Úvodník: Hlavně se nezbláznit

Musím říct, že prožívám podobně jako miliony dalších lidí (nejen) u nás období, které jsem si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Přesto se snažím udržet si zdravý nadhled a alespoň špetku smyslu pro humor, protože jinak by se z toho člověk musel zbláznit. Zařekl jsem se, že nebudu psát o koronaviru, ovšem naše životy jsou jím natolik ovlivněny, že se tomu neubráním. Ale slibuji, že to zkusím pozitivně.

Nikdy jsem neměl tolik volna, jako mám teď. Kultura je celoplošně zakázaná, a tak nám s kolegy nezbylo nic jiného, než schovat kytary do futrálu a uložit je k spánku do doby, než se zase naše životy vrátí do normálu. Přestože jsme díky tomuto opatření přišli o část pravidelného příjmu, užil jsem si minulý víkend tak, jako málokdy. Bylo to jako na dovolené! V pátek odpoledne jsem odjel na kole do Bílovic a měl jsem hodně dobrý pocit nejen ze samotné tělesné aktivity, ale také ze skutečnosti, že jsem nebyl sám. Po cestě jsem se zdravil s desítkami cyklistů, kteří podobně jako já neodolali slunečnému počasí a vyrazili do přírody. 

Podobné to bylo v sobotu, kdy jsem přemluvil své odrůstající potomky k pěší túře přes Hořice na Olešnou a do Dolní Lhoty. Během čtyřhodinové vycházky jsme našlapali osmnáct kilometrů, na nádraží jsme se zastavili u okýnka na drobné občerstvení a domů jsme se vrátili téměř za tmy s pocitem krásně stráveného volna, i když za cenu unavených končetin. A přestože mé ratolesti z výšlapu nebyly zpočátku nijak odvázány, po pár desítkách minut strávených na čerstvém vzduchu přestaly brblat a užily si to na plno.

Hodně mne potěšilo, kolik lidí bylo venku. Blansko bylo plné lidí, jak sportovců, tak i těch, kteří zvolili pouze vycházkové tempo ve slunném dni. V neděli jsme si procházku zopakovali, i když trochu méně náročnou, ale opět zapůsobila jako balzám na těle i na duši.

Myslím si, že přesně tohle je jedna z možností, jakým způsobem si v těchto dnech udržet jistou dávku optimismu. A ten budeme v následujícím čase hodně potřebovat. Ačkoli vláda omezila dost rapidně mezilidský kontakt, zatím nikomu nezakázala chodit ven do přírody, do parku. Nyní nás čeká hezké počasí, takže vřele doporučuji si udělat alespoň krátkou procházku na sluníčku. Naše město je k tomu jako stvořené – disponuje zalesněnými kopci v okolí, při jejichž brázdění nebudete nikomu na obtíž, a když nebudete chtít, taky nikoho jiného nepotkáte. A když, vždycky se dá najít způsob, jak kolemjdoucí minout v bezpečné vzdálenosti. A myslím si, že to platí i pro cyklisty nebo pro milovníky běhání. Můžete jezdit do práce na kole nebo chodit pěšky a tím se například vyvarovat kontaktu s lidmi v MHD. 

Nechci svými slovy nabádat lidi k tomu, aby nedodržovali vládou nařízené opatření, to ani v nejmenším. Ovšem pokud vyrazíte na chvíli ven, nikomu neublížíte. A co je hlavní – i krátký pobyt na slunci vás zahřeje nejen na povrchu, ale hlavně uvnitř.

Děti jsou ze školy doma, a tak máme spoustu času na to být spolu. A je to výborné! Nepamatuju si, vyjma například dovolené nebo vánočního volna, že bychom byli takhle hodně pospolu. Stihli jsme o víkendu doma udělat dost práce, na kterou v běžném režimu zbývá málo času, večery jsme si krátili hraním her. I tohle vnímám jako obrovský klad, jakkoli se v těchto dnech potýkáme s jednou špatnou zprávou za druhou.

Snažím se dohnat veškeré resty, které se mi vrší na stole i v hlavě, podobně jako možná mnoha z vás. Na následující dny a týdny jsem se obklopil spoustou práce a věřím, že i to mi pomůže lépe se vyrovnat s  omezeným životním režimem. I tohle je možná klíčem k pozitivnějšímu pohledu na nelehkou dobu, ve které jsme se octli. 

Současnou situaci určitě neberu na lehkou váhu a lhal bych, kdybych řekl, že nemám strach. Zažívám něco, co jsem dosud nepoznal. Střídají se ve mně pocity strachu z toho, co bude dál, s pocity uklidnění, kdy si říkám, že každá krize má svůj začátek i konec. A určitě to jednou skončí! Jen nikdo z nás neví kdy, a jakou potopu po sobě tato krize zanechá. Ale pokud budeme držet pohromadě, pokud budeme ohleduplní, zodpovědní a budeme respektovat to, co nám vláda nařídila, podaří se nám zkrátit kritickou lhůtu na minimum a následky budou menší. 

Ačkoli vnímám situaci jako mimořádně vážnou, stále si říkám, že není válka, nemusíme se obávat hladomoru, dýmějového moru ani srážky s asteroidem. Brzy bude náš svět zase v pořádku!

Na závěr bych rád poděkoval všem, kteří musí v těchto nelehkých chvílích pečovat o nemocné, sedět v pokladnách supermarketů, pečovat (i dobrovolně) o seniory a jakkoli jinak pracovat s lidmi a riskovat tak své zdraví. Zaslouží si velký obdiv nás všech.

Dávejte na sebe pozor.

Martin Müller