. Ale to bude ještě nějakou chvíli trvat. Nyní se těším, až moje produkty ochutnají první zákazníci a pevně věřím, že to budou mimo jiné i někteří z vás.

Nevím, jak se mi bude dařit. Pro mne je nejdůležitější, že jsem zprvu nesmělou myšlenku dokázal přivést až do stádia, kdy už bude pouze na zákaznících, zda jim bude chutnat, a na mně, zda dokážu výrobky prodat. Dokázal jsem zahnat sžíravou nudu a dokázal jsem především sám sobě, že když se chce, všechno jde. A to i přes první těžkopádné kroky a nezdary. 

Přeji i vám mnoho inspirace, zdraví a optimismu, který je v těchto chvílích tolik potřebný. 

Martin Müller