Úvodník: Třetí Newtonův zákon

To, že článek Lenky Tihonové v posledním Monitoru vyvolá vlnu reakcí, se dalo tak trochu předpokládat. Z mnoha stran jsem byl pokárán, mnoho lidí mne žádalo o vysvětlení, proč jsme vůbec takový článek zveřejnili. Ale přišla i spousta kladných reakcí, a to jak těch, které se ztotožňovaly s textem paní Tihonové, tak i těch, které děkovaly našim novinám, že dají prostor poněkud kontroverznímu materiálu. 

Jeden z prvních, kdo veřejně na sociální síti Facebook reagovali na otištěný článek, byl místostarosta Ivo Polák. Jeho status mi přišel prostřednictvím SMS zprávy od jednoho známého. Ivo Polák v něm píše: „Dnes jsem obdržel do schránky vydání Monitoru. Na sedmé straně ve sloupku Očima občanů se rozepisuje o současné pandemické situaci pod titulkem Covid hysterie z druhé strany, nějaká paní Tihonová. Stojí opravdu za přečtení. Popisuje, že nemocnice nejsou plné, ze Covid hysterii musejí zdravotníci podporovat, protože to mají nařízeno shora, argumentuje “hlavním epidemiologem” Volným atd. atd. Je až s podivem, že takoví lidé dostávají prostor v médiích. Tento článek je plivnutím do tváře zdravotníkům, lékařům a všem, kteří proti pandemii bojují s vypětím sil. Je plivnutím do tváře všem pozůstalým, těch více jak 25ti tisíců obětí do současné doby. Přemýšlím nad tím, proč takový příspěvek Martin Müller uveřejnil. Jsou dvě možnosti. Buď chtěl dát z hlediska objektivity prostor pohledu z druhé strany nebo chtěl poukázat na nebezpečnost teorií ‚popíračů‘. V prvním případě je to zneuctěni všech, kteří s pandemií bojují (a teď odhlédnu od opatření vlády, která mně nepřipadají také všechna logická), v druhém se mu to opravdu podařilo.“

Docela dost mne zamrzelo, že mi pan místostarosta Polák třeba nezavolal a místo toho hodil řečnickou otázku do „davu“ prostřednictvím své virtuální sociální bubliny. Vždyť právě tohle byl jeden z důvodů, proč jsem sociální sítě téměř před rokem opustil. V prostředí internetu vzájemně nediskutujeme, pouze píšeme příspěvky. A samozřejmě – na obrazovku se píšou silná slova snadno, zato při přímé diskusi už to není tak snadné. Reakce pod příspěvkem Ivo Poláka jsem nečetl, ale umím si je představit – téma jistě rozebírali lidé ve většině případech mně neznámí, v několika případech zcela anonymní, což jim prostor sociální sítě umožňuje. A s těmito lidmi já diskutovat nechci. Zato s Ivo Polákem bych si popovídal velmi rád; známe se mnoho let, mockrát jsme vedli rozhovor tváří v tvář, a přestože jsme občas názorově nesouzněli (to se přece stává!), v přímé debatě dostala každá strana svůj prostor k vyjádření.

Víte, ani pro mne to nebylo jednoduché rozhodování. Zveřejnit kontroverzní článek paní Tihonové, či nikoliv? Nakonec jsme tak učinili ze dvou důvodů. Tím prvním je názorová různorodost. V Monitoru jsme historicky otiskli téměř všechno, co do redakce přišlo, byť to mnohdy byla i kritika našich článků! V průběhu uplynulých let se k nám mnohokrát dostaly texty, se kterými jsme nesouhlasili a mohli je jednoduše spláchnout do záchodu. Neudělali jsme to. Naopak! Dali jsme prostor názorům z druhé strany. Druhý důvod je trochu komplikovanější, ale přímo souvisí s tím prvním. Po přečtení textu paní Tihonové jsem dospěl k závěru, že zatímco s některými body bych i souhlasil (např. kritika vládních restrikcí), zbylá část textu je založena na kontroverzních a pro většinu běžných lidí až nesmyslných teoriích. Proto mi přišlo příhodné poukázat na skutečnost, jak odlišně na současnou situaci lidé pohlíží. A v mnoha případech dopadlo kladivo na hřebík, jak kupříkladu dokazuje i reakce jednoho z našich čtenářů: „Ten příspěvek v Monitoru od Lenky Tihonové… Jako zasmál jsem se, ale je strašidelné, co lidi vymýšlí za teorie a čemu věří.“ 

K vysvětlení přidám ještě jednu věc. Článek jsem nepsal já ani nikdo z mých kolegů v redakci. Byl v rubrice Očima občanů, kam také patří. Při zveřejnění jsem udělal pouze jednu chybu; měl jsem pod článek napsat komentář – a stačila by jediná prostá větička, kterou si můžete přečíst v každém vydání našich novin na poslední straně v tiráži. Je sice malými písmeny, ale je velice důležitá: „Redakce se nemusí vždy ztotožňovat s obsahem dodaných článků.“ 

Jsem rád, že máme svobodu slova, svobodu tisku. Jsem rád, že jsme díky tomu mohli dát v novinách prostor zdravotním sestrám a dalšímu personálu nemocnice, že jsme zveřejnili postoje učitelů, ředitelů, žáků a rodičů, byť jejich zpovědi taky „nevoněly“ každému. Jsem rád, že jsme mohli v minulosti bez jakéhokoli postihu zveřejnit kritiku městského úřadu nebo kulturního střediska. Jsem rád, že lidé svobody slova využívají, píší a nebojí se jít s vlastní kůží na trh, i když je jim umožněno choulit se v anonymním virtuálním obláčku sociálních sítí. Monitor tu byl, je a bude pro všechny, kteří mají touhu ostatním něco sdělit, ať už je to věc příjemná či pichlavá.

Každá dvě tělesa na sebe vzájemně působí stejně velkými silami opačného směru (jedné síle se říká akce, druhé reakce). Akce a reakce současně vznikají a současně zanikají. 

Můžeme malovat vše na růžovo, jak se také v mnoha tiskovinách děje (nemusíme chodit daleko, jedna z nich v Blansku také pravidelně vychází). Můžeme se spokojit pouze s jediným, „správným“, názorem a dělat, že ty ostatní neexistují. Budeme mít život klidný, bez akcí a reakcí. Otázkou zůstává, zda takový život potom nebude pouhou iluzí. A to už tu bylo, nemyslíte?

Martin Müller