Na kávě s Petrem Ondrouškem

Věděli jste, že v Blansku žije člověk, který napsal hned dvě knihy pro děti? O tom, jak se žije blanenskému spisovateli, bude právě dnešní rozhovor u kávy.

Co vás vedlo k nápadu začít psát pohádkové knížky? 

Všechno začalo asi takto. Před patnácti lety jsme si s manželkou splnili sen a koupili chalupu na samotě v lese. Bydlet na nejrušnější blanenské ulici není žádný med, a uniknout z tohoto blázince aspoň na víkend do náruče přírody bylo už tehdy velmi lákavé. Do roka se nám narodila dcera a já jako šťastný otec jsem se ochotně ujal úlohy jejího uspávače. Zpočátku jí stačilo držet za ruku, později začala vyžadovat před spaním pohádku. Číst jí při rozsvíceném světle se mi nezdálo vhodné, proto jsem zhasnul a začal si vymýšlet příběhy o malé holčičce Terezce, žijící s rodiči a pejskem na podobné chalupě, jakou jsme měli my. Každý večer prožívala moje dcerka spolu s Terezkou a jejími kamarády nová dobrodružství, mluvila se zvířaty, setkávala se s pohádkovými bytostmi a radovala se z toho, jak všechno zase dobře dopadlo. Když dosáhla deseti roků, řekl jsem jí, že na takové uspávání je již příliš velká a že si má číst sama. Nesla to těžce, ale bylo to správné rozhodnutí.

A co vaše příběhy? 

Brzy ve mně začal hlodat červík pochybností, jestli není škoda všechny ty příběhy pustit z hlavy. Mohl by z nich přece být pěkný rodinný pohádkový blok, sloužící k radosti, poučení i obveselení budoucích vnoučat a snad i dalších generací. Vymyslel jsem hlavní osu příběhu a obalil ji jednotlivými epizodami tak, aby bylo vyprávění napínavé, přitom milé, vtipné, lehce poučné a zábavné.

Jaké kroky jste tedy podnikl? 

Šťastnou shodou okolností naše firma v té době zhotovovala vybavení do obecní knihovny v Úsobrně. Napadlo mne dát svůj výtvor přečíst a posoudit místní knihovnici. Líbil se jí, vzala ho na setkání se svými kolegyněmi, kde dospěly k rozhodnutí, že mi pomůžou s jeho vydáním a dokonce mi domluvily ilustrátorku. Obrázky Šárky Slavíčkové mne hned okouzlily, protože byly přesně takové, jako moje vyprávění, a nádherně ho tak doplňovaly. Za vydatné pomoci naší koordinátorky paní Heleny Jalové se kniha Podivná parta vydala nákladem sto kusů.

Pro křest knihy jsme využili akci Den pro dětskou knihu v boskovické knihovně. K této příležitosti si paní Jalová a Slavíčková se svými dcerami nacvičily scénické čtení, do kterého zapojily i přihlížející diváky. Svoje vystoupení během roku předvedly ještě v Blansku, Rájci a Kladorubech.

Má kniha pokračování? 

Neodolal jsem požadavkům svých čtenářů a brzy se pustil do psaní druhého dílu. Vydal jsem ho stejným nákladem, pochopitelně nemohly chybět Šárčiny obrázky. Všechny knihy byly brzy rozebrané a mne tížila otázka, co dál. Psát a vydávat knihy tímto způsobem by bylo sice povznášející, zároveň však ekonomicky sebezničující. Zkusil jsem tedy nabídnout svoji tvorbu několika nakladatelstvím. Většinou jsem se nedočkal žádné odpovědi, nebo se jen setkal s nezájmem o práci neznámého autora. Pouze v Albatrosu, kde jsem se s úryvkem z prvního dílu Podivné party zúčastnil literární soutěže, předal někdo kontakt na mne alternativnímu nakladatelství Pointa. 

Forma předprodeje, neboli crownfundingu, které toto nakladatelství využívá, je v současné době asi jediná možnost, jak se svým dílem uspět a proniknout do celostátní distribuce a tím i do rukou, duší a knihoven dalších čtenářů. O tom, že se kniha povedla a není jen pro děti, ale pro celou rodinu, svědčí ohlasy a recenze spokojených rodičů i prarodičů.

Změnilo něco ve vašem životě napsání knihy? 

Celý život jsem se snažil příliš nevyčnívat. Žít klidně a spokojeně se svojí rodinou a naším psem, vychutnávat si krásy i dary přírody, věnovat se chalupaření a včelaření, občas si s kamarády zajeskyňařit. Tak nějak jsem si vysnil svoji budoucnost. Nyní se vše otočilo a já se snažím zviditelnit a připomínat svým známým i neznámým všemi možnými způsoby. Potřebuji, aby se o mých knihách i jejich autorovi dozvědělo co nejvíc lidí, které navíc musím přesvědčit o tom, že objednáním Podivné party nedělají jen jakýsi dobrý skutek pro svého kamaráda, spolužáka nebo spoluobčana, ale kupují si knížku, která je i jejich blízké určitě zaujme a pobaví. Věřím, že mne v této snaze podpoří všichni, co se ptají po druhém i třetím dílu pohádkového příběhu. Pokud se totiž v předprodeji nevybere požadovaná částka, kniha nevyjde a další díl tak zůstane jen ve formě rukopisu v mé knihovně. Vybrané peníze by se pak samozřejmě vrátily na účty těch, kteří se rozhodli mne podpořit.

O čem bude třetí díl? 

Děj vám samozřejmě neprozradím, tím bych mohl ochudit svoje možné budoucí čtenáře. Bude ale navazovat na ten v předchozích dílech a vrátí se do něho oblíbený hrdina Bubajda.

Máte v hlavě další nápady na jiné knihy? 

Ano, zkusil jsem napsat tři příběhy z prostředí mého odvěkého koníčka speleologie. Nejde o tvorbu určenou dětem a ohlasy prvních čtenářů jsou zajímavé a inspirující, třebaže naprosto protichůdné. Název zní: „O jeskyních, lidech a nelidech“ a já v úvodu píšu, že jeskyňáři jsou lidé čestní, přímí, s otevřeným srdcem a jadrnou mluvou. A právě způsob vyjadřování je v knize snad až příliš naturalistický. Což ale většině čtenářů vyhovuje.

Kdo je vaším prvním čtenářem, když napíšete něco nového? 

Zpočátku jsem to zkoušel v rodině, ale příliš to nefungovalo. Nyní se obvykle obracím na osvědčené přátele, kteří jsou ochotni najít si čas ke čtení i odvahu se k rukopisu jakkoliv vyjádřit.

Bylo už v dětství nebo mládí vaším snem psát knihy? 

Celý život jsem rád a vytrvale četl, ale o napsání knížky jsem až donedávna neuvažoval. Vzpomínám si ale na dvě slohové práce, za které mi paní učitelka dala pětku s odůvodněním, že jsem je někde opsal. Snad ve mně už tehdy kousek talentu dřímal.

Kolik času strávíte psaním? Stanovil jste si nějakou pravidelnost, třeba půl hodiny denně? 

Jsem zcela náhodný psavec. Občas u toho sedím hodiny, občas mám období, kdy nepíšu vůbec. Neumím si představit, že bych musel psát „v úkole“. Psaním se neživím, ale bavím, když mám chuť.  

Zatím tedy asi nejste spisovatelem na plný úvazek – jaké je vaše povolání? 

Vyučil jsem se truhlářem a téměř celý život se tím živil. Alergie na prach mne donutila opustit firmu, ve které jsem společníkem, a protože mi v létě bude šedesát roků, plánuji předčasný odchod do důchodu. Jestli se mi podaří si něco přivydělat psaním, budu rád.

Kde si mohou lidé knížku zakoupit?

Jak už jsem se zmínil, pokouším se Podivnou partu vydat v nakladatelství Pointa formou předprodeje v crowdfundigové kampani. To znamená, že musím přesvědčit dostatečný počet lidí o tom, že moje kniha stojí za objednání. Nakladatelství stanoví částku, která pokryje všechny náklady spojené s vydáním knihy, a teprve potom, co se tato suma od objednávajících a sponzorů vybere, začne na jejím vydání pracovat. Zájemce si za svůj finanční příspěvek může vybrat z několika odměn – například elektronickou knihu, knihu s podpisem, věnováním nebo s neobvyklým dárkem, který bude docela dobrodružný. Celá kampaň trvá 30 dní. V případě, že by se částka nevybrala, nakladatelství vrátí peníze zpět na účty podporovatelů. O tom, jak předprodej funguje, se mohou zájemci poučit na stránkách Pointy, kde je možné pod kolonkou „knihy“ najít právě probíhající nebo již úspěšně ukončené kampaně. Podivnou partu tam zatím nenajdete, o začátku akce vás budu i na stránkách Monitoru včas informovat. Kdo by se chtěl o mně nebo mých knihách dozvědět víc, podívejte se na facebookovou stránku Petr Ondroušek – autor pohádkových knih nebo mi přímo napište na mail petakondrousek@seznam.cz . Budu se těšit na vaše dotazy.

Marie Hasoňová