Na kávě s Kateřinou Reichovou

Katka Reichová Zanedlouho oslaví dvaadvacáté narozeniny. Je plná energie, tvůrčí a pořád usměvavá. Můžete ji znát z divadla Kolárka, ale nemusíte vědět, že osmého března zpívala na benefičním koncertu ve Vídni. Jak bylo ve Vídni? Bylo to super. Moje profesorka zpěvu z konzervatoře, Regina Jürgens, nás tam zve. Tentokrát to byl charitativní koncert. Přišlo se podívat asi sto lidí a vystoupilo celkem deset účinkujících, včetně naší paní profesorky. Operní pěvec z Volks opery, jedna Japonka, pianistka byla Korejka. Moje kamarádka Tereza Smejkalová z Brněnské konzervatoře, se kterou jsme vyhrály druhé místo v mezinárodní soutěži ansámblů Stonavská Barborka. Taková hudební všehochuť. Od studia na konzervatoři jsem ve Vídni koncertovala celkem čtyřikrát při různých příležitostech, například na masterclass nebo na benefičním koncertě. Různí se to akce od akce. Hned poprvé jsme vystupovali v Peter’s Opera Café, tam to bylo fakt parádní. Koncertuješ i někde sama? Naposledy jsem měla vlastní koncert v říjnu v rámci festivalu Kolotoč. Od té doby jsem nikde vlastní koncert neměla. Ráda se k někomu přidám, třeba k funkové kapele Kacebo, nebo si zazpívám třeba šanson nebo folk. V poslední době mě ale hodně zaujala tvorba Jiřího Bulise. Ten skládal pro divadlo Husa na provázku a Ha divadlo, takže sháním notové materiály i něco o něm, a strašně ráda bych z toho pak poskládala koncert, se kterým bych chtěla vystoupit různě po okrese, a mohla bych tak přiblížit jeho tvorbu posluchačům. Ve Vídni jsi byla zpívat. Čemu se věnuješ kromě zpěvu? Kromě studia na konzervatoři v Brně učím zpěv na ZUŠce v Boskovicích, kde jsem už dva roky. Je to splněný sen, protože jsem vždycky chtěla učit. Zrovna nedávno měli moji studenti ze ZUŠky svůj první koncert sestavený z písniček Jaromíra Nohavici. Mělo to úspěch, všem se to moc líbilo. Kromě toho se věnuju hraní na Kolárce, občas si zazpívám s nějakou kapelou, někdy i sama, mám i nějakou vlastní tvorbu. Ráda fotím a hraju na klavír. Ty mám dokonce čtyři (úsměv). Na nic dalšího už není bohužel moc času. Jenom mě ještě strašně láká saxofon. Jak jsi zmínila focení, to taky spadá pod Kolárku? Přesně. Máme čtyři členy v čele s „fototátou“ Josefem Čmelem. V rámci toho jezdíme na výlety, bavíme se o fotkách, co vyfotíme. Byli jsme třeba v Benátkách a z toho pak vznikla na Kolárce výstava, která je tam ještě pořád k vidění. Všichni navíc fotíme něco jiného, dohromady nám to pěkně funguje. S mou kamarádkou Lídou Korešovou navíc hodně fotíme na kinofilm, snažíme se udělat si vlastní fotokomoru. Kromě toho plánujeme workshopy pro veřejnost. O tom by se mělo objevit víc informací na webu divadlokolarka.cz. Stejně tak chystáme různý výlety s focením pro veřejnost, i když členy mezi nás zatím aktivně nepřijímáme. Zůstaneme na Kolárce, jak dlouho jsi členem? Pod Evou Petrželovou jsem od mala, vlastně skoro čtrnáct let a z toho ty poslední čtyři roky jsem členkou amatérského divadla Kolárka. Hrála jsem ve spoustě různých her. Asi největší úlet za ty roky byla naše hra Lýzátka. Kromě aktivního hraní jsem napsala a zrežírovala vlastní hru, která se jmenuje Byla cesta ušlapaná. Premiéra byla loni v říjnu a teď třetího dubna se bude hrát znovu. Je to vlastně lidová zpěvohra. Lidovky jsou tady z okresu nebo to, co se tam zrovna tematicky hodilo. Dokonce jsem snažila naučit zpívat i ty, co nikdy před tím nezpívali, aby ve hře zpívali. Na hru jsem pyšná asi nejvíc, zhlédla jsem se v ní a jsem moc ráda, že mě všichni herci z divadla podpořili a pomohli mi dát hru dohromady. Je mi asi bližší vést lidi, i když samozřejmě ráda zahraju. Někdy je ale těžké přenést vlastní představy na jeviště a další herce. Kdybych mohla, tak udělám nejradši všechno sama. Napíšu, zrežíruju, zahraju, ukloním se a odejdu (smích). Co nového se děje na Kolárce? Teď máme pravidelně jednou za měsíc, vždycky první čtvrtek, nějaké divadlo. Taky spolupracujeme s hudebním klubem Muzikograf, kde pořádáme každý měsíc koncerty. Je o to čím dál větší zájem a jsme moc rádi, že sál se plní sám. Lidi se sami ptají, co se bude hrát příště, a kdy to bude. Taky chystáme nové představení s pracovním názvem Na schodě. Je tvořené krátkými minutovými hrami a scénkami, které se propojí v jeden celek. Mimo to připravujeme na podzim další ročník festivalu Kolotoč. A samozřejmě hledáme lidi, co by nám s tím vším rádi pomohli. Otázka na závěr. Na co se můžeme těšit od tebe? Mám zatím rozepsanou jednu novou hru, ale nechci to zakřiknout. Taky jsem se teď spojila s Luckou Vítkovou a Petrou Bučkovou, se kterýma se chystáme natáčet dokument o Blanenské lidové tvorbě. Chceme zachytit atmosféru místa, kde lidová píseň vznikla, zkoumat okolní vjemy a dozvědět se o tom místě co nejvíc, přiblížit to širší veřejnosti a hlavně tam tu konkrétní písničku nahrát. Už jsme to zkoušely tady v Blansku na zámku a ve Křtinách, a bylo to moc fajn. Mělo by to mít premiéru na podzim v rámci festivalu. A do té doby se na vás budu těšit na Kolárce. Pavel Skoták