Úvodník: Okurkový čas

Říkáte si, že už je pozdě na okurky? Na nakládačky určitě, ovšem okurková sezóna našich životů se vlivem nepříznivě se vyvíjející situace prodloužila neuvěřitelně, pro mnohé až nepříjemně. A nejhorší na tom všem je, že nikdo z nás nedokáže říct, jak dlouho ještě potrvá. V této době je nejdůležitější se z toho především nepo… Nezbláznit! 🙂

Nakažených je stále více než dost, ministři zdravotnictví se ve vládě mění rychleji než počasí, pandemie plní dennodenně stránky novin, časopisů i sociálních sítí. Děcka jsou zavřená doma, jejich mnohdy nejlepší měsíce v životě se mění v distanční „cosi“, co by mělo nahrazovat školu a styk se spolužáky… Můžu vám s klidem říct, že už mě to nebaví. A věřím, že ani mnohé vás!

Co mi vadí ze všeho nejvíc, je fakt, že můj život je doslova a do písmene vzhůru nohama a moc bych si přál, aby se mohl alespoň na chvilku vrátit do svých zajetých kolejí – přesně tam, kde byl ještě v únoru tohoto roku. Zaběhnuté věci najednou fungují jinak, nemůžeme se bavit, navštěvovat kulturní představení, nemůžeme jít na pivo s kamarády, dokonce v mnoha případech nemůžeme ani normálně pracovat. Na pódiu jsem nestál od konce září, můj kalendář, který bývá obvykle plný, se téměř vyprázdnil a člověk najednou zjišťuje, že má tolik volného času, jako snad nikdy v životě. Ještě v březnu a v dubnu jsem si toho nečekaného volna docela užíval, kolem domu jsem udělal spoustu práce, dohnal jsem všechny resty v kanceláři, dlouhou chvíli jsme si s rodinou a s kamarády krátili výlety do přírody. A pak – najednou – na konci května se začalo zdát, že dobu nucených prázdnin máme definitivně za sebou. Žádné roušky, žádná omezení, život se pomalu začal vracet k normálu.

Jen málokdo tušil, že se To vrátí v takové míře a s takovým apetitem. Nechci tady polemizovat nad tím, kdo může za současnou nezáviděníhodnou situaci víc, jestli je to vláda, nezodpovědní lidé nebo čínský netopýr… jisté je, že je To tu zas a my se s Tím musíme nějak poprat. 

K nařízením vlády přistupuji víceméně klidně – určitě nepatřím mezi ortodoxní odpůrce roušek a už vůbec ne k těm, kteří slepě a nahlas kritizují vše, co nám je shora naservírováno. Přestože mám na všechna nařízení a příkazy svůj vlastní názor, stejně nezbývá než sklopit uši, nasadit ústenku a brát to zkrátka tak, jak to je. Však to není navždycky…

Abych se nezbláznil úplně, vytvořil jsem si několik pravidel, jak lépe přežít napjatou situaci. Předně jsem si zakázal neustále sledovat zprávy. V televizi se na ně nekoukám a pro můj vlastní přehled bohatě stačí, když si jednou za den vše důležité přečtu na internetu nebo v novinách, případně si pustím záznam z tiskovky. Svůj soukromý facebookový profil jsem zrušil už během jarní krize – negace a hysterie kolem koronaviru mne naprosto psychicky vysávala. Taky jste si všimli, kolik se najednou objevilo odborníků, epidemiologů, profesorů a Všeználků? A to nejen z řad těch, kteří jsou mediálně známí, ale i z řad obyčejných lidí, mnohdy i kamarádů! Děkuji, to mi stačilo. Facebook nyní využívám pouze k práci. A víte co? Už půl roku normálně žiju a je mi bez něj dobře!

Styk s rodinou a nejbližšími přáteli neustále udržuji a považuji jej za naprosto klíčovou věc. Vím, že ministři nás nejraději vidí zavřené doma, ale to prostě nejde. Alespoň mně ne, zbláznil bych se! Pokud se cítíme zdraví, vídáme se s rodinou docela často a po pravdě si nepamatuji, kdy naposledy jsme spolu trávili tolik času. Pořád bylo moc práce, někdo byl rozlítaný po světě, jiný doháněl resty… Strejdu Jirku jsem předtím vídal párkrát za rok na rodinných oslavách. A teď? Jsme spolu v kontaktu pořád. A když to nejde tváří v tvář, tak si aspoň zavoláme. Až si člověk v takové chvíli uvědomí, že nečekaná a nechtěná přemíra času má i své klady.

Teď, když už je brzy tma a na výlety na kole či pěšky už není ani pěkné počasí, začal jsem se věnovat řadě věcí, které mne bavily, ale předtím na ně nezbýval čas. Peču buchty, experimentuji s výrobou paštik, nakládám utopence, pronikám do tajů asijské kuchyně… A mí blízcí to všechno musí jíst! Dokonce jsem začal uvažovat nad tím, že budu zase chodit do školy a udělám si výuční list, abych svými kulinářskými výtvory mohl trestat i ty, jež se nepočítají do rodinného kruhu. Zkrátka se snažím svůj čas využít tak, abych se nenudil a zbytečně tak nepropadal stavům deprese.

Dnešním úvodníkem jsem chtěl říct jen tolik, že rozumím vám všem, kteří jste museli radikálně změnit tempo a průběh vlastních životů. Chápu vás, prožívám to úplně stejně! Ale věřte, že nic netrvá věčně a zanedlouho bude všechno jako dřív, kalendáře se zase začnou plnit, kulturních a společenských zážitků bude dostatek, nebudeme vědět, kam dřív skočit a kolem nás se budou kupit resty. 

A v tomto čase si možná tu a tam vzpomeneme na dobu zvláštního okurkového času, která na jednu stranu nebyla zrovna příjemná, ze strany druhé nám ale přinesla i něco dobrého. Buďte zdraví a vydržte! Držím vám všem palce a těším se, že se potkáme v lepších časech. 

Martin Müller