Distanční výuka v Blansku očima učitelů
Martin Štěpánek (učitel v hudební škole)
Problematiku distanční výuky mohu posoudit jak ze strany studenta, tak ze strany vyučujícího, jelikož studuji druhým rokem konzervatoř v Brně a zároveň vyučuji na ZUŠ v Jedovnicích. Hodně mi chybí „opravdový“ studentský či učitelský život. Osobní kontakt se spolužáky, kantory, žáky nebo s kolegy. Povídání z očí do očí, potřesení rukou s kolegou, přímá pomoc ve výuce. Je to věc, kterou mi nic nenahradí a to vidím jako velké negativum distanční výuky. Žákům i mně chybí řád. Neustále se něco mění, přesouvají se hodiny, žák se mi omluví, že potřebuje přehodit hodinu klavíru na jiný den a podobně. Další věc, kterou vidím negativně, je rozptylování. Jelikož nemůžeme do školních lavic, ztrácíme schopnost se plně soustředit na výuku. Z pohodlí domova, kdy si na tabletu pustím Teams a v posteli rozespalý poslouchám výklad, moc parády neudělá.
Z hlediska kantora ZUŠ je velmi nepříjemné učit přes obrazovku. Jak jsem řekl, nemohu fyzicky zasáhnout, spravit žákům ruce na klavíru, díky kvalitě připojení a zpoždění videa se zvukem nemůžeme hrát na kytary společně. Často signál vypadává, zkrátka je to nepohodlná práce a je to často cítit jak ze strany kantora, tak žáka. Na to se nabaluje samozřejmě i menší nebo i takřka nulové pokroky u žáků, kteří ztrácí motivaci a vůli. U malých žáčků musím velmi poděkovat ochotě některým rodičům, kteří mi s výukou jejich dítěte pomáhají, bez nich by byla výuka nemožná. Ale abych nebyl jen negativní. Spousta žáků se těší do školních lavic. Chybí jim sociální kontakt a „živý“ pohled na učitele a tabuli.
Doba je bohužel taková, jaká je. Nic moc nemůžeme. Zakázali nám veřejně vystupovat, takže ani koncerty, besídky pro rodiče, vše je zrušeno. Jelikož jsem i aktivní muzikant v několika uskupeních, pokouším se neztrácet naději a zabíjím nudu svým koníčkem, tedy hrou na hudební nástroje. Snažím se zlepšovat. Seberealizovat, ať už po hudební, tak teoretické stránce. Za doby karantény jsem také začal chodit více do přírody a sportovat. Moc bych si přál, aby vše bylo tak, jak bylo dřív. Chybí mi lidi, sociální kontakt, klábosení s přáteli, posedět v kavárně bez roušky, strachu a negativní nálady, která ve vzduchu panuje. To bych si opravdu moc přál.
Více se dočtete v tištěné verzi Monitoru, ke stažení ZDE.