Na kávě se Stanislavem Krejstou
MUDr. Stanislav Krejsta je primářem oddělení jednodenní péče v blanenské nemocnici. Povídali jsme si hlavně o chirurgii, o povinnostech primáře, o platech ve zdravotnictví, ale i o blanenských pacientech a o tom, co se v blanenské „jednodence“ chystá nového.
Jak dlouho pracujete v blanenské nemocnici?
Do blanenské nemocnice jsem přišel v roce 2008. Předtím jsem deset let pracoval na chirurgii v Boskovicích. V roce 2011 se v Blansku otevřelo oddělení Jednodenní péče, úspěšně jsem absolvoval konkurs a od té doby jsem zde primářem.
Co všechno má na starosti primář oddělení jednodenní péče?
Je to tak trochu manažerská práce. Mým úkolem je udržet chod oddělení, vést ho a mít nějakou vizi. Ze začátku jsme žili v lehké nejistotě a očekávání, jak bude „jednodenka“ v Blansku fungovat, ale ukázalo se, že jsme zvolili správný směr.
Dá se říci, že jednodenní péče se stále vyvíjí?
V dnešní době je naše oddělení stále více poptávané a troufnu si říct, že jednodenní péči čeká velká budoucnost. Spousta úkonů, které se ještě nedávno vykonávaly na lůžkových odděleních, se díky neustálému vývoji, modernizaci, miniaturizaci a třeba i pokrokům v laparoskopii stále častěji vykonávají v rámci jednodenní péče. Generace lidí, kteří chodí do práce, tento typ péče stále více vyhledává. Přece jen je jejich přáním být co nejdříve zpátky v pracovním procesu, doma u rodiny.
Dnes jde udělat mnoho typů zákroků v režimu jednodenní péče, ale chce to mít dobré zajištění a kvalitně nastavená pravidla provozu oddělení. Po propuštění u nás následují pravidelné kontroly a následná péče o pacienta. Z toho byly ze začátku obavy, ale naší prací jsme dokázali, že se o své pacienty dokážeme postarat nejen v nemocnici, ale i po zákroku. Lví podíl na tom má také fakt, že disponujeme velmi kvalitním personálem (lékařským a sesterským), nepřetržitou chirurgickou ambulancí a zázemím nemocnice, což není u všech jednodenních péčí zdaleka pravidlem.
Co všechno u vás na oddělení děláte?
Naše portfolio je široké. Vsadili jsme na cílenou péči o pacienty, vytvořili jsme odborné poradny, které reflektují potřeby dnešních pacientů. Máme poradnu na onemocnění prsu, kýlní poradnu, poradnu na varixy – křečové žíly, proktologickou ambulanci, poradnu specializující se na cévní onemocnění, další se věnuje chronickým nehojícím se ránám atd. Náš tým je zároveň hrdý, že je členem i velkého týmu celé nemocnice jako takové – provozujeme kromě operací a běžné ambulantní praxe i konziliární činnost, plníme úlohu chirurgické pohotovosti.
Potýkáte se v nemocnici s mnohdy až zbytečným papírováním?
Musím říct, že papírů není málo 🙂 Momentálně pracujeme ve spolupráci s vedením nemocnice na optimalizaci zdravotnické dokumentace. Nemocnice přirozeně dbá na jakousi přirozenou ochranu nás zdravotníků a zároveň zajištění dostatečné edukace a ochrany našich pacientů. Pamatuji si ze své praxe, že dříve dokumentace u pacienta po větší břišní operaci žaludečního vředu obsahovala chorobopis o osmi stranách. To v dnešní době i daleko banálnější operace pojme často desítky stran obsahující vlastní lékařské, sesterské záznamy, informované souhlasy, operační protokol, perioperační záznamy atd. Obecně tedy mohu říci, že papírování přibývá, ale je vynuceno okolnostmi.
Jak to myslíte?
Přirozeně hledáme ideální rovnováhu mezi informováním pacientů v co nejširší a dostatečné míře a zároveň se snažíme i o zajištění jisté formy ochrany i nás zdravotníků, kteří zajišťují vlastní péči o pacienta.
Je otázkou, co vše za informace dokáže pacient pojmout – třeba když mu dáme podepsat několikastránkový předoperační dokument. Myslím, že nikdy by se z naší práce neměl vytratit lidský faktor. Pro každého pacienta je lepší, když mu z očí do očí vysvětlím možná rizika, co vlastně podstupuje, co před zákrokem podepisuje za papír a proč. Důležité informace je třeba připomenout, rizika i přínosy zdůraznit.
Je pro chirurga těžké občas vyhodnotit nutnost operace?
Staří zkušení kolegové říkávali, že pro chirurga je často větší stres a odpovědnost neoperovat, než operovat. Správnou indikaci operace je pochopitelně velice důležité vždy důkladně zvážit. Nedávno jsem viděl diskuzi o poklesu operativy v době pandemie Covid-19. Pochopil bych, že spadne na desetinu počet operací endoprotéz, jelikož jsou plánované. Dost zarážející byl ale fakt, že téměř stejně došlo k poklesu i u operací slepého střeva. To je k zamyšlení, jelikož akutních operací by mělo být přibližně stejně, ne?
Stane se, že operace skončí špatně?
Musím to zaklepat, ale za uplynulých devět let existence oddělení jednodenní péče jsme zaznamenali pouze jedinou komplikaci, kterou jsme však dokázali vyřešit tady u nás a všechno nakonec dobře dopadlo. I na tomto se určitě podepsal fakt, že disponujeme kvalitním personálem, zázemím a v neposlední řadě nepřetržitou chirurgickou ambulancí.
Jak jste se vyrovnali se skutečností, že nemáte lůžkové oddělení?
Spolupracujeme s Vojenskou nemocnicí v Brně, která nám poskytuje zázemí pro akutní případy, které musí skončit na lůžku. Těch ale tolik není, minimálně 80 % případů zvládneme ošetřit ambulantně. Pro lidi je tohle obrovská devíza – nemusí jezdit do většího města, naše oddělení je jim k dispozici čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Tento standard však v řadě měst již dnes chybí. Nikdo určitě netouží cestovat s drobnou rankou či zvrtnutím nohy 40 km do nemocnice a čekat tam řadu hodin na ošetření. Ale v této realitě bohužel někteří musí žít a jsme rádi, že pacienti v našem městě mohou být podobných zážitků ušetřeni.
Jste hodně vytížení?
Jsme. Běžně k nám do ambulance chodí okolo 80 – 100 pacientů denně, častokrát i více, obzvlášť v letním a zimním období, kdy lidé provozují nejrůznější sporty. V poslední době za námi začali jezdit i pacienti z Tišnovska, kde tamní nemocnice přestala provozovat chirurgickou pohotovost a přesunula svoji péči spíše k chronickým onemocněním. Cesta do Blanska je pro obyvatele Tišnovska nejkratší a troufnu si říct, že i příjemnější, než
do Brna.
Už jste naznačil, že jednodenní chirurgie se stále vyvíjí. Stíháte se ve velkém pracovním vytížení dále vzdělávat?
Naprostá většina mých kolegů jsou erudovaní a zkušení lékaři. Pokud chceme udržet i nadále vysokou kvalitu služeb, sebevzdělávání je jednou z činností, na které nesmíme zapomínat. Většinou se tak děje samostudiem v době osobního volna, ale pokud to jde a práce na oddělení to umožní, účastníme se různých školení a kongresů. Někde máme i vlastní přednášky, jinde se zase vzděláváme v odbornostech, na které se specializujeme. To se pochopitelně netýká jen lékařů, ale i sesterského personálu.
Může se stát z práce chirurga běžná rutina?
Myslím si, že nikdy. Na rozdíl od neoperačních oborů, kde jde spousta věcí takzvaně načíst, u nás je to jinak. Je to hodně o zkušenosti, o praktických znalostech získaných léty praxe strávených na operačním sále, na ambulanci u akutních stavů. Když stojím nad pacientem a dělám operaci, která se nedá vrátit zpátky, cítím obrovskou zodpovědnost. S přibývajícími roky praxe se práce stává trochu jednodušší, protože mnoho případů už člověk viděl a zažil; už ví moc dobře, co má dělat. Ale není to vždy. Jednomu kolegovi od nás z oddělení se stalo, že viděl úraz a jeho rentgenový snímek, který za čtyřicet let své bohaté praxe neviděl.
Sice jsou standardní operace, které už člověk absolvoval nesčetněkrát, ale na sál jdu vždy s velkou porcí pokory. Pokaždé, když jdu operovat, cítím lehkou nervozitu. Přece jen nikdy nevím, co uvidím, až pacienta otevřu. Pořád existují případy a stavy, které mohou lékaře překvapit, mnohdy i u těch nejjednodušších zákroků.
Proč jste si vybral zrovna chirurgii?
Chirurgie mne oslovila hlavně proto, že lékař dokáže pacientovi v podstatě hned viditelně pomoct. Vyluxované rameno reponuje, uskřinutou kýlu odoperuje, nádor odstraní a uvede pacienta do stavu zdravých. Tohle mne na mé práci skutečně baví a naplňuje. Ale musím říci, že si vážím každého odborníka z jakékoli oblasti a oboru medicíny.
Z druhé strany je chirurgie povolání poměrně náročné – ať už fyzicky, kdy musíme občas stát hodiny na sále, tak i psychicky.
Hodně se mluví o platech ve zdravotnictví. Myslíte si, že jste dobře platově ohodnoceni?
Bohužel musím říci, že platby jednodenních operací jsou podhodnocené. Už jen proto, že docela rapidně rostou náklady na zdravotnický materiál. Covid-19 ukázal, jak drahá je desinfekce a ochranné pomůcky – tohle my v chirurgii zažíváme v podstatě denně. Skokový nárůst cen ochranných pomůcek však není jedinou věcí, která nás trápí. Chirurgie a operační obory jako takové skutečně nejsou adekvátně ohodnoceny.
Dá se s tím něco dělat?
Nyní probíhají jednání Asociace poskytovatelů jednodenní chirurgie, jíž jsem místopředsedou, s orgány na úrovni ministerstva a pojišťoven ohledně zlepšení finanční situace. Jednodenní chirurgie je obor, jehož největší boom přichází a řada nemocnic na něj není připravena. A bohužel nejsou nachystány ani finanční podmínky. Až bude jednodenní chirurgie adekvátně zaplacena a nebude se dohánět hospitalizacemi, potom si teprve většina nemocnic bude moci o takovém oddělení alespoň uvažovat.
Nyní je to tak, že musíme provést co nejvíce operativy, abychom dosáhli na co nejlepší ohodnocení naší práce ze strany zdravotních pojišťoven. Na standardní chirurgii probíhá finanční ohodnocení i za hospitalizaci, což my nemáme. Ale trend se stále vyvíjí a uvidíme, jaká bude situace za pár let. Já jsem v této oblasti optimistou.
Plánujete na vašem oddělení nějaká rozšíření?
Momentálně provádíme přes 1000 operací ročně. Reálně proto uvažujeme o tom, že vybudujeme další operační sál. K chirurgii a ortopedii, které už máme zavedené, jsme od letoška rozjeli urologii, prošli jsme úspěšně výběrovým řízením na gynekologii a také se nám začíná slibně rozvíjet obor plastické chirurgie. Na jednom sále už to přestáváme stíhat, už i z hygienických a epidemiologických důvodů.
Zaznamenali jste v době koronavirové krize úbytek pacientů?
Ano. Museli jsme dost výrazně omezit operativu, v době nejpřísnějších vládních opatření byla dokonce úplně zastavena. Ambulanci jsme převedli do stavu, kdy sloužila pouze pro akutní případy. Navíc se zde střídaly celé týmy, aby nedošlo k případné hromadné nákaze na pracovišti. Paradoxně ale došlo ke stavu, kdy do ambulance chodilo 40 – 50 akutních případů denně. Přiznám se, že jsem čekal menší počet.
Chodí k vám občas pacienti se zbytečnostmi?
Bohužel ano. Stává se tak v běžné ordinační době, pokud pacienti ne zcela adekvátně vyhodnotí vážnost svých obtíží, ale horší je to v době pohotovosti. To je špatné zejména proto, že když přijde více zbytných vyšetření, která nejsou akutní, nezbývá mnohdy čas ani energie na případy, které vyžadují akutní ošetření. A to ať už se jedná o sportovní , pracovní úrazy či dopravní nehody. Toto je ale problém, se kterým se bohužel potýkají všechny nemocnice poskytující akutní péči s zajištěním nepřetržité pohotovostní služby.
Dost často si pacienti stěžují na dlouhé objednací lhůty a také na dobu strávenou v čekárně. Čím to?
Je to pravda. Uvědomujeme si to a snažíme se pracovat na zlepšení. Předělali jsme systém objednávek, snažíme se pacienty objednávat na konkrétní časy a pak je dodržovat. Posílili jsme z toho důvodu i recepci, budeme zavádět elektronický systém, který už funguje v zaváděcím režimu na ortopedii. Také jsme posílili chirurgickou ambulanci; sedí zde nyní dva, dle potřeby a možností i tři lékaři, takže se jim teď většinou daří odolat dopolednímu náporu pacientů, ale vždycky to nejde takto hladce. Je třeba si uvědomit, že máme objednaných cca třicet pacientů a za den jich přijde stovka. Zbylých sedmdesát pacientů je akutních a mají pochopitelně přednost. Čekací dobu se snažíme eliminovat právě posílením lékařského týmu, kdy jeden z lékařů provádí plánované kontroly a druhý řeší akutní případy, nebo vypomůže s těmi plánovanými.
Chceme pacientům maximálně vyjít vstříc, a jak se mohou sami přesvědčit, v této době už jsou naše nová opatření hodně vidět.
Martin Müller