Na kávě s Petrem Hlavinkou

V době, kdy jsou média plná koronaviru, by se možná pro rozhovor s vedoucím lékařem blanenského územního oddělení Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje Petrem Hlavinkou mohlo najít jasné téma. Přesto jsme se mu úplně vyhnuli, protože na jeho práci se najde mnoho dalších zajímavostí.

Kolik lidí má na blanenské základně vždy službu?

Záchranka Jihomoravského kraje se člení na územní oddělení, která odpovídají vždy zhruba okresu. V územním oddělení Blansko máme základny v Blansku, Boskovicích a Velkých Opatovicích. V Blansku a Boskovicích mají službu vždy dvě posádky – jedna s lékařem, druhá bez lékaře, a ve Velkých Opatovicích má službu jedna posádka bez lékaře. Ti mají sice výjezdů méně, ale mají to náročnější v tom, že v rámci mezikrajské spolupráce zajíždějí i do Pardubického kraje, který nemá úplně ideální dostupnost. A jsou sami bez lékaře, takže než se za nimi v případě potřeby lékař dostane, musejí si poradit sami. V našem územním oddělení je tedy non stop pět posádek, z toho dvě s lékařem.

Kolik výjezdů míváte během služby?

To se hodně různí. Záleží na mnoha okolnostech. Někdy se za dvanáct hodin noční služby nevyjede ani jednou, někdy se takzvaně „nevyleze z auta“. Ale blanenský obvod má k devíti tisícům výjezdů ročně. Každopádně počet výjezdů rok od roku v posledních letech rostl.

Čím to je?

Těch důvodů je více, patří k nim například fakt, že lékaři už téměř nejezdí k pacientům domů, stejně tak nejezdí lékařská služba první pohotovosti. My vlastně tuto jejich činnost suplujeme. Důvodem je i to, že populace stárne a taky hraje roli nevědomost či dokonce pohodlnost volajících. Navíc nápor na operátorky a operátory je daleko větší, mají větší odpovědnost. Nechtějí udělat chybu, dnes je doba stížností a žalob, což má také vliv na to, že počty výjezdů narůstají.

Naštěstí není moc případů, že by lidé úmyslně zneužívali záchranku. Pokud tedy dojde k výjezdům, které by se zpětně daly vyhodnotit jako zbytečné, jedná se častěji o neúmysl, strach a jak už zaznělo o nedostupnost jiných služeb. Těžko hodnotit, který výjezd je zbytečný. Bereme každého, kdo zavolá, jako člověka v nouzi, ať je mu cokoliv.

Jsou případy, kdy lidé – předpokládám zejména děti – volají jen tak z legrace?

Samozřejmě jsou. Dělá to zpravidla školní mládež. Ale to se k nám ani nedostane. Zneužité hovory zůstanou většinou na operačním středisku. Operátorka to vyhodnotí sama. Pokud se stane, že pošle posádku někam, kde nakonec nikdo není, bývá to z jiných důvodů. Občas se třeba stane, že někdo najde společensky unavenou osobu ležet na ulici, zavolá záchranku, ale dotyčný se ještě před příjezdem zdravotníků zvedne a odejde.

Stává se, že zavolá někdo ve chvíli, kdy není k dispozici žádná posádka z dané základny?

Stává se to celkem často, skoro denně. Takový ten zákon schválnosti, že se sejde víc věcí ve stejný čas. Řeší se to většinou výpomocí ze sousedních stanovišť. Dispečerka má přehled, kde se která posádka nachází, takže může k případu vyslat tu nejbližší. Nestane se, že by se nějaký pacient nedočkal. Ale může se stát, že třeba v lékárně blanenské nemocnice zkolabuje člověk, a jelikož se jedná o veřejné prostory, volá se k němu záchranka. A my tam nejsme za minutu, ač to máme sto metrů, protože jsme na výjezdu na druhém konci okresu. Přijede posádka třeba z Brna za dvacet minut. A lidé se pak diví, kde jsme tak dlouho. Máme ze zákona povinnost mít rozestavěny základny tak, abychom byli schopni dostat se na každé místo v kraji do dvaceti minut.

Zdržují závory na Starém Blansku?

Zdržují. To už se nás ptali před patnácti lety a já patnáct let říkám, že zdržují (úsměv). Nejen v Blansku, ale i ve Spešově – tam se čeká deset minut a neuděláme s tím nic. Naštěstí se jedná o lokality, kam se nejezdí každý den. Ale problém byl, když se rekonstruovaly silnice na Starém Blansku, to pak bylo rychlejší jet přes Olešnou. Oficiálně se přes staveniště dalo projet, ale ne vždy to bylo prakticky možné dle potřeby. Závory tedy samozřejmě zdržují, ale nevybavuji si, že by na to někdo nějak fatálně doplatil. A hlavně doufáme, že už se konečně podaří zrealizovat přemostění.

Chtěl jste od mlada pracovat u záchranky?

Nechtěl. Chtěl jsem být obvodním lékařem. Ale tehdy to nešlo, protože to byl protekční obor. Po studiu bylo volno na patologii, mikrobiologii a na ARO. Tak jsem se stal anesteziologem. Pracoval jsem patnáct let na plný úvazek na ARO ve Vyškově a souběžně s tím jsem někdy před revolucí začal dělat na záchrance. A po těch patnácti letech jsem si to překlopil. Plný úvazek jsem vzal na záchrance a na ARO dodnes jezdím jen jako na doplňkovou práci. Je to běžný způsob v naší profesi, že si lékaři drží svůj původní obor, aby z něho nevypadli.

Jinak je trvalý problém s nedostatkem lékařů, a to všude. Obor urgentní medicína sice existuje, nicméně většina doktorů vychází z jiné odbornosti. Rekrutují se k nám lékaři hlavně z oborů ARO, interna, chirurgie, dětské lékařství, všeobecné lékařství. Je možno i z jiných oborů, ale tyto jsou prakticky předurčeny k tomu, že se z nich dá přejít.

Pokud jde o záchranáře – nelékaře, tak to je typ lidí, který to má od přírody v sobě. Potřebují pomáhat. Když se jim dostane vzdělání, jsou to kolegové a kolegyně naprosto k nezaplacení. Je však pro ně těžké nevyhořet, protože leckdy jsme v terénu vystaveni všem možným emocím, ne vždy úplně příjemným.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší je to, když se setkáme s arogancí a nepřízní lidí. Co se týká samotných zásahů, největším stresem je péče o děti. Jednak proto, že jsou to prostě děti, dětské nemoci a úrazy jsou vždy náročnější na psychiku. A jednak to není věc, kterou děláme každodenně, takže v tom nemáme rutinu. Ale v rámci organizace funguje výborný systém školení zaměstnanců, takže všichni absolvují každý rok dostatek povinných kurzů, přičemž děti a novorozenci jsou jedním z témat, která se neustále opakují.

Z výjezdů jsou dále nejvíce zatěžující domácí porody, protože to je největší průšvih, když maminka za každou cenu chce rodit doma a pak se jí to jaksi vymkne z rukou. Dula je za rohem, „šla náhodou kolem“. Může se stát, že přijedeme na místo, kde je již ve vážném stavu dítě i maminka, pak se snažíme hodinu resuscitovat, v ohrožení jsou dva životy a nemusí to dopadnout dobře… Takový tragický případ se odehrál před několika lety nedaleko odsud a paní doktorka doteď bere antidepresiva. Dřív se sice rodilo v pšeničném poli, ale dnes je normální rodit ve zdravotnickém zařízení, protože když se něco pokazí, je to otázka vteřin, minut. Holý fakt je ten, že rodiče v první řadě ohrožují dítě, v druhé sami sebe a v třetí řadě zdravotníky.

Mladí lidé jsou dalším traumatem – úrazy a úmrtí mladých lidí. Noční můrou jsou mimořádné události, jako nehody s větším počtem zraněných. Mnohdy spolupracuje více základen a letecká záchranka.

Co vás na práci nejvíc těší?

Největším potěšením je, když vidíme, že jsme tomu člověku nějak pomohli nebo ho zachránili. To je vnitřní pocit, který vyvažuje všechna negativa. Mnohdy stačí psychická podpora pacienta a výsledek je vidět hned. Ne vždy je to lehké, ale i to teplé slovo mnohdy funguje a člověka to potěší, když vidí, že to funguje.

Která období v roce jsou nejnáročnější?

Největší počty výjezdů bývají v létě v době prázdnin a dovolených – úrazy, nehody. Ale jinak je to rovnoměrné.

Dochází k útokům na záchranáře? Jak se s nimi vypořádáváte?

Ano, děje se to. Lidé, kteří nás potřebují a ke kterým přijíždíme, jsou vždy ve stresu. Stres z nich často dělá agresivnější jedince a my to musíme brát trochu s rezervou. Pak jsou osoby, které mají aroganci v povaze – ty už vychovávat nebudeme, u dospělých už to nejde. A dále jsou lidé se sníženou rozpoznávací schopností – opilí nebo pod vlivem jiné návykové látky. S nimi nemá cenu se nějak bavit a jejich slovním útokům se musíme naučit čelit. Někdy je hranice mezi slovní a fyzickou agresivitou hodně tenká, takže se stává, že dojde i k fyzickému napadení. Snažíme se v první řadě předvídat. K takovým případům je vhodné přijet v doprovodu policie, městské nebo státní. Naší zásadou je, že za žádnou cenu nepůjdeme do rizika, že bychom nechali ublížit sobě. Hrát si na hrdinu a vystavovat se nebezpečí. A to nemluvím jen o fyzickém napadení. Mám na mysli zásahy, kdy třeba hrozí pády předmětů, vysoké nedostupné terény, velké výšky – to prostě nejde. V takové chvíli si pozveme hasiče nebo policisty, aby nám pomohli pacienta přiblížit. Zmrzačený záchranář je k ničemu, ten pacientovi nepomůže vůbec.

Co se za dobu vaší praxe změnilo?

Skoro všechno. Zejména způsob myšlení lidí a práh toho, kdy si lidé volají záchranku – k méně závažným věcem. Jinak se změnilo vše, tak jako se změnila společnost. Vzdělání lidí, pamatuji doby, kdy záchranka byla třeba jen součástí oddělení ARO. Nyní se objevili kvalifikovaní zdravotníci. Stejně tak technické vybavení, samotná auta, přístrojové vybavení sanity je na úplně jiné úrovni. Proměnilo se povědomí o záchrance. Byly doby, kdy se říkalo, že na záchranku jde jen ten, koho nikde jinde nechtějí. Dnes je prestiž oboru daleko vyšší a snad už na nás takhle nepohlíží ani laici, ani zdravotníci z jiných oborů. Pro mnoho postižení a úrazů se rozvinula tzv. centrová péče. Máme přesná pravidla pro ošetření cévní mozkové příhody, infarktu myokardu, polytraumat, popálenin atd. Pokud dojde k naplnění stanovených kritérií, vozíme pacienty rovnou do specializovaného centra, čímž se velmi urychlí jejich léčba. Například člověk po infarktu může být do hodiny na sále a získává mnohem větší šanci nejen na záchranu života, ale také na úplné uzdravení.

Vzpomenete si na nějaký kuriózní případ?

Každý den se něco stane. Třeba porod koncem pánevním, deset metrů od nemocnice na parkovišti v šest hodin večer. V kurzu pro porodníky nám říkali, že když jde o konec pánevní, máme honem rychle jet do nejbližší porodnice. Což nešlo. Paní překotně rodila a s manželem si mysleli, že je v Blansku porodnice. Takže jsme ji vytáhli z dvoudveřového auta, poté v sanitce porodili miminko a odvezli maminku i dítě do Brna. To byl takový ne úplně každodenní případ. Specialitou našeho kraje jsou uvízlí jeskyňáři v podzemí, což je spíš nejprve úkol pro hasiče a speleologickou záchrannou službu, aby jej dostali ven. Záchrana trvá třeba několik hodin. Dalším zdrojem nešťastných a výrazných nehod je naše silnice R 43. Občas někdo zůstane v lese, tak ho dohledáváme, to už se pak náš výjezd mění ve vydatnou turistiku se zátěží na zádech, protože naše zavazadla jsou velmi těžká. Zde musím ocenit pomoc hasičů, stejně jako u ošetření obézních lidí; dostat z bytu ve čtvrtém patře pacienta, který má 150 kilo, je pro tři lidi naprosto neřešitelný úkol. Takže když potřebujeme, hasiči jsou k dispozici, za což jsme velmi rádi.

Marie Kalová