Glosa: Každý nemá stejné možnosti

Tak jsem se zase nechala vytočit. Jak už to v dnešní době bývá, stačilo zapojit se do diskuze ve facebookové skupině s názvem Blanenšťáci. Názory některých zúčastněných mi ležely v žaludku celý den.

Možná, že stejně jsem ležela v žaludku i já jim. Přesněji řečeno dvěma mladým dámám, které nebudu jmenovat, protože nemám chuť být obviněna v souvislosti se zákonem na ochranu osobních údajů. Ale možná jsem pro ně byla jen nezajímavým diskutérem, kterému se ony dívky ze srdce vysmály přesvědčeny o své nehynoucí pravdě, a bez zastavení šly dál svou cestou, která zřejmě nezná stanice „Pochopení“, „Pokora“ a „Pomáhat lidem je normální“.

Ale abych to vysvětlila. Na Facebooku se objevil příspěvek, který vyzýval lidi k pomoci potřebným lidem. Tato pomoc spočívá v poskytnutí trvanlivých potravin a následnou distribuci těm, kteří na tom nejsou finančně dobře. Ozvala se slečna s názorem, který zněl takto: „No tak je v tom podporujte, ať mají o důvod víc nemakat.“

Další diskutující jí doporučila, aby se na lidskou nouzi podívala i z jiných pohledů, než jak si ji doposud představovala, zmínila živelnou pohromu, která může potkat každého. Slečna si vedla stále svou s tím, že nechápe, proč by někdo měl mít úlevy a někdo, aby mohl jíst, musí „makat x hodin denně“. To už jsem nevydržela a vložila se do toho s upozorněním, že ne každý MÁ TO ŠTĚSTÍ a může pracovat x hodin denně. Že jsou lidé, kteří pracovat nemohou, i když by chtěli.

Přidala se druhá suverénní dívka (která podle informací na svém profilu dokonce studovala obor sociální pracovník), že „je to blbost a každý má stejné možnosti“. Postižení mají dávky a možnost pracovat na zkrácený úvazek. Rodiče hendikepovaných dětí pak prý mohou potomka umístit do školního zařízení nebo stacionáře – v Blansku je podle této dívenky prý takových možností dost (!!!) – a mohou jít do práce.

Ano, tak řekněte ženě, která se 24 hodin denně stará o postižené dítě, třeba o vozíčkáře, aby šla do práce. Ona už totiž práci má – fyzicky i psychicky náročnou, na plný úvazek a na dobu neurčitou. Vezmeme-li v potaz, že se jí podaří dítě na 4 – 6 hodin umístit do nějakého zařízení, ostatní veškerý svůj čas mu pak věnuje. Ve dne v noci. I kdyby měla těch šest hodin odpočívat, realizovat svoje koníčky, tak si to přece zaslouží! Nebo si alespoň v klidu může uklidit ve své domácnosti, což se s dítětem, které vyžaduje stoprocentní pozornost, často nedá. A i kdyby pracovat zvládla, který zaměstnavatel bude trpět věčné omluvenky, když je nutné někdy poměrně často jezdit k lékařům a podobně? Rozhodně tedy nemá stejné možnosti jako ostatní.

Diskutující si však dál stála za svým, že si za svou situaci mohou tito lidé sami. Přitom oni si ji většinou sami nevybrali, jen přijali. Chtěla snad říct, že někdo může za to, že se mu narodí postižené dítě? Že někomu vyhoří dům? Že někomu zemře partner??

Soudný člověk si řekne, že nemá vůbec cenu se zaobírat podobnými názory a že na sociálních sítích jsou takové diskuze na denním pořádku. Jenomže mně to přišlo varující. Tyto dívky – ve veřejném prostoru a pod svým jménem – vůbec, ale vůbec nepřipouštěly možnost, že věci mohou mít také jinou stránku. Jsou výjimkou? Obávám se, že ne. Zrovna před pár dny na rodičovském sdružení v páté třídě naše paní učitelka upozorňovala na to, že někteří žáci vůbec nerespektují autority. Jsou-li z něčeho obviněni, snaží se z toho všemožně vykroutit, hodit to na druhého, a když už to nejde, mají zase tisíc argumentů typu „ale tamten včera provedl toto“. Jdou beze studu proti vyučujícímu slovními výpady, přesvědčeni o své věčné neomylnosti.

Vyrostou z toho, nebo tady zraje generace lidí, kteří nebudou hledět napravo nalevo a nepřijmou názory druhých? Kde jsme udělali chybu ve výchově?

PS: Diskuzi na Facebooku nehledejte, její zakladatel ji velmi rychle smazal, protože nechtěl dávat možnost lidem, aby na sebe vzájemně pouštěli negativní emoce.

Marie Hasoňová