Na kávě se Zdeňkem Grünwaldem

Za praktickým lékařem pro dospělé, zastupitelem a radním města Blanska, dále zástupcem předsedy klubu Dynamiters Zdeňkem Grünwaldem jsem zavítala do jeho ordinace v blanenské nemocnici. S panem doktorem by se dalo mluvit hodiny, ale času ani prostoru v novinách bohužel není nazbyt. Dotkli jsme se hned několika témat.

Jak jste zahájil lékařskou praxi?

Promoval jsem v roce 1986, atestoval jsem v roce 1989 a nastoupil jsem jako závodní lékař do ČKD. Od roku 1993 jsem v této ordinaci na poliklinice a pracuji jako praktický lékař (dřív se říkalo obvodní lékař).

Bylo vaším snem již při studiu pracovat jako obvodní lékař?

V době mého studia obvodním lékařem nikdo moc být nechtěl a na obvody se chodilo spíš jen tehdy, když člověk nesehnal nic lepšího, ale já jsem neměl nějaké ambice stát se kardiochirurgem a podobně, jak moji spolužáci na medicíně. Vzhledem k tomu, že můj strýc pracoval v Ostravě také jako praktický lékař, říkal jsem si, že na tuto dráhu nastoupím. Nicméně jsem spokojen a myslím si, že je to také záslužná práce.

Stále vás baví?

Jistě. Výhodou mé odbornosti je to, že práce je různorodá. Setkáváte se s mnoha různými případy, takže pro mě je to rozhodně zajímavější, než se věnovat úzce specializovanému oboru.

Dá se říct, v čem zásadním se liší lékařská praxe dříve a dnes?

Liší se to obrovským způsobem. Dřív byl lékař odkázán vyloženě na to, co uměl, co znal, případně na nějaké základní přístrojové vybavení, ale dnes se do všeho pouští různé doporučené postupy, všelijaká nařízení a vyhlášky, takže člověk už se tolik nemůže spoléhat na svoje vlastní schopnosti, ale musí se čím dál víc řídit podle těchto vedlejších věcí, což mi začíná trošičku vadit. Různých svazujících faktorů je čím dál víc a je tam čím dál méně toho vlastního, co do toho můžu dát. A hlavně, neskutečným způsobem narůstá administrativa.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Třeba bolesti na hrudi. V osmdesátých, devadesátých letech stačilo pacientovi změřit tlak, poslechnout si ho, samozřejmě jej vyzpovídat – řádné odebrání anamnézy je v medicíně základ. Dále případně udělat EKG a tím to končilo. Dnes už byste s tímto postupem neobstáli. Musíte mu vzít ještě krev a udělat laboratorní vyšetření. Pokud tato nepřinesou očekávaný výsledek, musí se udělat ještě další vyšetření. Zkrátka všechno se zpřísňuje a hlavně je také problém v tom, že se v medicíně neustále zvyšuje riziko různých žalob. Zrovna nedávno jsem četl článek v novinách, že se dělá takzvaná alibistická medicína, že se některá vyšetření dělají třeba často a duplicitně, ani ne tak z důvodu, abychom tu diagnózu měli, ale spíše z toho důvodu (to teď nemluvím o sobě, ale obecně), že mají lékaři strach z žalob. Což pak celý systém prodražuje. Ale bohužel doba je taková a musíme se přizpůsobovat tomu, co je.

Dnes je čím dál víc lidí, kteří odmítají očkování u svých dětí. Jak se na to díváte?

Jednoznačně jsem zastáncem očkování – u povinných očkování bych vůbec nediskutoval. Myslím si, že očkovací program, který v naší republice vznikl někdy v padesátých, šedesátých letech, byl v té době na světové úrovni, možná jsme byli jedni z nejlepších. Doba po revoluci na to velmi dobře navázala. Bohužel se do této problematiky dostávají další aspekty – svobodomyslnost některých lidí do toho vrhá svoje názory. Ale podle mě má očkování obrovský smysl a myslím si, že dneska máme už i důkazy. Například výskyt tuberkulózy, který už byl u nás úplně zažehnán, se zase začíná objevovat. Před rokem se po letech objevila spalničková epidemie. A teď ten případ s kloučkem, který leží v Brně s tetanem – to už myslím, že každý rodič by se měl chytit za nos a nepochybovat o tom, že to co se mu nabízí, je nejlepší, co může mít.

Už se i k vám dostávají pacienti, kteří odmítají očkování?

Ano, mám pár lidí, kteří odmítají očkování proti tetanu. Samozřejmě nemůžu je přemlouvat. Ale jsou to opravdu jednotky pacientů.

Blíží se období chřipkové epidemie?

To se nikdy nedá říct, kdy nastane. Každopádně se blíží období očkování proti chřipce. Vždycky od září do Vánoc se očkuje. Většinou epidemie, pokud se objeví, přicházejí až po novém roce někdy kolem poloviny ledna. Nezažil jsem, že by epidemie přišla dřív. Samozřejmě očkovací vakcíny jsou rok od roku lepší. Právě očekávám vakcínu, která už zabírá na čtyři typy chřipkových virů, proto letos začínáme očkovat trochu později. Jednodušší vakcíny už jsou k dispozici, ale lepší vakcíny se do republiky ještě nedostaly. V naší ordinaci začneme očkovat koncem října. Zájem je sice stále malý, ale rok od roku narůstá.

Komu tedy doporučujete očkování proti chřipce?

Očkování doporučuji u lidí, u nichž by chřipka mohla znamenat výrazné zhoršení zdravotního stavu nebo ohrožení života. Těmto lidem je také očkování hrazeno ze zdravotního pojištění, konkrétně pro lidi starší pětašedesáti let, případně u mladších dle doporučení, například pokud trpí kardiovaskulárním onemocněním. U mladších se očkování doporučuje také v případě, když pravidelně přicházejí do kontaktu s větším množstvím lidí, kde je riziko nákazy větší. Anebo u lidí, kteří si nemohou dovolit chřipku ty tři, čtyři dny vyležet.

Vy se necháváte očkovat?

Nenechávám, protože si myslím, že nejlepším očkováním je pravidelný kontakt s nemocným člověkem. Imunitní systém se časem přizpůsobí. Vidíte to u dětí. Když nastoupí do školky, okamžitě onemocní. A když už tam chodí rok, tak často nemocné nebývají, protože jejich imunitní systém zareaguje na strukturu bakterií a virů, která se v kolektivu vyskytuje, a už si s tím poradí sám.

Jaká máte proti chřipce další preventivní doporučení?

Zejména starší lidé v období chřipkové epidemie by se neměli srocovat. To znamená třeba i nakupovat raději hned ráno, aby nebylo v obchodě moc lidí. Zkrátka omezit riziko kontaktu s nemocnými. Samozřejmě zvýšit příjem vitamínů a pravidelně větrat. V tom už nikdo nic jiného nevymyslí. A kdyby vymyslel, je to na Nobelovu cenu.

Věříte bylinkám?

Věřím. Sice jim moc nerozumím, ale je pravda, že když na sobě pocítím začátky nachlazení, vždycky začínám zázvorem a rakytníkem.

Je dostatek praktických lékařů?

Myslím si, že praktických lékařů pro dospělé je dost, v Blansku snad není člověk, který by svého lékaře nenašel. Obrovský problém je s praktickými lékaři pro děti a dorost. Za to ovšem může stát, protože Ministerstvo zdravotnictví nadělalo strašný zmatek v systému vzdělávání, že se dnes na tento obor nikdo nemá zájem školit, protože nikdo neví, jak to bude.

Jste blanenský rodák?

Ne, když jsem se narodil, bydleli jsme v Lysicích a v roce 1966 jsme se přestěhovali do Blanska. Bydlel jsem na ulici, tenkrát to byla třída Budovatelů, dnes je to náměstí Republiky, takže celé to prostranství od toho šedesátého šestého roku mám uloženo v hlavě. Vím, jak to tam vypadalo, vím, že se tam bouraly nějaké staré domy, které už byly v době našeho přistěhování neobydlené. Pamatuji si, že tam byl starý hotel Dukla, takový pavlačový. Pak se boural a v osmdesátých letech se budoval nový hotel Dukla. To jsem se zrovna učil na vysoké škole na zkoušky, takže jsem sledoval ruch na stavbě a Dukla mi vyrůstala před nosem. A byl jsem taky u toho už jako radní a zastupitel, když se Dukla bourala a řešilo se a řeší se dodnes, co bude s prostranstvím po Dukle a vůbec se středem města.

Jaký je váš osobní názor na tento prostor?

Myslím si, že tady teď vznikla jakási špatná situace kvůli neinformovanosti lidí. Už od roku 2002 je tady nějaký regulační plán středu města, který hovoří o tom, že střed města má být zastaven. My jsme jako rada ani zastupitelstvo v současné době určitě neiniciovali žádné zastavění prostoru. Můj názor je třeba takový, že teď si musíme trošičku zvykat na to, jak to tam vypadá. Bojovali jsme se zbouráním Dukly – tam jsem jednoznačně rád, že se zbourala, protože to, co z ní hrozilo, by pro Blansko byla obrovská zátěž. Pak se trošičku bojovalo s prostorem po ní, došlo k nějakému zdržení ne vinou města, ale spíš vinou firem, které tam pracovaly. A když už se všechno uklidnilo a lidé si začínají zvykat, začínají tam chodit, konají se tam nějaké kulturní akce, tak najednou se objeví informace, že se má prostor zastavět. Situace byla taková, že zřejmě nějaká firma, která zkoumá různé územní plány různých měst a zjišťuje si, kde by mohla něco vybudovat, zjistila, že v regulačním plánu středu města Blanska je možnost takové výstavby a obrátila se na radu města se studií, co by tam chtěla postavit. Je pravda, že tato studie se v radě ani v investiční komisi nikomu moc nelíbila, plánovaná výstavba byla hodně vysoká i široká. Nicméně na základě této iniciativy jedné firmy město zveřejnilo záměr středu města. Přihlásily se další firmy, ale podle mě teď není žádná studie taková, která by stála za odsouhlasení. Ale zase už se něco rozjelo, už se na tom může začít pracovat. Když teď zjistíme, že se lidem ve městě žádná studie nelíbí, nechá se to být a třeba za pár let, když přijde někdo s něčím lepším, může se to začít řešit znovu. Ale v této chvíli si myslím, že by prostor mohl zůstat tak, jak je.

Jak dlouho jste v zastupitelstvu města Blanska?

Od roku 1996.

Máte Blansko rád?

Určitě. Kdybych je neměl rád, nebyl bych tady. Blansko se mi hrozně líbí. Mám rád i Lysice, odkud pocházím, protože tam mám vzpomínky na dětství, takže pravidelně jezdíme do Lysic, byť třeba jen na procházku se psem. Mám k těmto místům úzký vztah. I když hodně rád cestuji, velmi rád se z cest vracím zase zpátky.

Co by se dalo ve městě zlepšit?

Určitě parkování. Přesto, že se dělá regenerace sídlišť, nárůst dopravy je tak rychlý, že se parkovacích míst stále nedostává. Druhá věc je průjezdnost Blanskem – když se něco spravuje na Svitavské, hned je problém. Další problém, ale snad řešitelný, je přejezd na Staré Blansko. Ale blýská se na lepší časy. Jinak si myslím, že ve městě celkem všechno máme, o sport je zde postaráno, i když je potřeba do všech zařízení stále investovat.

Jak jste se dostal k hokeji?

Někdy v roce 1997 mě oslovil Jindra Král, tehdejší místostarosta, že zakládá dětské mužstvo, protože jeho děti měly zhruba těch sedm let, a jestli by náš syn nechtěl taky hrát. Začal jsem s ním tedy chodit na tréninky, a vzhledem k tomu, že už jsem v té době měl za sebou taky nějakou hokejovou kariéru, byť jen v mládežnických kategoriích, nabídl jsem se mu, že mu s dětmi pomůžu. Začal jsem tedy dělat asistenta trenéra dětských mužstev, udělal jsem si i trenérskou licenci. Děti postupně odrůstaly, a když Jindra přestoupil k prvnímu mužstvu, jelikož se tady hrála druhá liga, byl jsem jeden čas i hlavním trenérem mládežnických mužstev. HC pak skončilo, přestala se hrát druhá liga a chlapci, kterým bylo v té době sedmnáct, osmnáct, neměli kam jít a museli by s hokejem skončit. Takže tuším v roce 2009 jsme založili hokejový oddíl Dynamiters, kde jsem se stal místopředsedou výkonné rady a v roce 2013, vzhledem k tomu, že neměl kdo trénovat, jsem si musel obnovit trenérskou licenci a po dobu čtyř let jsem působil jako trenér. V současné době působím zase jako místopředseda výkonné rady, ale vzhledem k tomu, že předseda odstoupil a nikdo tuto funkci nechce dělat, zbývá to na mě. Je to funkce poměrně náročná, hlavně co se týče času, organizačních schopností a shánění peněz. Snažím se sehnat peníze, vést účetnictví, zajišťovat autobusy, ledy pro hráče a v rámci svých možností zajišťovat hráče.

Jak to vidíte do budoucna?

Zatím nevím, všechno závisí na penězích. Třeba Boskovice oproti nám mají rozpočet asi čtyřnásobně vyšší. Díky tomu, na kterého hráče si ukážou, toho mají. U nás těch peněz je poskrovnu, žádní větší sponzoři nejsou, proto jsme odkázáni na peníze z města nebo nějakou dotaci z kraje. Takže jdeme ze sezóny do sezóny. Problém je ten, že v hokeji si musíte platit i rozhodčí, což například ve fotbale neexistuje. Tam ho platí svaz. Kromě rozhodčích platíte ledy, a byť je cena z města dotovaná, je potřeba ty peníze sehnat. Platíme autobusy – cesty na utkání. Když má oddíl nějaké sponzory, můžou se podílet třeba i na výstrojích. Naši hráči si musejí výstroj platit sami. Nám se asi dvakrát podařilo, že jsme mohli hráčům přispět na hokejky. Třeba do letošní sezóny jsme vstupovali se dvěma tisíci na účtu. Naštěstí se nějaké peníze podařilo sehnat, tak sezónu dohrajeme.

Jak se klubu daří?

Daří se nám jakýmsi způsobem soutěží proplouvat. Poslední jsme nikdy neskončili. Loni jsme skončili těsně před branami play off. A poslední play off jsme hráli někdy kolem roku 2014. Pak nám odešli tři nebo čtyři dobří hráči, a tím jsme se dostali tam, kde jsme. Kdybychom měli peníze, můžeme si koupit hráče. Ale to je zase druhá věc. Když budeme kupovat hráče, nebudou hrát ti, kteří tady vyrůstali a tým budovali. Buď chcete mít úspěchy, děláte to vyloženě komerční, anebo hokej hrají ti, kteří v Blansku vyrostli, mají k němu vztah, jsou ochotni se podílet i finančně, a pak zkrátka výsledky nejsou úplně nejlepší. Ale co slyším od lidí, tak i když výsledky nejsou, hokej, který hrajeme, je pořád ke koukání.

Marie Kalová