Od té doby, co se v našich zemích tato rychlá a krásná hra uchytila, je předmětem obdivu, závisti, spekulací a rozporů. Hokejem prostě žijeme a naše historie se může chlubit mnohými slavnými jmény, hokejisty, které nám záviděl, či závidí ve světě: Od Malečka, Drobného, Modrého, či Zábrodského přes slavnou generaci let 70. a 80. (Martinec, Hlinka, Nový, Nedomanský, Farda) až po nedávnou minulost, či současnost (Hašek, Jágr, Reichel, Růžička a mnoho dalších): mohu je jmenovat všechny, ale Monitor by musel vychazet ve formátu Rudého práva z předrevolučních let (Největší a nejčtenější) 🙂 Hráčů máme spoustu, ale v čem vynikáme jsou počty hokejových trenérů, či koučů. V naší zemi je jich tolik, že bychom mohli učit hokejovému umění celý svět. Zvlášť bezpostředně před nějakou akcí typu MS, či OH anebo těsně po ní je trenérů na každém rohu přehršel. Nejinak tomu bylo i letos. Se změnou na místě státního trenéra, jak se tato nevděčná funkce nazývala dříve, se vyrojila spousta názorů, polemik, rozborů a spekulací. Vlastně již dávno před tou změnou. Při vší úctě si myslím, že problém českého hokeje nespočívá v tom, kdo zrovna koučuje národní tým dospělých, ale spíše na bedrech těch, kteří ten hokejový „bordel“ u nás řídí. V minulosti naprosto nesystémové kroky, tendenční opatření a bohužel i protekce (a to na všech úrovních řízení, od krajských svazů až po ten centrální). Trvám na tom, že staronový kouč národního týmu, byť je českou hokejovou legendou, se pod neutěšený stav naší mládeže podepsal také. V rámci jakési centralizace došlo ke schválení nových pravidel pro soutěže extraligy mládeže. Ta pravidla jsou ovšem výhodná jen pro kluby s dostatečným zázemím a macešská ke klubům menším. Způsob, jakým je pak extraliga mládeže zavedena také zůstává rozum stát. Usnuli jsme trochu na vavřínech a zatímco třeba ve Skandinávii dřeli, nám ujel vlak a hledáme vinu ve všem kolem, jen ne u sebe. Lhát sami sobě do kapsy jsme ostatně uměli vždy skvěle. Pokud se ve způsobu řízení našeho hokeje neudělá zásadní obrat, obávám se, že výsledky podobné tomu ze Soči nebudou výjimkou, ale spíše pravidlem. To je smutný fakt, stačí se podívat na „ambice“ se kterými na vrcholné turnaje odjíždí naše mládežnické výběry. Poslední medaili, kterou junioři přivezli z MS je z roku 2005 a je bronzová. To je trochu na pováženou. Mimochodem, přivezl ji s „dvacítkou“ veřejností nenáviděný trenér Hadamczik. Zlí jazykové se ušklíbnou a podotknou, že je to další důkaz toho, že „Lojza nikdy nic nevyhrál“. Víte, ono je to těžké. Trenér dokáže s týmem různé věci, ale přece jen ne zázraky. Pracovat v prostředí nenávisti a pohrdání je nesmírně obtížné. Každý trenér má své skvělé a horší momenty a období. Já si například pamatuji, že první angažmá Ivana Hlinky u národního týmu nedopadlo podle jeho představ a pozdější „zlatý Ivan“ z Nagana byl podroben nebývalé kritice. Říkalo se, že skvělý bývalý hráč ještě nezaručuje skvělou trenérskou kariéru. No a vida, jak to dopadlo. Zlatem v Naganu a vyhazovem z Pittsburghu později… Jednou nahoře, jednou dole… Každému trenérovi se musí sejít spousta věcí. Tým, chuť bojovat za společný dres, štěstí, momentální forma. Když se vítězí, je všechno tak snadné… Ale ono to není pořád. Trenér musí mít především hokejové srdce. A pak je jedno, jestli hrál v Extralize, v národním týmu, v NHL a nebo na nejvyšší úrovni nehrál vůbec. Ostatně, nejůspěšnějším koučem v zámoří je Scottie Bowman. Stanley Cup pod jeho vedením pozvedl tým 9x. Počet odehraných zápasů v NHL jako hráč: Nula. Jeho samotného si ovšem rozhodně za nulu nikdo označit nedovolí. Hezký den. Freddie (freddiemail@email.cz)