Na kávě s Danielou Kalvodovou

S Danielou Kalvodovou z Blanska jsme si povídaly o tématu, které se hodí do doby předvánoční a vánoční – o spokojenosti, vnitřním naplnění a štěstí. 

V minulém čísle Monitoru vás zmiňovaly Hornolhotské maminky, jak dlouho s nimi spolupracujete?

Od roku 2011, kdy jsme s kolegyní Vlastou Němcovou začaly pod jejich křídly cvičit Pilates. Je tomu tak dodnes. V roce 2013 mě maminky oslovily s poptávkou další aktivity, ze které vzniklo oblíbené cvičení podle Norbekova. Krom něj si u nich se mnou můžete zacvičit SM systém a zanedlouho i jógu. Spolupracujeme i na akcích Nordic Walking a Relaxačních dnech pro ženy. 

Hornolhotské maminky jsou skvělá parta žen, kterých si moc vážím. Vše co dělají (a je toho opravdu hodně) je skutečně baví, je to jejich srdeční záležitost. Troufám si to samé tvrdit i o sobě, a právě proto se nám léta daří spolupracovat. Fungujeme ve vzájemné pohodě a dělá nám radost dělat radost druhým. Lidé to vycítí, atmosféra, která u Hornolhotských maminek vládne, je tak trochu nakažlivá. Když si tam přijdete třeba zacvičit, poznáte to, je vám tam dobře. Dobrou náladu si jako bonus odnášíte i domů 🙂

Tím by se dalo ve vánočním čase inspirovat…

To ano. Najít a dělat to, co vás baví, a přinášet tím užitek druhým, je jednou z cest, jak být jako lidé v životě spokojení, vycházet spolu, dosáhnout vnitřního naplnění. To je v dnešní době podložené i mnohými výzkumy. Víte o tom, že když ze srdce a rádi děláte něco užitečného pro druhé, ve vašem mozku se aktivují okruhy, které vám umožní prožívání opravdového štěstí? 

Máte nějaký příklad ze života, jak na to? 

Hodně z nás tento stav občas určitě zažívá, jen si to uvědomit. Třeba když pozorujete malé děti u vánočního stromečku – ani vás nenapadne přemýšlet nad tím, že byla pěkná fuška zařídit stromeček, dárky a spoustu věcí kolem tak, aby vás u toho nenachytaly. Necítíte se nedocenění, když děti neví, že to vy jste se nadřeli, že to ve skutečnosti nebyl Ježíšek. Radost z jejich radosti je hřejivější, než kdybyste si pořídili „modré z nebe“ sami pro sebe. Mnohdy si tyto vzpomínky udržíte celý život a pocit štěstí si dokážete vybavit s nimi. 

To samé může zažívat majitel firmy nebo jakýkoliv zaměstnanec, který s tímto nastavením vytváří hodnoty pro druhé. Takové, které přináší vnitřní spokojenost, radost ze života. A nemusí to být jen velké věci, třeba i jen způsob, jakým vás pozdraví kolega v práci, vám dokáže zpříjemnit den. Náladu vám zlepší i to, když se na vás někdo usměje… nic to nestojí a můžete to dělat také. 

A takto jednoduše to funguje, můžete to převést do běžných situací v životě a osahat si to na vlastní kůži. Začněte přemýšlet nad tím, jak to jde, kudy vede cesta právě u vás. Většina lidí uvažuje naopak, zaměřují se na to, co je špatně, a na základě toho pak reagují. 

Takže je pravda, že štěstí je jen v naší hlavě? 

Samozřejmě, nic zvenčí vám dlouhodobě štěstí nepřinese. Je to stav mysli, vnitřní nastavení, ke kterému se dá dopracovat. Slovo „dopracovat“ bych zdůraznila, u většiny z nás to není zadarmo, musíme to oddřít prací na sobě, změnit způsob uvažování. Na nedávném satsangu jsem z úst osvíceného člověka slyšela větu, která je při hledání štěstí docela výstižná: „Jediné, co nám stojí v cestě, jsme my sami.“ 

Zde se dotýkáme vašeho pracovního zaměření – věnujete se koučování?

Ano, i když to slovo nemám moc ráda, dnes koučuje kdekdo kdekoho a koučování je spojováno se vším možným i nemožným. Význam klasického koučinku je v té záplavě ztracený. Raději říkám, že se věnuji osobnímu rozvoji, nebo práci s lidmi. Tu jsem společně s koučováním vystudovala. Hodně vycházím ze systemického koučinku a neurolingvistického programování. Mám vlastní praxi v Brně, kam za mnou lidé chodí s nejrůznějšími tématy, od byznysu po řešení osobních záležitostí. K tomu občas osobní rozvoj školím.

Koučování jste přednášela i na Masarykově univerzitě… 

Přednášela jsem Manažerský koučink a v návaznosti na něj tam s kolegyní vedla i dvoudenní workshopy Aktivního sebeřízení. Jsem moc ráda, že v dnešní době i VŠ studentům umožňují se v tomto směru vzdělávat. Mají tak nástroje k lepší orientaci v životě, jsou schopní si uvědomit, jestli cesta, kterou se v životě vydají, jim krom pracovního růstu přináší i vnitřní naplnění, jestli je smysluplná. Zvládnou tak předejít vyhoření a slepému šplhání po kariérním žebříku, hnaní se za hodnotami, které jim ve výsledku nemusí být moc co platné. 

Na jakém principu koučování funguje? 

Kdybych měla některý vypíchnout, tak u koučovacího přístupu vždy necháváte na klientech, aby aktivně přebírali odpovědnost za řešení, jinak to nefunguje. Bohužel spoustě lidem tato odpovědnost v životě chybí, mnohdy je tak třeba vést je k uvědomění, že bez jejich aktivní účasti to nepůjde. Kouč je takovým průvodcem na jejich cestě, podněcuje klienta k nalézání vlastních řešení. Kráčet však musí každý sám, nemůže čekat, že to někdo jiný odmaká za něj. Z toho důvodu kouč nikomu neradí, nenavádí, neplete do toho sebe, ať si myslí cokoliv – to jsou jedny z hlavních zásad. Tím by se v klientovi zabila schopnost přijít si na řešení sám. Koučování stojí na předpokladu, že všechny potřebné zdroje máme uvnitř sebe. 

Z pohledu osobního rozvoje – když vám v životě chybí převzetí osobní odpovědnosti za sebe sama a svůj život, nedostanete se k prožívání vnitřní spokojenosti, naplnění a štěstí. Životem jste potom spíš vláčeni, než abyste udávali směr. Můžete mít pozice, majetky, velké rodiny a cokoliv dalšího, ale uvnitř vás stejně zůstává prázdná díra. Ničím zvenčí trvale zaplácnout nejde. Tak vznikají závislosti. Na alkoholu, na druhých, sociálních sítích… Hledáme venku něco, co se nachází uvnitř nás, k čemu se potřebujeme dostat. A jsme opět u vnitřních zdrojů. 

Jak jste se k tomu všemu, co děláte, dostala? 

Primárně jsem se všemu začala věnovat hlavně kvůli sobě, jak tomu v této branži bývá. Před šestnácti lety jsem vážně onemocněla. Operace a náročná léčba se na těle hodně podepsaly a poté se mi zhroutil osobní život. Vlastně mi nezbylo nic jiného, než za svůj život a fyzické i psychické zdraví převzít zodpovědnost a začít hledat, zkoušet, studovat, nořit se do sebe… a hlavně to nevzdávat. Když to myslíte vážně a vytrváte, život vám začne jít naproti. Začnete se uvnitř sebe cítit dobře, svět vám rozkvete. Většinou v reakci na to zaberete ještě víc a dějí se zázraky. No a potom přirozeně máte chuť ukázat i druhým jak na to. 

Musíme čekat, až se nám přihodí nějaká životní tragédie? 

Určitě není potřeba nechat to dojít tak daleko. Jenže lidé mají obecně nastaveno pouze negativní vnímání těla, což znamená, že o těle víme pouze tehdy, když nás něco bolí. Teprve pak si je uvědomíme. Pozitivní vnímání těla nám chybí. Kdybychom ho měli (a cvičení podle Norbekova nás to právě učí), uměli bychom si uvědomit, že s ním něco není v pořádku dřív, než vypukne nějaká závažná nemoc. Když budou lidé pečovat o vnitřní klid a spokojenost, podle mě nemá většina nemocí šanci. Ty vznikají v době, kdy jsme v každodenním stresu bez odpočinku.

Existuje návod na to, jak se v životě cítit dobře? 

Určitě, pokud jste ochotní pro to něco udělat. Jak říkám, vše k tomu potřebné je nám neustále k dispozici, jen je třeba začít hledat uvnitř sebe. Návodů existuje nespočet, koučování je jedním z mnoha. V dnešní době máme dostupnou kvalitní literaturu, ověřené internetové zdroje, nabídky služeb odborníků… Kdo hledá, najde. Další možností je jít si zacvičit k Hornolhotským maminkám (smích)… Ne, vážně – tzv. Body&Mind cvičení tímto způsobem opravdu fungují. 

Co jsou Body&Mind cvičení? 

Patří mezi ně Pilates, jóga, Norbekov, ale i SM systém a další. Necvičíte při nich jen mechanicky tělo, ale aktivně zapojujete i mysl. Tělo a mysl jsou propojené nádoby, neustále se ovlivňují a vzájemně na sebe reagují. Při těchto cvičeních krom dalších fyzických i psychických benefitů dosahujete kýženého efektu – měníte kvalitu mysli, úroveň vědomí. Tělo je nástroj, který to umožňuje, a zároveň se tím udržuje zdravé. Ideální úlohou lektora je otevřít při lekci prostor, aby cvičící měli možnost se k tomuto dostat. 

Jak k tomu dojdeme? 

Ne každý pohyb a způsob pohybu má stejný efekt. Když vám řeknu, ať zvednete ruku, uděláte to automatickým, spouštěným pohybem, který je v tom, co při Body&Mind potřebujeme, k ničemu. Když ten pohyb ale uděláte vědomě, řídí ho jiná část mozku než předtím a má jiný výsledný efekt, a to je ono! Stejně tak některé svaly reagují na důrazné pokyny a na jiné naopak musíte jít jemným tichým naváděním, aby se zapnuly. Můžete si to sama vyzkoušet – když se postavíte a začnente se hecovat – „Makej! Do toho! Dáš to!“ – uvědomte si, které svaly se automaticky aktivují; pravděpodobně zatnete ruce v pěst s typickým gestem a napnou se velké svaly, které umožní akci – běh apod. Když se ve stoje vědomě zaměříte na dýchání, svůj dech zklidníte, prohloubíte, a chcete zároveň s výdechem jemně aktivovat např. svaly pánevního dna, nepodaří se vám to jinak, než když ten pokyn dáte ve ztišení, v klidu. Tyto svaly zároveň reagují na myšlenky, vizualizace. Když si představíte, že se nadechujete rozkrokem a táhnete nádech vzhůru do těla, automaticky pánevní dno zapojíte. Stejně tak funguje docela legrační pojmenování cviků v Norbekovi. 

Klíčové u Body&Mind cvičení je také to, že pracují s pozorností. V průběhu většiny dne máme pozornost otočenou směrem ven – práce, povinnosti, řízení auta, neustále jsme atakováni a zahlcováni spoustou informací, reklam, mnozí většinu dne koukají do virtuálního světa – televize, mobil, počítač… Je důležité naučit se otáčet pozornost dovnitř, což se u těchto cvičení děje. Uvědomte si, že jediný přístup ke světu máme omezený na pět smyslů. Přes 80 % vjemů vnímáme skrze naše oči a už jen to, že je při cvičení nebo kdykoliv jindy zavřeme, nám kus vnějšího světa odbourá. Když se naučíme zaměřovat pozornost dovnitř, naše smysly se tam stáhnou také. Když se například zaměříte na to, jak dýcháte, a začnete ten dech pozorovat, jste uvnitř. Při poctivém praktikování začnete objevovat svět uvnitř vás, z vašeho života zmizí přemíra stresu, mysl se uklidní, tělo má možnost regenerovat. Život vás začne bavit, objevíte dokonalost v jeho jednoduchosti. 

Nemusíte se učit složité cviky a pozice, abyste toho dosáhli. Vlastně nemusíte ani chodit cvičit, můžete praktikovat sami. Dnes se dá najít na internetu spousta volně přístupných kvalitních videí s různými cviky a technikami, k mání je mnoho kurzů. Dá se takhle cvičit i doma v obýváku. Někomu více vyhovují meditace, druhému stejný efekt přinese výšlap na kole, plavání, procházka v lese, cokoliv dalšího. Skvěle funguje i pozorování plamene svíčky, nebo obyčejné čučení do blba. 

Vážně? 

Ano, čučení do blba, zkuste si to a sledujte, co se u toho děje s vaším tělem a myslí. Mají prostor vypnout, zastavit se a regenerovat. Děti to dělají automaticky, a co my dospělí na to? První nás napadne, kam to zase čučí… 

A jak je to s těmi cviky podle Norbekova? 

Vychází z prastarých východních nauk, které byly po tisíce let udržovány v tajnosti. Zasvěcenci se jimi udržovali mladí a zdraví – to je jejich efekt. Přitom na to jdou tak trochu od lesa; při cvičení se aktivně usmíváme do páteře, kloubů a dalších částí těla. Stav vnitřního naladění dokáže ve spojení se cvičením udělat hodně. Je jednoduché a přitom vysoce funkční. Navíc je i zábavné, například při něm pochodujeme na místě jako tučňáci, cvrnkáme kuličky, hrabeme a rozdáváme si poklady, nebo předvádíme nazlobeného ježka. 

Nazlobeného ježka? 

Ano, právě v tom je kouzlo cvičení podle Norbekova – když vám někdo odborně popíše, co máte udělat, abyste specifickým způsobem dostali do hry páteř, lopatky a všechny správné svaly kolem, bude to pro vás náročné zvládnout a naplno zaměstnáte hlavu přemýšlením a tělo zkoušením, a máte po funkčnosti. Když se ale po vás chce, abyste předvedla ježka, který na bodlinky v horní části zad napichuje jablka, uděláte to bez přemýšlení a ještě se u toho přirozeně usmíváte sama od sebe. Kromě nazlobeného ježka tam máme i paní ježkovou, ruského bohatýra nebo si hrajeme na dámičku. V té jednoduchosti je genialita celého cvičení. Těžko se to popisuje, chce to vyzkoušet. Přijdete?

Nikdy jsem ho necvičila, můžu? 

Jasně, náročnost si určuje každý sám, takže ho opravdu zvládne každý. Každý si určí intenzitu, jakou potřebuje. Když třeba senioři nemohou zvednout ruku, přizpůsobí si cvičení podle toho. Naopak kdo se do toho chce opřít, tak zabere a opravdu z nás teče pot. A určitě se vejdete, vy i další zájemci – Norbekova cvičíme ve stoje v kruhu, tak nejsme až tak omezeni kapacitou prostoru.

Marie Kalová