Úvodník: Mluvte s námi!

Minulý týden mi volali kolegové novináři z jiného periodika, zda bych neodpověděla do předvolební ankety na otázku: „Co by mělo vedení města Blanska v následujících letech změnit?“ Nejdřív jsem se trošku cukala, protože se mi nechtělo pouštět se do nějakých hlubších úvah o politice, soudit jednotlivé kroky zastupitelů a podobně. Nakonec mě přece jen něco napadlo, takže jsem sepsala pár řádků a s dobrým pocitem jsem kolegům odpověď poslala. 

Jenže nakonec to bylo k ničemu, protože jejich nadřízení mě neuznali jako vhodného respondenta, jelikož jako novinář asi nepatřím mezi běžné občany žijící v Blansku. Ale to nic, chápu to, každá firma má nějaká svá pravidla. Ovšem v počítači mi zůstalo těch pár vět, proto jsem se rozhodla se nad nimi více zamyslet. 

Myslím si, že jedna věc je skutečně palčivým tématem na místní radnici, od něhož se odvíjí mnoho dalšího. A nejde o kritiku konkrétních rozhodnutí. Jde o věc, která se týká naprosto všech jednotlivých záležitostí. Tím tématem je komunikace s občany. Stejně jako v každém mezilidském vztahu, ať už jde o manželství, kamarádství, pracovní vztah nebo obchodní partnerství, dobrá komunikace je vždy základem. Pokud funguje, dá se vyřešit mnoho a mnoho problémů. Komunikace pomůže zmírnit i sebevětší průšvih. V každém vztahu jsou občas zapotřebí kompromisy; ty ale nikdy nemohou vzniknout bez diskuze.

Ať si říká, kdo chce, co chce, v Blansku komunikace prostě nefunguje a její styl je nutné změnit. Před ožehavými tématy se strká hlava do písku tak dlouho, dokud to jen trochu jde. Když nejde vše podle plánu, občan se o tom dozví jako poslední (pokud vůbec). 

Jenomže ona kupodivu mnohdy nefunguje včasná informovanost dokonce ani v dalších oblastech, kde má město možnost se vytáhnout. Kdo z Blanenských navštívil mezinárodní festival Unica 2018, který se konal na začátku září? Zde to nemůže být nastaveno stylem „kdo chce, ten si to zjistí“. Propagace akce těchto rozměrů byla prakticky nulová. Tedy přesněji řečeno: obsahovala pár (spočitatelných na prstech jedné ruky) článků zdůrazňujících jedinečnost akce, popis úsilí při získávání pořadatelství, ale ne větu: Přijďte, bude to super! 

Takže celé to na mě působilo následovně: Vážení občané, na začátku září se v kině bude konat akce světových rozměrů. Budou se promítat skvělé filmy, ale kapacita kina stejně asi nebude dostatečná, takže raději ani nechoďte a po skončení festivalu vás budeme informovat, jak to dopadlo. 

Jedna věta v článku pronesená jakoby mimochodem, že soutěžní projekce jsou zdarma a přístupné veřejnosti, zkrátka nestačí. Ne, nepotřebuji osobní pozvánku se jménem. Ale prostě jsem se necítila vítána ani jako občan města, ani jako novinář. Do redakce také nedorazila žádná pozvánka, jak se to obvykle v takových případech dělává. Takže jsem akci nenavštívila, což mě následně docela mrzelo. 

Ať už tedy bude skladba vedení města jakákoliv (a podle výsledků voleb změna zřejmě nastane), mám jednu prosbu. A myslím, že budu mluvit i za řadu obyvatel města. 

Mluvte s námi. Ptejte se občanů na jejich názory na cokoliv, třeba v diskuzích na Facebooku města, kde se doposud vyskytují pouze příspěvky, že se podařilo zrekonstruovat informační kancelář a podobného ražení, pod nimiž se očekává pouze kladné hodnocení. Obecné ankety typu „co byste chtěli změnit, jste spokojeni s prací úředníků apod.“ v Blansku moc nefungují. Stačí tedy vždy čas od času položit jednu konkrétní otázku na aktuální téma. Nebojte se diskuze, která může obsahovat i urážky a vulgarismy. Společnost bohužel není tak vyspělá, aby k tomu nedocházelo. Ale vyloženě sprosté komentáře jde přece vždy smazat a konstruktivní kritiku moudrý člověk přijme. 

Víme, že ani příliš nefungují výzvy typu „přijďte do kina diskutovat o tom, která ze dvou skoro stejných variant plánovaných úprav parku po hotelu Dukla se vám líbí víc“. Cenu nemá ani debata vedená s křížkem po funuse (rozuměj po podepsání smluv), zda vůbec chceme v Blansku nové obchodní centrum. 

Řekla bych, že se nedá nic dělat, doba se prostě trochu změnila a většina lidí si na toto čas skutečně neudělá. Je na čase se s tím smířit a reagovat na to. (Třeba se situace zase jednou obrátí, až se lidé nasytí té elektronické komunikace, a budou se spolu zase chtít potkávat. V tom jsem optimista.) Ale teď to nezměníme, ani kdybychom mlátili hlavou do zdi, takže nezbývá, než se přizpůsobit. 

Není nutné hned pořádat referenda, ale buďte, prosím, aktivnější ve zjišťování, co lidé skutečně potřebují a jaké služby jim v Blansku chybí. Otázka předhozená občanům na facebookových stránkách města může znít jednoduše: 

Postrádáte v Blansku nějakou sociální službu? Jak byste navrhovali upravit vyhlášku o nočním klidu? Vadí vám bezdomovci v parku u vlakové zastávky a na Rožmitálově ulici? Položte lidem otázku, co si myslí, že by se v tomto směru mohlo udělat a co jsou ochotni udělat pro to sami. Díky diskuzi na toto téma možná obyvatelé sami dojdou k závěru, že se situací s lidmi bez domova se vážně nic moc dělat nedá. Budou mít informace o tom, jaké pravomoci má městská policie (v tomto případě velmi omezené), jak to vypadá v jiných městech, a na výzvu, aby se jim sami pokusili nějak pomoci jako dobrovolníci, možná sklopí hlavu, protože se jim nebude chtít. A vášně se třeba zklidní. Nebo se naopak díky debatě přijde na nějaké přijatelné řešení. Možná taky ne, ale za pokus to stojí, nemyslíte? 

Při otevřenější komunikaci hlavně lidé nebudou mít pocit, že se „zase něco upeklo za zavřenými dveřmi radnice“ nebo že „s tím nikdo nic nechce dělat“ a život v Blansku by mohl být zase o něco příjemnější. 

Marie Hasoňová