Na kávě s Niki Lárovou: Trapasy miluju a užívám si je

Rozhovory Na kávě s… většinou dělám tak, že se s člověkem setkám, nahraji si povídání a po pár dnech, až mě tlačí uzávěrka, sednu k počítači a nahrávku zpracuji do písemné podoby. Po setkání s Niki Lárovou mi to však nedalo. Musela jsem k práci sednout hned po návratu domů a napsat alespoň úvod. Musím říct, že takový rozhovor už jsem dlouho nezažila. Možná nikdy. (Omlouvám se všem, s nimiž jsem rozhovor dělala, každé setkání je vždy přínosem.) Ale nezbývá, než zopakovat přízvisko, které zaznělo před třemi roky v Monitoru, kdy rozhovor s Niki vedla kolegyně, a to, že ta holka je prostě živel.

V minulých rozhovorech jsi říkala, že se chceš více zapojit do dění v Divadle Kolárka. Splnilo se to?

To se uskutečnilo, ale nyní už zase nemám časovou kapacitu, trávit tam víc času. Měla jsem hrát v nové hře Katky Reichové V proudu, ale nakonec jsem to musela odmítnout a velmi mě to mrzí, hra byla úžasně zpracovaná. Na Kolárce tedy momentálně v ničem nehraji a co se týká divadla, mám svou Onewoman show Husa na víně. Ale aktuálně nemám termíny ani s tímto. Soustředím se na projekt Československo.

O co jde?

Je to originální československá show – divadelní, interaktivní s cirkusovými prvky s cílem zjednodušeně a zábavně předat informaci, co se odehrálo za posledních sto let. Tento projekt má širší rozměr, show je doplněna krátkými videi, které je možné vidět na Youtube a v nichž se diváci skrze jednoduchý příběh naučí pár nových slovíček. Nejlepší na tom je, že mám skvělého kolegu Tomíka, s kterým máme stejnou vizi.

Kdo je Tomík?

Půl roku jsem hledala nějakého slovenského kolegu. Chtěla jsem pracovat s chlapem, ideálně, ať je to fešák a Slovák, protože miluju slovenštinu. Všude jsem hledala, všechny prosila o kontakty na šikovné animátory, ale nikdo nic. V lednu, když byly prezidentské volby, jsem trávila tři týdny na Slovensku a jela jsem volit do Bratislavy. Nazpět jsem jela s „Blablacarem“. Nějaký manželský pár mě vzal do auta a skvěle jsme si rozuměli. Zeptala jsem se jich, zda nevědí o nějakém moderátorovi s tím, že kdyby při tom ještě vznikl partnerský vztah, bylo by to fajn (smích). Dali mi kontakt na Tomíka, který se vrátil z Kanady a dělá trošku jiné věci než já. Má i základy cirkusu, což mě zaujalo. Setkali jsme se a hned při první schůzce jsme věděli, že spolu chceme pracovat. Tedy málem jsme se ani nesetkali! Nefungoval mu internet v mobilu, neměl na mě číslo a spoj, kterým přijel do Brna, měl zpoždění. Netrpělivě jsem čekala a nakonec s výrazným zpožděním jsem se i dočkala. A vyplatilo se. Neproběhla sice žádná jiskra ve vztahu muž – žena, ale po pracovní a přátelské stránce bylo naprosto jasno. Hned jsme začali plánovat, co všechno pro děti vymyslíme.

Takže jste vymysleli projekt Československo, který nabral velké rozměry…

   Vygradovalo to tak, že o spolupráci projevilo zájem například i velvyslanectví, jen jsme to zatím nestihli dotáhnout. Nejlepší odezvy jsou ze smíšených rodin, kdy jeden rodič mluví česky a druhý slovensky. Navíc se to letos hodilo v rámci stoletého výročí vzniku státu. Je to takové moje vypiplané miminko, na které jsem nesmírně pyšná.

   A poroste miminko dál? Jak se bude vyvíjet?

  Koketujeme i s tím, že bychom jezdili za hranice Československa hrát pro české komunity. Ale to je opravdu ještě ve hvězdách, zatím jsme neobjeli ještě ani celé Česko a Slovensko. Myslíme, že si to nejprve zaslouží tuzemsko. Cílem je, inspirovat české děti, aby braly slovenštinu jako přirozenou řeč. Jedna maminka říkala, že byla s dcerou v Bratislavě a objednávala si v restauraci slovensky. A dcerka se podivila: „Mami, ty umíš anglicky a ještě i slovensky?“ No a toto bychom chtěli eliminovat.

   Takže partnerský vztah s Tomíkem nevznikl ani později?

Nene, nic z toho není. Má přítelkyni a my máme krásný čistý vztah jako bratr a sestra. Naše rodina ho má ráda a jeho rodina zase mě. Na to se mě hodně lidí ptá, tak to můžu aspoň zdůraznit – s Tomíkem nic (smích).

Měla jsem jeden čas takové přání, abych mohla pracovat se svou láskou, ale pak se pohádáte a máte jít spolu na pódium? Takže nakonec jsem ráda, jak to dopadlo.

Jedním z tvých dřívějších snů byla také práce v rádiu. Jak jsi na tom?

Rádio jsem si splnila a zjistila jsem, že mě zas tolik nebaví – mluvit do zdi. Pracovala jsem v rádiu Krokodýl a pak mě přetáhlo Kiss Hády. V obou jsem rozjela jejich projekt, ale práce v rádiu mě prostě nechytla a po třech měsících jsem skončila. Když mi Krokodýl před necelým rokem znovu nabídl, zda bych nechtěla moderovat, odmítla jsem. Je to mimo jiné také velký závazek, že tam musím být v určitý den a hodinu. Jenomže když cestuju za moderováním, ráda se někde třeba tři dny zdržím – takhle bych byla moc vázaná. A více mě lákají a naplňují divadelní projekty. I ta Československá show je vlastně také pořád divadlo. Láká mě i film, ale to je zatím jen v myšlenkách.

Zmínila jsi před chvílí Onewoman show Husa na víně…

Je to moje prvotina, kterou postupně vylepšuji. Jednou za mnou přišel pán se slovy: „Niki, my jsme díky tobě s ženou roztrhali rozvodové papíry, protože jsi tam řekla jednu větu a moje žena ji začala používat.“ To mi řekl po čtrnácti dnech od představení. A potom přišel ještě po půl roce s tím, že se opravdu nerozvedli díky tomu, že přišli tenkrát na mou hru. Na to jsem hleděla šokovaně, protože zrovna byli na večeru, který se dle mého nepovedl hned v několika oblastech. A toto bych právě strašně chtěla – nějaký přesah, který by lidé vnímali z mé práce. I o tom tedy bude nový projekt Prasátko Cecil.

Co to bylo za větu, která zachraňuje vztahy?

Každý se mě ptá, co to bylo za větu, a já říkám, že se musí přijít podívat na Husu na víně. Aha – proto se mě tolik lidí ptá, kdy to zas budu hrát! Doufám, že brzo, odhadem únor, březen v malých divadlech nebo kavárničkách. Často jsem hrála třeba v Brně v Kavárně Trojka. Stačí sledovat můj Facebook – Nika Lárová.

V lednu si dávám volno a strašně se těším. V životě jsem neměla měsíc volno, nevím, jestli to vůbec zvládnu.

Kam chceš jet?

Do Asie. Vypnout. Nepoužívat mobil. Odpočívat. Když mě políbí múza, třeba budu dělat pohádky do nového projektu.

Jaké jsou tvoje další plány?

Je toho více, teď píšu svou druhou hru o cykličnosti žen, kde bych chtěla, aby bylo více herců. Mám ráda, když je kolem projektu víc lidí, protože mě to pak donutí to dotáhnout do konce. Taky se nevzdávám snu moderování v zahraničí v anglickém jazyce. Chodím na jazykový kurz a začínám si to zkoušet. Každopádně největší gró mé práce jsou akce pro děti. To mě i nejvíc baví, můžu být přirozená, praštěná a děti to ocení (smích). Pro děti také chystám další velký projekt – Prasátko Cecil. Co opravdu nechci dělat – takové ty oficiální konference, kdy firma potřebuje dokonalého řečníka, kde je vše naplánováno do posledního puntíku. Kde není žádoucí humor, to dělat nemůžu.

Při moderování hodně improvizuju. A když se pak kolikrát poslouchám na záznamu, nechápu, jak jsem to mohla říct. Nebo se mi povede vtip, který já ani v tu chvíli nepochopím, ale všichni se smějí a já nevím čemu. Až zpětně mi dojde, že to bylo fakt vtipné.

A co ten Cecil? Na tuto otázku jistě netrpělivě čekáš, tak se pochlub.

Je to projekt, který budu rozjíždět příští rok. Jakmile se ustálí Československo, veškerou energii budu věnovat Cecilovi. Je to o tom, že na různých městských akcích pro děti se nemyslí na rodiče, což bych chtěla trošku změnit. Takže přijde rodič s dětmi, které odevzdá vyškolenému profesionálnímu týmu, mobil do skříňky a půjde do houpačkového ráje, kde bude prasátkový bar. Vznikne kuchařka, s mottem „Nech prase žít“. Budu zábavnou formou apelovat na to, že nadměrná konzumace masa není úplně oukej. Ať si je lidé klidně dají, ale ne sedmkrát do týdne, ale třeba jen třikrát. V rámci projektu budou třeba i kuchařské workshopy pro děti, pracovní sešity, knížka a CD s pohádkami, cesta za pokladem, kvízové otázky na pivní podtácky atd. Chci, aby akce nebyla jen o tom, že se děti během hodinky zasmějí s Niki na pódiu, ale aby si do života něco odnesly a rodiče si opravdu odpočinuli. Inspirovat rodiče, aby začali přemýšlet trošku jinak, protože všechno přechází na děti. Jsou to tak skvělé bytosti, ale rodiče jim dávají neskutečné mantinely. Chci inspirovat děti, aby se nadchly pro něco nového, ne jen hleděly do počítače a mobilu. Chci, aby vzniklo větší propojení mezi rodičem a dítětem.

Co tě k tomu inspirovalo?

Kdysi jsem pracovala v Brně v Shopping parku Avion. Dělala jsem tam každou neděli skoro dva roky a zjistila jsem, že ty děti a rodiče tam chodí proto, že nevědí, co mají dělat. Bylo krásně, třicet stupňů venku a oni šli do obchoďáku a mně bylo smutno. Musela jsem odtam odejít. Ukončila jsem spolupráci, byť to byl můj hlavní zdroj příjmu. Vážně jsem se nad tím zamyslela, protože jsem chtěla děti vidět venku.

Při živých výstupech se ti asi trapasy nevyhýbají, že?

Trapasy miluju a užívám si je. Někdy je i vyvolávám. Jednou, když jsem nevěděla, jak se vysloví název firmy, udělala jsem z toho veřejnou kauzu a řekla jsem: „Prosím vás, tady je hlavní sponzor,“ a přečetla jsem jej foneticky. „Je tady někdo z té firmy? Víte, já nevím, jak se to řekne.“ Ale nebyl tam žádný majitel nebo ředitel, jen nějací zaměstnanci, kteří sami netušili, jak se to vysloví. Tak jsme si to párkrát zopakovali foneticky a mluvili jsme o firmě asi pět minut, takže měli hezké promo, byť bez správně vysloveného názvu.

Já klidně přiznám, když třeba nevím, jak se něco řekne, nebo co má následovat v programu. Vůbec si nedělám zbytečný stres. Vím, že dojde k trapasu, ale já se na to těším.

Vystupuješ raději na domácí půdě nebo u cizích?

Na to nedokážu úplně přesně odpovědět. Mám ráda nové věci, ale pocházím z Ráječka a zase je neskutečně milé, když se tam děje nějaká akce a volají vždycky mně. Ale je pravda, že na nové akce jezdím vždycky s jinou energií.

Niki, a umíš vůbec mlčet? Nastane někdy chvíle, kdy třeba nic neděláš?

(Dlouhý smích…) Učím se to. Mlčím, když spím. Ale vlastně taky ne! Prý mluvím ze spaní…

Chceš pozvat čtenáře na nějakou konkrétní akci, která se chystá?

Nejbližší akce je 25. prosince od 15 hodin v Brně na Šelepce, kde bude karneval pro děti na téma Princeznovský bál. Budu mít krásné princeznovské šatičky, takže se těším víc než děti.

Československou show budeme hrát do konce roku už jen jednou během mikulášské nadílky v Brně v kulturním domě v Židenicích v neděli 9. prosince. Těším se na malé i velké diváky.

Marie Hasoňová