Úvodník: Sametová…
Už třicet let uteklo od začátku Sametové revoluce. 17. listopad se tak vedle mezinárodního dne studentstva stal symbolem svobody a více než svátek studentů v nás tohle datum vyvolává vzpomínky na to, co se před třiceti lety stalo.
V roce 1989 jsem ještě navštěvoval základní školu a z minulého režimu si osobně pamatuji jen léta osmdesátá. Ale to nic nemění na faktu, že jsem věci a události kolem sebe citelně vnímal. Pamatuji si, jak jsme s maminkou stávali hodinovou frontu v masně, ve které počet prázdných háků dvojnásobně převyšoval ty, na nichž nějaké maso viselo. Pamatuji si, že pomeranč nebo banán byly vzácnou exotickou pochoutkou. Pamatuji si, že na záchodě jsme jednu dobu měli místo toaletního papíru nastříhané noviny. Ale taky se mi vybavují vzpomínky na to, že naši rodiče se daleko víc scházeli, pro svá dítka pořádali závody, karnevaly a vůbec drželi daleko víc při sobě než v dalších letech.
Pak přišel převrat. To, že jsem byl ještě kluk, neznamená, že by mne nezajímalo, co se kolem mě děje. Právě naopak! Fotku Husáka na zdi nahradil Václav Havel, zrušili nám Pionýra a začalo se otevřeně mluvit o tom, jak strašné byly roky pod vládou KSČ. Otec hned v roce 1990 začal podnikat a většinu času trávil v práci. Dokázal ale dobře vydělat, a tak jsme mohli začátkem devadesátých let odjet poprvé na dovolenou do Itálie, kde mi padala brada prakticky nad vším, na co moje oko pohlédlo. Tady jsem si uvědomil, jak strašně pozadu je naše země v porovnání s těmi, ve kterých se obchoduje a podniká již celá staletí. Obchody se prohýbaly pod tíhou nejrůznějšího zboží, ulicemi jezdila krásná auta… Neuměl jsem si představit, že něco podobného bude jednou taky u nás. A to, že můžeme vycestovat škodou favorit do zahraničí, se mi zdálo také jako sen. Vždyť dosud jsem poznal sotva Vranovskou přehradu. Ne že by tam nebylo hezky, ale tohle byl prostě zcela jiný svět…
Až daleko později, kdy jsem se o 17. listopad a o dobu před i po začal více zajímat, jsem si uvědomil to nejdůležitější, co nám státní převrat přinesl. Svobodu. Svobodu slova, svobodu tisku, svobodné volby, mít možnost cestovat prakticky po celém světě, mít možnost svobodně rozhodnout, jak se svým životem naložíme, kde a jak budeme studovat, co budeme v životě dělat. Díky svobodě máme svůj osud ve svých rukou a můžeme jít za svým snem. Nic nám nestojí v cestě, vše je pouze o vlastní vůli a odhodlání. Můžeme si vydělat hezké peníze a zvýšit tak osobní životní úroveň. Tak stejně ale nemusíme dělat nic, být půl roku na pracovním úřadě a nejdeme za to bručet.
Někteří stále namítají, že za komunistů bylo líp. Nebudu s nimi souhlasit. Nebylo. Snad jen jedna věc… V úvodu jsem se zmínil o větší kolektivitě a soudržnosti, která za minulého režimu alespoň v mých očích fungovala lépe. Jenže to není o změně režimu. Naše osudy měli před rokem 89 do značné míry v rukách komunisti. Dnes je to v nás samých. Doba je rychlá, žijeme jako rakety, a že si každý hledí více svého než na ostatní, za to si přece můžeme sami! Za to nemůže jiný režim, svoboda už vůbec ne.
V sobotu 16.11. proběhla další demonstrace na Letné. Nebyl jsem tam, ani to nemám v budoucnu v plánu, aniž bych chtěl komukoli stranit. Ale mám radost z toho, že lidé mají možnost se projevit a vyjít do ulic bez obav z toho, že je někdo rozpráší vodními děly nebo zmlátí pendrekem. Každý má dnes právo vyjádřit svůj názor beze strachu z vězení, beze strachu o svoji rodinu. Uvědomme si, že dříve za názor vyřčený nahlas padaly tresty. A už proto můžu s přehledem říct, že za minulého režimu nebylo líp…
To, jak naložíme s našimi životy, je jen na nás. Můžeme si žít ve vlastní sociální bublině a nadávat na všechno a všechny kolem sebe. Můžeme se honit za zlatým vejcem a třeba se udřít k smrti, můžeme celý život strávit poleháváním a vymlouváním se na to, že není práce. Nesmysl. Všude kolem se to hemží pracovními nabídkami, firmy prosperují a dobrého zaměstnance taky umí po zásluze odměnit. Dnes nedělá jen ten, kdo dělat nechce, případně nemůže ze zdravotních důvodů.
Mám rád naši zemi a přál bych si, aby si každý z nás uvědomil, že stát tvoří hlavně a především jeho občané. To, jak se k sobě chováme, jak vystupujeme, jaké máme názory. Pokud se vám tady nelíbí, máte právo to změnit. Můžete začít sami u sebe, to je to nejmenší. Ve svobodných volbách si potom zvolte své zástupce, kteří povedou zemi politicky a bez obav si potom na jejich práci zanadávejte, pokud nesplní vaše očekávání. Můžete. Protože roku 1989 vám byla navrácena ta nejdůležitější věc. Svoboda. Nezapomínejme a připomínejme historii také našim dětem. A hlavně… Už nikdy nedovolme, aby nám svobodu někdo vzal.
Martin Müller