Na kávě s Jiřím Kaňou
Jiří Kaňa je v Blansku již dvacet let a patří k jeho nejznámějším tvářím jako duchovní pastýř místní římskokatolické farnosti. Letos prožívá trochu jinou adventní dobu. Vánoce budou zcela jiné, než na jaké jsme byli zvyklí.
Potkali jsme se po delší době a jsem nesmírně rád, že si s vámi budu moci popovídat. Blíží se konec, jak já říkám, nesmírně podivného roku 2020. Napadlo vás, když jsme si na jeho prahu přáli všichni všechno nejlepší, že přinese to, co přinesl? I lidé v Boha nevěřící používají občas termín boží trest…
To, co se děje, si asi nepředstavoval nikdo. Vše je to teď hlavně o psychické odolnosti. Když máte těžký život a setkáte se s problémy, otřepete se a jdete dál. Toho, kdo ho má pohodový, zraní najednou kdeco. Je to o tom, že naše společnost si odvykla jakékoliv psychické námaze. Všechno šlo nějak samo. Naše duševní odolnost šla dolů. Půlka lidí proto kolabuje. Už se neumíme uskromnit, lidé chtějí všechno hned, nedokážou počkat a žít s málem.
Je třeba nad tím takto uvažovat. A není to jen náš problém. Překvapilo mne zejména, že tato situace globálně postihla celý svět…
To je zajímavé. Nemoci provázely svět vždycky, musíme se ale naučit s nimi žít. Nemůžeme přece žít ve skafandrech, bunkrech.
Myslím, že se nedostatečně přemýšlí o důsledcích, které všechna ta omezení přináší. Jak to vidíte?
Jedna stará paní mne tak trochu nakopla úvahou, že všichni se starají o naše tělesné zdraví a nikdo o to duševní. Co se týče kultury, nefunguje kromě médií vlastně nic. Všechna živá kultura je oficiálně zakázaná. Jako by byla taková, říká se, zbytná. Pokud se lidé nebudou moci kulturně vyžít, promítne se to velmi negativně do spousty věcí. Taktéž neumožnění aktivního pohybu, mezilidské komunikace. Jakákoliv omezování lidských práv vždy lidstvo posílalo někam, kam nechtělo.
Nezdá se vám, že to lidé nějak dobrovolně přijímají, slepě, že je to zachrání? Jaká je podle vás teď úloha církve? V této době obzvláště, když nemůžete příliš aktivně na věřící působit?
Naše farnost je jednou z mála organizací, která může ještě jakžtakž fungovat. Cítím odpovědnost za to, abychom aspoň trochu mohli pomoci.
Můžete být konkrétnější?
Už v půlce března jsme aktivně začali pro veřejnost šít roušky. Začali jsme také pomáhat lidem, aby se necítili osamělí. Netvrdím, že jsme byli sami. Pak jsme dali dohromady aktivitu „Pomáháme Blansku“. Pomáhali jsme s nákupy seniorům. Na Svátek matek muzikanti hráli pod okny. Hledáme cesty, jak můžeme.
Teď čerstvě jste uspěli v rámci jednoho projektu…
Vyhráli jsme s projektem laviček, které budou rozmístěny v příštím roce po celém městě. Uzavřenost je živnou půdou pro stres. Když si můžete s někým popovídat, pozdravit jiného, je to povzbuzující. Ta lavička pro seniora je místem, kde se mohou zastavit a dát řeč s někým, koho možná předtím ani neznali. Kulturou není jen divadlo, kino, koncerty, ale i ta možnost si odpočinout a postěžovat si, či se s něčím pochlubit.
Kolik těch laviček ve městě přibude?
V rámci naší farnosti je plánováno nakonec kolem sedmdesáti. Opravdu po celém městě, místa jsou vytipována. Zpočátku polovina, pak se bude pokračovat. V rámci rozpočtu bylo nabídnuto asi šest set tisíc korun, myslím však, že budou poděleny i projekty, které se v soutěži umístily na dalších místech. O tom nakonec finálně rozhodne město, které vše bude realizovat, my jsme to jen vymysleli.
Jinak jste pojali i letošního Mikuláše…
Ano, spíše v andělském duchu, jako svátky dobra. Ne o strašení čerty. Původní koncept, jak jsme to měli vymyšleno, se setkáním Mikuláše, andělů na náměstí Republiky s hodnými čerty, kteří musí poslouchat dobro, jsme nakonec vzhledem k omezení shromažďovacích aktivit ale bohužel nemohli zrealizovat. Myšlenka se zredukovala na konání dobrých skutků po celém městě. Rádi bychom to do budoucna chtěli převést do původního záměru. Takové povzbuzení dětí i obyčejných lidí k chuti žít naplno.
Současná omezení musí deptat zejména seniory v domovech, nemyslíte?
Myslím, že v současné době trpí všichni. Problémů je mnoho. Myslím ale, že ti, co jsou na tom o trochu lépe, by měli podporovat ty, co jsou na tom hůře. Každý se o něco bojí, je omezen ve svých aktivitách. Nesmíme ale jen čekat, až bude líp. Musíme žít teď. A je to i obráceně. Potkám-li se s někým, kdo je na tom dobře, nesmím mu závidět. Nesmíme se bát se povzbuzovat navzájem.
Jak budou letos konkrétně vypadat vánoční svátky v blanenské farnosti?
Momentálně platí třicetiprocentní možnost obsazení míst v kostele. Máme k dispozici až osmdesát míst k sezení, která na běžné mši ve všední den jsou dostačující. Neděle však musíme přenášet po internetu, přímo na mši zveme jen lidi, za jejichž rodinu je obětována. Vánoční půlnoční nebude. Tam je to nekontrolovatelné, nedá se odhadnout účast. Nebude ani živý betlém. Lidé, kteří budou chtít nasát atmosféru, mohou přijít k betlémské chýši se svatou rodinou u vánočního stromu, bude u něj hrát muzika. Individuální návštěvy kostela jsou dovolené.
Jak budete Štědrý den trávit vy sám osobně?
Úplně přesně nevím. Doposud Vánoce probíhaly zhruba vždy ve stejném schématu. Letos bude všechno nové. Nová řešení, nové cesty. A navíc, těžko plánovat, nevíme, co bude za týden, za čtrnáct dní. Budeme improvizovat, hledat cesty. Nechci to zlehčovat, ale jsou to i výzvy, vymyslet to ze dne na den. Nadává se, samozřejmě. Naše učitelka latiny nám říkala narovinu, že nám ten mrtvý jazyk na nic nebude, ale naučí nás logicky myslet. Jinými slovy, předpisy se stále mění, ale ve skutečnosti nás nutí vymýšlet, jak to udělat, aby to bylo legální a fungovalo to.
Má církev jako taková nějaký scénář, jak by měly letošní svátky vypadat, nebo to nechává na jednotlivých duchovních?
Vedení se snaží s vládními špičkami komunikovat, zpočátku se na církev a věřící jako takové příliš nemyslelo. Už nás nyní bere v potaz. Ale je to individuální. Venkovský kostelíček má jiné podmínky než velká farnost. Nedají se stanovit přesná pravidla pro všechny
Probíhá i u vás online komunikace mezi sebou?
Ano, Porady, výuka, všechno. Jsme přece součástí moderní společnosti. I dvakrát třikrát denně. Natáčíme video. Předtáčíme třeba takzvanou biblickou hodinu s takovým rozborem budoucího kázání. Takový jeho výklad. To je novinka. Je ale samozřejmě lepší se setkávat osobně, fyzicky. Toto beru jen jako pomůcku, aby se alespoň nějaké kontakty uskutečňovaly. Ty přímé žádná online výuka nenahradí, tu bezprostřední interakci. Škola je nejen o nabývání informací, důležitější je nabývání osobních vztahů, sociálních návyků, schopnosti komunikace.
Myslím, že si až nyní velké procento lidí uvědomilo nenahraditelnost úlohy školy…
Učitel má dvojí funkci. Jednak předávat vědomosti, jednak učit děti sociálním vazbám. Snášenlivosti, umění žít ve společnosti, snášet neúspěchy, prohry, tisíce odstínů života. To je nezastupitelná úloha školy, kterou rodiče nahradí těžko. Všimněte si, že v naší mentalitě je stále to, že když je někdo jiný, je špatné, ať už v dobrém nebo zlém. A naučit se s tím žít, ta tolerantnost, je náš velký deficit. Ve světě, mohu porovnat z vlastní zkušenosti, jsou na tom daleko lépe. Naučit děti vnímat takovou nějakou jinakost, to je pro učitele velký úkol. Smekám před všemi, kteří dokážou z dětí udělat dobrý kolektiv, partu, s vnímáním rozdílnosti jedinců. Myslím, že jedním z míst, kde se dokážou setkávat zcela rozdílní lidé třeba z hlediska majetku, je kostel. Tam se sociální rozdíly často mažou.
Co si říci na závěr našeho netradičního povídání v této „netradiční“ době? Ve vašem případě doufám, že to bude něco optimistického. Co vzkážete vašim farníků a nejen jim?
Už to tady bylo řečeno. Nečekejme, až bude líp. Nezvykejme si na dnešní dobu, nerezignujme na ni. Není normální. Budu rád, když si náš rozhovor přečtou a budou o něm přemýšlet i lidé, kterým víra nic neříká. To je právě o té tolerantnosti, kterou se stále musíme učit. Každý den života je dar, kterého si musíme vážit. Tato těžká doba nás musí naučit vážit si lidí, vztahů mezi nimi. Musíme si říkat, že se máme rádi, že se chceme potkávat, že život má smysl. Držme si palce navzájem. Každý den je potřeba prožít, nečekejme na zítřek, na budoucnost, vnímejme naplno přítomnost. Nečekejme s dobrem na později, rozdávejme si ho hned a i ho srdečně přijímejme. Mějme vánoční náladu v duši pořád, ne jen jednou za rok.
Bohumil Hlaváček