Na kávě s Filipem Králem

Hokej v posledních týdnech ovládl celou naši zemi, a tak do rubriky rozhovorů Na kávě s… poměrně hezky zapadl můj dnešní host, devatenáctiletý hokejista Filip Král. Filip je odchovanec blanenského hokeje, hrál za Kometu Brno, působil v národním juniorském týmu a poslední sezónu hrál v zámořském týmu. Dnešní rozhovor bude především o hokeji.

Vzpomeneš si, kdy jsi začal s hokejem?

To bylo hodně brzy. Už ve třech letech jsem začal bruslit na kolečkových bruslích a záhy se přesunul na led. Hokej hráli oba moji bráchové, táta byl trenérem blanenského hokeje, takže jsem začal chodit do přípravky tady v Blansku. Ve třetí třídě ZŠ jsem přešel do hokejového oddílu Kometa Brno Úvoz a v sedmé třídě do Komety, kde jsem hrál až do svých osmnácti.

Jaké úspěchy jsi zaznamenal s Kometou?

V osmé třídě jsme vyhráli mistrovství republiky, dva roky na to jsme v kategorii mladšího dorostu skončili druzí a následující rok jsme získali titul ve starším dorostu. Pak jsem začal hrát za extraligový tým mužů. To bylo předloni, kdy jsme vyhráli titul mistrů ČR. Odehrál jsem 20 zápasů a 5 zápasů v play-off.

V Kometě jsi zůstal?

Nezůstal. V roce 2017 mne draftoval americký juniorský tým Spokane Chiefs, do kterého jsem nakonec v říjnu nastoupil a hrál ligu americké WHL. Původně jsem chtěl hrát extraligu v Kometě, ale sezóna nezačala podle mých představ, hrál jsem méně, než bych chtěl. Navíc mne Amerika dost lákala, přece jenom je to zcela jiný svět a člověk zde načerpá spoustu nových zkušeností.

Co tvé další úspěchy? Vím, že jsi hrál i za českou reprezentaci.

To je pravda. Na konci sezóny jsem se dostal do výběru šestnáctek. S nimi jsem odehrál svůj první turnaj ve Finsku. Od té doby jsem působil ve výběru až do letoška – do dvacítek. Za reprezentaci jsem odehrál všechny turnaje, co šly odehrát, vyjma jednoho, kdy jsem byl zraněný. Roku 2016 jsme vyhráli Memoriál Ivana Hlinky, což je světový pohár juniorů do 18 let. To byl fantastický úspěch. Na mistrovství světa osmnáctek jsme vypadli ve čtvrtfinále, ve dvacítkách jsme skončili čtvrtí a letos jsme vypadli ve čtvrtfinále s USA. Za juniorskou reprezentaci jsem opravdu odehrál všechno, co šlo.

Přemýšlel jsi někdy nad tím, že budeš v životě dělat něco jiného?

Je mi jasné, že stát se může cokoli, třeba nepříjemnost v podobě zranění, což se ve sportu často stává a nevyhnulo se to ani mně. Loni jsem prodělal dost nepříjemné trable s ramenem, ale naštěstí to vyšlo tak, že jsem byl na operaci po sezóně a další sezónu jsem nastoupil sice o pár týdnů později, ovšem už zdravý.

Někdy v sedmnácti jsem si začal více věřit, že mne bude živit hokej, čemuž jsem podřídil i školu.

Vrcholový sport a škola… Jak to jde dohromady?

Napřed jsem nastoupil do prvního ročníku na gymnázium v Brně, další rok do druhého ročníku na obchodní střední školu v Kladně, která se dá jako jedna z mála studovat dálkově. Prakticky to vypadá tak, že do školy vůbec nechodím, po sezóně sem přijdu a musím splnit zkoušky za první i druhé pololetí. V průběhu sezóny se samozřejmě musím na zkoušky připravovat a taky psát do každého předmětu seminární práce, které jsou na začátku školního roku předem dané. Kluci, kteří hrají hokej u nás, chodí na zkoušky v pololetí a na konci roku. Protože jsem hrál v Americe, musím je splnit všechny až na konci školního roku.

Kdy budeš maturovat?

Teď jsem ve čtvrtém ročníku, který dodělávám. Maturovat budu podle toho, kde budu hrát. Je dost možné, že odjedu zase do Ameriky, protože mne loni draftoval tým NHL Toronto Maple leafs. To bych maturoval až příští rok touhle dobou – po sezóně.

Takže budeš hrát nejvyšší americkou ligu?

Tak jednoduché to nebude 🙂 Byl jsem tam už dvakrát na kempu, na konci června tam letím zase a uvidím, co bude. Po týdenním kempu budou následovat pohovory s manažery týmu a ti nám řeknou, co by pro nás v příští sezóně bylo nejlepší. Na základě toho se s agentem rozhodneme, kde budu hrát.

Reálná šance na to, že budu hrát NHL, je docela malá. Hraju pozici obránce, ti to mají o něco těžší než útočníci. I ti nejlepší čekají na příležitost hrát nejvyšší soutěž třeba dva roky. Sebekriticky musím uznat, že na hru v NHL mi zatím chybí dostatek zkušeností.

Kde tedy budeš hrát další sezónu?

Je tu několik možností. Mohl bych hrát dál juniorskou WHL, ale pouze na výjimku, protože pravidla říkají, že v týmu mohou být pouze tři hráči ročníku 1999, což jsem já. Navíc už se mi tam moc nechce, protože hrát proti o čtyři roky mladším klukům mi přijde trochu divočina. Nejvíc bych chtěl zabojovat o farmu v Torontu. Tady bych mohl hrát AHL, což je druhá nejvyšší soutěž v Americe. Kemp bude na začátku září, bude nás tam asi padesát a vyberou jen ty nejlepší. To by bylo hodně zajímavé, protože je to hodně blízko NHL. Jakmile tým nejvyšší ligy potřebuje posilu (např. kvůli zranění), sáhne po nejlepších hráčích z farmy.

V této chvíli jsem volný hráč a může mne oslovit prakticky kdokoli. Za který tým a kde budu hrát další sezónu, to momentálně opravdu nevím. Nevylučuji ani možnost nastoupit opět za Kometu, stát se může prakticky cokoli.

Jak se hokejista z Blanska dostane do NHL? Talent, píle, štěstí?

Řekl bych, že je to kombinace všeho. Talent je potřeba bezpochyby. Píle – o tom se nemusíme bavit. Talent bez pořádné dávky tréninku a osobní přípravy k ničemu není. Štěstí hraje určitě velikou roli a podobně jako talent nejde koupit. Možná se některým podaří dostat se do dobrého týmu protekcí, ale na takovém hráči je okamžitě vidět jeho průměrnost až podprůměrnost, takže mu to stejně k ničemu není.

Měl jsem velké štěstí, že jsem nastoupil za Kometu a trénoval nás od mala trenér Zábranský. Ten chtěl, aby někteří z nás absolvovali letní přípravu s A týmem a v následující sezóně mne vytáhl z juniorů na jeden z přípravných zápasů mužů. Od té doby jsem začal s extraligovým týmem trénovat a jezdit na další zápasy. Z juniorů jsme tam takto byli čtyři. V sezóně se prosadil pouze Martin Nečas, já jsem ze zbylých tří odehrál nejvíc zápasů.

Vraťme se zpátky k hokeji v Americe. Jakým způsobem si tě vybrali?

V juniorech i v NHL to probíhá prakticky stejně. Týmy mají své skauty – takové hledače talentů. Ti jezdí po celém světě, sledují hráče z mnoha týmů a posílají informace do svého klubu. Tím pádem se o hráče začnou zajímat více, a pokud naznají, že pro ně bude dobrou volbou, zařadí jej do draftu. V juniorech hodně komunikuje a vyjednává agent, ale v NHL už vše obstarávají skauti. Když jsem měl loni před draftem, jezdilo na jeden zápas třeba třicet skautů a sledovali, jak hraju. Po zápase si mne občas zavolali na krátký pohovor. Ty jsem absolvoval poměrně často, oslovili mne skauti minimálně z patnácti různých týmů.

Bezprostředně před draftem ještě probíhají fyzické testy a pohovory v Americe, kterých jsem se také zúčastnil. Loni to bylo v Buffalu a sešlo se tam asi 120 hráčů z celého světa.

A draft samotný probíhá jak?

Tohle je docela zajímavé. Přestože se o mne zajímalo patnáct týmů, do poslední chvíle jsem nevěděl, kam půjdu. Probíhá to tak, že každý tým si vybere jednoho hráče. První vybírají třeba New York Rangers, druhzí New Jersey Devils a takhle to jde až do posledního 31. týmu NHL. Pak se losuje druhé, třetí… sedmé kolo. Připomíná to kluky na fotbálku u domu, kteří tvoří týmy tak, že si střídavě vybírají ze všech, kdo chtějí hrát 🙂

Paradoxem je, že může přijít situace, kdy si jeden tým vybere hráče, na kterého měl zálusk ten, který vybírá až po něm, a ten musí během deseti minut zareagovat a vybrat někoho jiného. Tímto způsobem se vybere dohromady 217 hráčů.

V tento moment jsem čekal doma na telefonát od agenta: „Tak tě v pátým kole draftovali do Toronta. Co na to říkáš?“

Při losování nejste přímo na místě?

Na stadionu, kde se losování odehrává, je přítomno asi padesát kluků, kteří si věří, že budou vybráni hned v prvním kole a po přečtení jejich jména jdou na pódium. Účast ale není povinná a v konečném výsledku ani nic nezmění.

Další vývoj hráče už je silně individuální. Někdy se prosadí kluk z šestého kola draftu, hraje pak v NHL sezónu za sezónou a je z něj prvotřídní hvězda, naproti tomu třeba hráč, kterého si vybrali hned v prvním kole, zůstane na farmě a do týmu NHL se ani nepodívá. Tady je to právě o kombinaci toho, o čem jsme před chvílí mluvili. Píle, talent a veliké
štěstí.

Takže teď patříš Torontu?

Ano. Následující tři roky má na moji osobu Toronto práva v NHL. Pokud by mě chtěl jiný zámořský tým, musí kontaktovat Toronto a pokusit se o výměnu za jiného hráče. Nemám však podepsanou žádnou smlouvu, nedostávám peníze. Teď jde o to, zda se smlouva podepíše nebo ne.

Jak se ti v USA žilo?

Bydlel jsem v rodině, která už má určité zkušenosti. Byl jsem už devátým hráčem, kterému poskytovali azyl. Byli to moc fajn lidi. Každý den mi nachystali večeři. Snídani jsem si chystal sám, oběd jsem si vždy koupil – zde jsem utratil v podstatě všechny peníze, které nám dávali 🙂 Rodina měla syna, který byl ve stejném věku jako já a spolu jsme si rozuměli. Byl viceprezident na obrovské americké škole, takže ho tam každý znal. Jen pro představu a srovnání – školu navštěvovalo skoro třicet tisíc studentů. Zažil jsem atmosféru pravé americké školy s jejich ohromnými besídkami, různými koncerty, školní basket s roztleskávačkami, orchestrem, to bylo opravdu něco!

Co jazyková bariéra, kamarádi, rivalita…?

S jazykem jsem trochu bojoval. V našich školách se vyučuje britská angličtina, která je úplně jiná než slang, se kterým jsem se setkal tady. Po dvou měsících už jsem jim rozuměl a na konci sezóny už jsem byl aktivnější i v konverzacích.

Spoluhráči byli úplně v pohodě. Sice se říká, že je tu velká rivalita, ale já jsem nic podobného nezažil. Hráči se navzájem podporovali, nebyl tu za celou dobu jediný konflikt.

Je hokej v Americe odlišný od toho našeho?

Je tam užší hřiště, takže obránci jsou rychleji u útočníků. Už jsem s tím měl zkušenosti, protože jsme s reprezentací párkrát v zámoří hráli. Ze začátku mi to přišlo skoro stejné, ale teď, když jsem celou sezónu hrál tady, bych si na širší plochu zvykal asi obtížněji. Za bránou se nezastavuje hra, ale rovnou se otáčí, takže je celkově svižnější. Taky je to tu o dost tvrdší, více se tolerují osobní souboje. Hráči z Kanady a USA vědí, jak trefit protihráče tak, aby se jednalo o čistý zákrok, což tady u nás v Česku tolik kluků neumí.

Když jsem hrál v USA první zápas, dva borci shodili rukavice na led a začali se rvát. Nechápavě jsem na ně zíral, protože u nás se tohle stává velmi vzácně. V Americe skoro v každém zápase. To ale neznamená, že by tu byla nějaké zášť, kluci si dají do huby, plácnou si a odjedou na trestnou lavici. Po zápase spolu normálně mluví, smějí se a dělají selfie 🙂 Trest je tady pět minut, kdežto u nás do konce zápasu, což asi nikdo nechce… V Americe platí, že co se stane na ledě, zůstane na ledě. Mají zcela jiné myšlení, než tady u nás.

A ty jsi spíš slušňák nebo chodíš na trestnou lavici v každém zápase?

Trestů jsem měl vždycky málo, prakticky už od mala. Letos jsem měl v 50 zápasech 12 trestných minut.

Už jsi zvyklý hrát před diváky. Je to pro hráče velký doping?

Je pravda, že Kometa má nejlepší fanoušky. To, co jsem zažil tady během extraligových zápasů, jsem nezažil nikde jinde. V reprezentaci ani v USA. Tam se fandí pořád dokola to stejné, žádné chorály, nic takového… Vůbec je to tam úplně jiné, třeba se zve na zápas stylem: Přijďte, máme hot dog a colu za 2 dolary 🙂 Přijdou, konzumují a koukají – jako v kině.

Je skvělé mít spoustu fanoušků, ale když jsem na ledě, moc si to neuvědomuju a soustředím se na hru. Ale někde hluboko v duši cítím, že tam jsou, určitě to pomáhá.

Vzpomeneš na nejvyšší účast?

Největší účast byla asi v O2 aréně, když jsme hráli proti Spartě. To bylo asi 13.000 lidí. V USA jsem chytil dobrý stadión i dobré fanoušky. Stadión měl kapacitu 12.000 míst, na zápasy chodilo průměrně kolem pěti tisíc, o víkendech třeba osm a pamatuju i zápasy, kdy bylo vyprodáno. Na Kometě to bylo super, narváno bylo prakticky pořád.

Máš nějaké sportovní vzory?

V dětství jsem vzhlížel ke staršímu bratrovi Tadeášovi a byl jsem vždycky strašně rád, když se na mě přišel podívat. Z těch světově známých to byl až do mých 14 let Ovečkin, teď je to Erik Karlsson. Je to moderní bek, u kterého se mi líbí jeho útočnost.

Tvůj nejsilnější hokejový zážitek?

Bylo to určitě vítězství nároďáku na Memoriálu Ivana Hlinky. Tenkrát Češi vyhráli pohár úplně poprvé. Rád vzpomínám taky na titul ve starších žácích. Do Ronda to s námi přišly oslavit čtyři tisícovky fanoušků. Extraligový titul s Kometou jsem tolik neprožíval, protože jsem k jeho získání nepřispěl v takové míře, jako třeba v případě těch dvou výše zmíněných soutěží.

Za svůj největší osobní úspěch považuju draft do Toronta.

Jak vypadá tvůj běžný den v sezóně?

V době, kdy začne kolotoč zápasů a cestování, je to většinou každý den hodinu a půl trénink, k tomu posilovna, případně individuální příprava. U chlapů v NHL nebo extralize to ale není tolik o osobní dřině, jako spíš o přípravě mimo hlavní sezónu. Čím lépe se hráč připraví dopředu, tím lepší odvádí výkon. Pak je tolik zápasů, že už většinou nezbývají síly na další dril.

Martin Müller