Úvodník: Diagnóza podnikatel

Podnikání je v dnešní době více než kdy předtím velkou sázkou do loterie. Nelze popřít, že někomu doba koronavirová pomohla, daleko více však slýcháme o tom, že se podnikatelům jejich živobytí doslova hroutí pod rukama. O to víc mne udivuje, jak na soukromníky nahlíží někteří z řad veřejnosti.

Dost často čtu v internetových diskusích o tom, jak přehnaně štědře se chová stát vůči malým a středním podnikatelům. Minimálně podle poloviny diskutujících občanů dostávají peníze za nic, vždyť mají přece zavřeno a nic nedělají – třeba OSVČ dostává celou pětistovku denně! Diskutující tyto podnikatele častují různými posměšky a nadávkami, posílají je makat do továrny a umravňují je moralistickými hesly typu „Měl jsi víc šetřit, kapitalisto!“. Tyto plamenné řeči většinou vychází od lidí, kteří o skutečné situaci v podnikatelském sektoru nemají ani páru, zřejmě proto, že jim povaha (odvaha?) nedovolila nikdy překročit práh vlastního stínu a pokusit se uživit sebe i rodinu na vlastní pěst. 

Všechno není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Tak třeba v případě OSVČ. Stát jim zakáže podnikat – a je úplně jedno, jestli prodávají oblečení na tržnici, pořádají kulturní akce, češou hlavy nebo snad vlastní malou hospůdku, ve které zajišťují všechno možné, od obsluhy hostů až po nezbytné papírování. V podnikání se mnohým z nich dařilo, a tak si vzali hypotéky a půjčky, postavili domy, investovali do lepšího vybavení… A teď bum, nemají nic, pouze odškodné od státu, které dělá 15.000 Kč za měsíc. Zaplatí odvody, což je minimálně třetina, a z peněz, které jim zbydou, můžou spokojeně měsíc žít. Přestože mají našetřeno a své osobní životní nároky sníží na minimum, schránka s nápisem „Peníze pro případ nouze“ není bezedná a den, kdy se ohnou pro poslední bankovku, se nezadržitelně blíží. A tak se z úspěšných podnikatelů stanou šoféři, pomocní dělníci a brigádníci všeho druhu, aby uživili rodinu. Při práci, která je nebaví, netrpělivě sledují situaci a vyhlíží den, který pro ně bude znamenat (nejistý) návrat ke své původní živnosti. 

A vězte, že řeč není pouze o OSVČ. Kde jsou všechny restaurace, hotely, diskotéky, kina, divadla, obchody s obuví a oděvy a mnoho dalších provozů? Ano, tyto všechny dostávají také kompenzaci od státu, ale ve většině případů jde o finance tak zanedbatelné, že jejich pracně vybudované podniky brzy budou muset zavřít nadobro. 

Podnikání s sebou vždy nese určitou porci rizika a neřeknu ani popel, když soukromník ukončí svoji činnost proto, že špatně podnikal. Ale tento případ je zcela odlišný. Na vině tady není neopatrné či špatné podnikání, nýbrž státní aparát, který mnoha tisícům podnikatelů způsobil nevyžádaný stop stav a připravil jim tak nemalé problémy a mnoho bezesných nocí, jež tráví v napůl bdělém stavu se strachem o nejistou budoucnost. Podnikatel je totiž člověk s pracovní dobou, která trvá od probuzení až dlouho do noci, kdy před spaním přemýšlí nad tím, co a jak by udělal ještě lépe, ať už pro své zákazníky, nebo pro svůj vlastní zisk. Protože co si neudělá sám, to nemá. A o tom to je! V tomto se dost podstatně liší od běžného zaměstnance, který v mnoha případech se zamčením dveří zanechává v kanceláři veškeré pracovní problémy. 

Jakkoli můžete na tato fakta pohlížet skrz prsty, nemůžete podnikatelům upřít, že jsou to především oni, kdo odvádí daně, ze kterých je potom živ státní sektor. Z jejich peněz dostanou senioři rouškovné, z jejich kapes jsou financovány odměny zdravotníkům nebo zvýšení učitelských platů. V mnoha, mnoha případech jde o lidi, kteří dřou od rána do večera a živí své zaměstnance, aby potom jejich celoživotní úsilí nějaký internetový pisálek shrnul do jediné hanlivé věty. To si nezaslouží.

Neodpustím si jeden malý dovětek. Zatímco soukromníci jsou nuceni k utahování opasků a musí se řídit každým novým nařízením, naše vláda naopak ruší superhrubou mzdu, navyšuje platy a zvyšuje počty státních úředníků. V nelehké situaci, která počítá s ekonomickým propadem a je nutné udržet soukromý sektor při životě, bych očekával pravý opak. Jedno řešení by se nabízelo. Co takhle zrušit místa státních úředníků, která se ukazují jako neefektivní a zbytečná a na několik následujících měsíců se spokojit s platem o pár procent nižším? Když se mohou uskromnit jiní, mohli by to ve státní správě vyzkoušet taky. 

Protože vláda, která na jedné straně znemožňuje podnikání a na straně druhé nesáhne na vlastní platy a naopak zbytečně rozhazuje, nejde zrovna příkladem.

Martin Müller