Na kávě s Liborem Bartošem

Libor Bartoš je malíř, sochař a pedagog. Blanenská veřejnost mohla vidět jeho dřevěné sochy například pod vánočním stromem na náměstí Republiky. Dnešní rozhovor bude o malování obrazů, o sochách ze dřeva a o tom, jak tato díla vznikají.

Kde jsi studoval?

Navštěvoval jsem od malička výtvarný obor ZUŠ v Blansku pod vedením paní učitelky Kupové. Po maturitě jsem nastoupil na pedagogickou fakultu – učitelství pro druhý stupeň ZŠ, obor český jazyk a výtvarná výchova. Školu jsem dokončil, ale práci učitele jsem nedělal.

Kam jsi tedy šel po škole?

Po ukončení studia jsem nastoupil do grafického studia v Praze, kde jsem působil na postu art directora neboli uměleckého ředitele. Dělali jsme reklamní kampaně pro velké firmy, dělala se tu tištěná i televizní reklama, takže jsme navrhovali storyboardy, vymýšlely slogany, zpracovávali originální grafiku. Spolupracovali jsme i s dost známými osobnostmi – například s Filipem Renčem. Vytvářely se reklamní kampaně pro politické strany nebo dnes již neexistující peněžní ústavy. To se ale bavíme ještě o minulém
století.

Potom jsem se vrátil na Moravu a začal jsem pracovat v reklamní agentuře. Odsud jsem po pár letech odešel a začal podnikat na vlastní pěst. Navrhoval jsem etikety a další grafické materiály pro vinaře.

Takže se dá říci, že výtvarný obor jsi v práci využíval v podstatě celý život?

Ano. V práci jsem maloval obrázky a využíval tak zkušeností, které jsem načerpal jak ve výtvarném oboru na vysoké škole, tak v ZUŠ v Blansku. Paní učitelka Kupová mi kdysi jako klukovi dala určitě mnohem více, než pozdější vysokoškolské studium. A loni se kruh uzavřel a nastoupil jsem na malý úvazek do ZUŠ v Blansku, kde vyučuji výtvarný obor. Učit jsem začal až po pětadvaceti letech od studií.

Češtinu jsi učit nechtěl?

Učit děti mateřskému jazyku jsem nepovažoval za dobrý nápad 🙂 Nemám problém se slohem ani s literaturou, ale v gramatice nejsem stoprocentně přesvědčený o tom, že ji zvládám bez chyb. Odjakživa jsem tíhnul k výtvarnému oboru. Důvod, proč jsem jej začal vyučovat až po čtvrt století? Měl jsem pocit, že tohle můžu až v momentě, kdy budu schopný dětem něco předat. A k tomu jsem potřeboval hodně zkušeností.

Nechtěl jsi studovat uměleckou školu?

Jasně, že chtěl! Paní Kupová mi to dokonce doporučila. Jenže doba byla jiná a matka mi tenkrát dost důrazně vysvětlila, že napřed mám vystudovat něco smysluplného a teprve pak se mám zabývat uměním 🙂 Takže umělecká průmyslovka nepřipadala v úvahu a pedagogická škola s oborem výtvarné výchovy byla nakonec takovým malým kompromisem.

Do jaké míry tě ovlivnila ve výuce paní Kupová?

Paní Kupová žákům v hodinách vždy nechávala ohromný prostor. Nechala nás vyjádřit podle svého a tím v nás pěstovala uměleckou osobnost. A také je to vidět – ze spousty jejích žáků vyrostli umělci, kteří skutečně osobnostmi jsou. Místo kopírování již vytvořeného hledají vlastní cestu. A to se dnes snažím probudit v dětech i já. Chci, aby přemýšlely, ale zároveň měly z umění radost a chodily si do výtvarky odpočinout. Jde mi především o to, aby se děti primárně bavily a došli jsme společně k cíli. A tím je spokojenost s výslednou prací. V tomto případě totiž vůbec nejde o to, aby byli spokojení rodiče, ale samotné děti. Dnešní doba je zaměřená především materiálně a zájem o duševní rozvoj se moc nenosí. Všechno počítáme, měříme, vážíme, ale umění je přece o něčem jiném. Nedá se měřit a uspokojení by v něm měl hledat především sám autor. Jestli je výsledná práce dobrá nebo špatná, to ukáže čas.

S paní Kupovou jsme v neustálém kontaktu, konzultuji s ní svá díla a její práce si nesmírně vážím. Přesto, jak velkým způsobem ovlivnila tato dáma můj vztah k výtvarnému umění, snažím se jít ve výuce svojí vlastní cestou.

Jak to tedy vypadá u tebe v hodině?

Rozhodně neuznávám výuku formou instruktážních videí na internetu a kopírování čehokoli. Dbám na to, aby k výsledku dospěl každý svou vlastní cestou, aby si každý vyzkoušel, kde jsou jeho limity. Každým úkolem se snažím, aby se děti posouvaly dál a dál. Když budu dětem v hodině tvrdit, že hlava musí mít tvar vejce, je to špatně. Pokud bychom postupovali se zažitými stereotypy, kde bychom potom měli Picassa, Dalího a další umělce? 

Chci, aby děti přemýšlely nad tím, jak vidí a vnímají okolní svět ony samy. Nedávno jsem jim v hodině pustil Bacha a chtěl po nich výtvarné ztvárnění jeho hudby. Vznikly dost zajímavé kompozice.

Maluješ obrazy na plátno?

Maluji velkoformátové obrazy se sakrální tématikou – Nový zákon, Starý zákon, Křížové cesty… Byly to opravdu veliké formáty, třeba 210 x 130 cm. Některé z nich jsou v kostelích v Blansku a okolí. Obrazy vytvářím zvláštní technikou – rozlévání barev, malba zednickou špachtlí… Svým způsobem jsou mé obrazy agresivní až brutální, ale zároveň se v nich objevuje poetika, která se promítá do celkového vizuálu. 

Jak dlouho takový obraz maluješ?

Samotná malba je otázkou jednoho, dvou dní, ale příprava trvá třeba i půl roku. Je třeba nastudovat příběh a najít cestu, jakým způsobem jej vyjádřím. Dělám si představy, různé skici a přemýšlím nad dílem. Pak přijde den, kdy mám jasno a jen to namaluju. Mé obrazy jsou potom velice živé. 

Jsi věřící člověk? Předpokládám, že pokud se věnuješ těmto tématům, musí zde existovat nějaká spojitost.

Jsem věřící, ale nepatřím k těm, kteří by chodili pravidelně do kostela. V Bibli se dá najít mnoho příběhů lidstva, které se opakují v jakémsi kruhu a v určité paralele stále dokola. 

Vystavoval jsi v Blansku?

V Blansku jsem měl výstavu s názvem Dřevo a kov v galerii Jonáš. K vidění tu byly dřevěné plastiky a artefakty z kovu. Ke tvorbě z kovu mne přivedla Sylva Tomková, která před pár lety pořádala před kinem tzv. Rytmické svařování. Byla to úžasná záležitost, která mi rozšířila umělecké obzory a byl bych rád, kdyby se zase někdy zopakovala. 

Jak jsi se dostal k sochám?

Když jsem byl ještě grafikem na volné noze, pracoval jsem pro obec Dolní Dobrouč. Jednoho dne za mnou přišla paní z obce, zda bych pro ně neudělal Betlém. Tenkrát jsem bezmyšlenkovitě odpověděl, že samozřejmě, ovšem pod podmínkou, že to nebude žádná klasika, ale že sochy pojmu po svém. S tím souhlasila. Bylo to na jaře, celé léto se nic nedělo a já na Betlém v Dolní Dobrouči úplně zapomněl. Až v září mi zavolali, že mi vezou šest stromů. Přijel náklaďák a z korby mi před dům vysypal šest dvoumetrových kmenů. Do adventu zbývaly necelé tři měsíce. Tady už to přestala být legrace. Nicméně jsem nakonec sochy udělal a byl jsem s nimi spokojený já a snad i obyvatelé Dolní Dobrouče.

Od té doby jsem vytvořil spoustu soch. Podobně jako v malbě se věnuji především figurální tvorbě. Mé sochy jsou velké a jsou určeny především do exteriéru. Blanenská veřejnost mohla vidět na náměstí Republiky můj Betlém pod vánočním stromem. Ten jsem dělal pro město na zakázku loni.

Jestli tomu dobře rozumím, se svým dílem musíš být do jisté míry ztotožněn. Když za tebou přijdu s žádostí, abys pro mne vytvořil třeba sochu medvěda, odmítneš?

Neodmítnu. Klidně udělám i medvěda, ale primárně se ti budu snažit vysvětlit, že takhle vypadá medvěd, jak ho vidím já. A třeba najdeme společnou řeč. Abych udělal medvěda přesně tak, jak si ho představuješ ty, musela by to být finančně hodně zajímavá nabídka 🙂

Jsou věci, které zásadně odděluji. Jedna věc je práce, druhá tvorba. Co se týká tvorby, tu si dělám podle sebe. Pokud přijde zakázka, neodmítnu a ani nepřemýšlím nad tím, zda se jedná o kýč nebo umělecké dílo. Je to práce.

Zajímalo by mě, kde je hranice mezi kýčem a uměním. Pro mne jsou některé – s odpuštěním – kaňky na plátně pouze těmi kaňkami a za cenovkou několika milionů nedokážu vidět nic víc.

Existuje určitá sorta lidí, kteří jsou ve svých kruzích známí, mají vystudované školy a nová díla hodnotí. Pak je tu také mediální síla, která veřejnosti říká, co je teď v módě. Je to jako s hudbou – existuje mnoho „umělců“, kteří neumí moc hrát ani zpívat, a přitom vydělávají daleko víc peněz, než špičkový muzikant, který nepřekročí hranice vlastního města. I ve výtvarném umění existuje mainstream a módní vlna. To, co v současné době vzniká, mi občas přijde úsměvné a budí ve mně dojem, že si autor dělá z lidí legraci. Ale dokud jsou ochotní mu za takovou práci zaplatit miliony, proč by se věnoval čemukoliv jinému?

Pro někoho může být umělecké dílo brak, kýč, jiný v něm vidí čistý umělecký projev. Tyto hranice vlastního vkusu jsou pak u každého někde jinde. Měli bychom proto být tolerantní. Co se nelíbí mně, může se líbit někomu jinému, a proto nebudu o žádném díle vykřikovat, že je to kýč.

Mám spoustu kamarádů, kteří mi řeknou, že na obraze, který má znázorňovat kytici, vidí pouze barevný flek. Tihle lidé potřebují přesně do detailu vykreslené lístky. Pak jsou ale ti, kteří obraz vnímají podobně jako umělec, který jej vytvořil. Cítí z obrazu energii a vidí přesně tu kytici, kterou autor zamýšlel. Pro ty má potom takový obraz cenu.

Nejhorší, co může konzument říct, je věta: To bych uměl taky. Na to se dá pouze odpovědět: Tady máš štětec, barvy a zkus to.

Kde čerpáš inspiraci pro své sochy ze dřeva?

Nechci, aby to vyznělo nějak nabubřele, ale výsledek v podstatě rovnou vidím. Z kmene tak odstraňuji pouze věci, které tam nepatří. Někdy vím, že socha bude hladká a štíhlá, jindy zase hrubá a robustní. S tím souvisí celá řada impulsů. Třeba se špatně vyspím a vím, že socha, kterou udělám, bude rozřezaná, děravá. Vím, proč to dělám – takhle jsem to chtěl, protože materiál sám říká, co chce. Mnoho lidí se ptá, proč má pak socha hranatou hlavu a proč nemá obličej. 

Umění jsou emoce a já jej dělám proto, aby v ostatních lidech emoce vzbuzovalo – ať už kladné nebo záporné. Důležité je, že nad tím přemýšlí.

Kam se můžeme zajít na tvá díla podívat?

Mnoho soch mám na zahradě okolo svého domu v Dolní Lhotě. Mám záměr zde udělat otevřenou galerii pro veřejnost, která by mohla být v provozu během letošního roku. Do té doby stačí zavolat na tel. 725061333. Hotové sochy jsou jak k vidění, tak k prodeji. Kdokoli zavolá, tomu rád svá díla ukážu.

Mohl bys o sobě říct, že jsi manuálně zručný?

Přestože pracuji se štětcem, dřevem i s kovem, musím sebekriticky říct, že nejsem 🙂 Při tvorbě vím, co dělám, a proč to dělám, ale vybavenou kutilskou dílnu v domě nemám a mít nebudu. Pravdou je, že občas něco udělám i domů – ale opět zcela po svém. Například jsme dlouho postrádali lustr nad jídelním stolem. Manželka odjela na víkend pryč a když se vrátila, na místě lustru bylo stočené pletivo na výrobu klece pro králíky. Následná debata byla docela divoká, ale výsledek je takový, že pletivo nad stolem visí již osm let, začali jsme na něj věšet andělíčky a funguje skvěle 🙂

Docela svérázné řešení. Doma z tebe musí mít asi radost 🙂

Když jsme dům rekonstruovali, přesvědčil jsem dělníky, aby svařili černý plech a prořezali do něj bruskou čáry, které jsem tam nakreslil. Dělníci byli dost zděšení z toho, že jsou čáry nakřivo a žádali vysvětlení. Výsledné dílo se jmenuje Poslední večeře, visí v obýváku a slouží jako nepřímé osvětlení. Jsem prostě člověk, který vidí věci jinak, než ostatní.

Martin Müller