Šampionka Stloukalová: V basketbalu si občas moc nevěřím

Šestnáctiletá basketbalistka brněnského klubu Žabiny Klára Stloukalová si před měsícem přivezla domů do Blanska stříbrnou medaili z mistrovství Evropy. Na velký úspěch, ale nejen na něj, si zavzpomínala v následujícím rozhovoru.

Tak už ti s postupujícím časem došlo, čeho jste v Litvě dosáhly?

Tak poprvé jsem si to uvědomila cestou domů v autobusu. To jsem si říkala, jak velký úspěch se nám vlastně podařil. A pak se to začalo mísit s takovým smutkem, že se s holkama dlouho neuvidím. Ale samozřejmě převládla ta radost.

Slyšel jsem o tobě, že o svých basketbalových dovednostech dost pochybuješ? Rozptýlil šampionát tyto pochybnosti?

No abych řekla pravdu, tak moc ne. Ale asi to mám jen v basketbalu, jinak si v ostatních věcech poměrně věřím. Ale snažím se to změnit.

Teď pojďme k tvým basketbalovým začátkům. Jak došlo k tomu, že jsi začala hrát basketbal?

Na dnešní dobu jsem začala poměrně pozdě, až v devíti letech. Chodila jsem do družiny s kamarádkou Áďou Šmerdovou (dnes také hráčkou Žabin Brno – pozn. red.) a hodně jsme tam spolu hrály různé hry včetně házení na koš. Ádin dědeček je funkcionář v dívčím basketbalovém klubu v Blansku, a tak jsme se jednoho dne rozhodly, že to s košíkovou zkusíme vážněji. Měly jsme pocit, že s naší výškou by to nemuselo být špatné. A zůstaly jsme u toho dodnes.

Ty jsi pak hrála i v dalším blanenském klubu s chlapci. Myslíš si, že to byla výhoda pro další rozvoj?

Určitě ano. Kluci totiž hrají jiným stylem, je to tvrdší a trenéři k nám přistupovali stejně jako ke klukům. To znamená, že nás nabádali k agresivnější hře než v klasickém dívčím klubu. A to se mi dodnes hodí při mé hře pod košem. Už od začátku jsem totiž nastupovala na pivotu.

(Maminka Dana: „Klárce se klukama líbilo, protože s nimi prý byla větší legrace a víc ji bavil i samotný trénink.“) 

Pak jsi šla do Žabin, kde tě trénuje současný reprezentační kouč Richard Fousek? Je to podle tebe výhoda?

Asi jsem raději, protože mi říká, co mám zlepšit, jak mám co hrát. V tom je to asi výhoda. Zná mě a ví, co ode mě čekat a já zase naopak vím, co čekat od něho. Dokáže mě povzbudit hlavně ve chvílích, kdy o sobě třeba pochybuji.

(Maminka Dana: „Klárka měla i období, kdy dokonce uvažovala, že s basketbalem skončí. Právě tady jí trenér Fousek pomohl dodanou sebedůvěrou.“)

Vraťme se do Litvy. Jaký z ní máš největší zážitek?

Tak asi ten pocit, že jsem hrála proti nejlepším hráčkám v mém věku z Evropy. Už můj první turnaj v reprezentačním dresu byl hodně emotivní. Stála jsem při hymně v národním dresu, bylo to o hodně jiné, než například při ligovém utkání. Pak samozřejmě všechny zápasy včetně toho o zlato a také ceremoniál s předáváním medailí. 

Kromě basketbalu jsme toho moc nestihly, občas nějaký nákup, ale na poznávání města moc času nebylo a já navíc raději dávala přednost odpočinku.

Hned v prvním zápase s Francií jsi byla nejužitečnější hráčkou, dodalo ti to sebedůvěru pro další pokračování šampionátu?

Tak opravdu mě to nejprve hodně nakoplo. Šly jsme do toho úvodu šampionátu s holkama s tím, že třeba proti Francii nemáme co ztratit. A o to uvolněněji jsme hrály, včetně mě. Ale pak na mě dopadla jakási tíha odpovědnosti, že bych měla být nějaký tahoun, a to spíše chvíli sráželo můj výkon.

Jeden zápas jsi nehrála kvůli zranění, o co šlo?

Bylo to v posledním zápase základní skupiny proti Belgii. Asi v polovině utkání s Tureckem jsem si lehce poranila kotník. Nebylo to nic vážného, ale raději jsem ten následující zápas nenastoupila, abych to nezhoršila a byla připravena na vyřazovací boje, protože před duelem s Belgií jsme už měly zajištěný postup. A právě zápas proti Nizozemkám v osmifinále byl jedním z klíčových.  

Jaký byl ten nejtěžší zápas?

Asi až finále proti Itálii. A myslím to hlavně basketbalově. Italky byly opravdu silné, navíc měly výškovou převahu. Navíc ta nervozita z boje o zlato způsobila, že jsme od začátku zbytečně kazily i lehké přihrávky a Italky nám hodně utekly. Takže v tom to bylo asi nejtěžší. Pro trenéry to bylo asi čtvrtfinále s Maďarkami, protože šlo o postup do bojů o medaile. 

Finále bylo nakonec po tom špatném začátku velmi dramatické a ke zlatu nebylo daleko. Už to přebolelo?

Tak před poslední čtvrtinou, kdy jsme prohrávaly o 16 bodů, by na nás asi už nikdo nevsadil. Najednou jsme ale daly 12 bodů v řadě a ke konci jsme sahaly i po vyrovnání. Nakonec to nevyšlo, takže to chvíli po finále hodně mrzelo, ale nakonec převládla ta radost ze stříbra.

Jaký byl naopak první pocit po vyhraném semifinále a tedy jistotě medaile?

Tak já si to prvně vůbec neuvědomovala. Pak jsem si říkala: ty jo, my už máme jistou medaili a připomnělo mi to pocit po vyhraném semifinále na mistrovství republiky do 17 let v květnu proti USK Praha. Určitě je to lepší pocit, než jít do boje o 3. místo a tu medaili jistou ještě nemít.

Na hodně zápasů a turnajů se jezdí dívat i rodiče. Byla jsi ráda, že byli také v Litvě?

V lize už to tak moc nevnímám, ale právě na mistrovství Evropy jsem opravdu ráda byla.

(Maminka Dana: „Byla jsem klidnější, že ji mám blíž, než kdybych byla tisíc kilometrů daleko.“)

Pojďme k jednomu méně příjemnému tématu, o kterém se ale nezdráháš mluvit a tím je tvůj zdravotní handicap v podobě cukrovky. Jak to jde dohromady s basketbalem na tak vysoké úrovni?

Tak já hraji s pocitem, že mě to nijak zvlášť neomezuje. Už dobře poznám, kdy si musím píchnout inzulín i jak se správně najíst, abych třeba mohla odehrát v pohodě celý zápas. Navíc jsem domluvená s trenérem, že v případě jakýchkoliv potíží mě ihned vystřídá.

(Maminka Dana: „Samozřejmě jsme zjišťovali, jak a kdy má co udělat a navíc s přibývajícím věkem je to jednodušší. Samozřejmě určité obavy mám pořád, i když právě v reprezentaci je velmi kvalitní zdravotnický servis.“)

Myslíš si, že jsi tedy názorným příkladem, že i s cukrovkou se dá úspěšně sportovat?

Já jiného sportovce s cukrovkou osobně neznám, ale při správném přístupu se to nějak určitě zvládat dá. Ale je to i o výběru sportu. Dříve jsem ještě plavala a tam ta únava ve spojitosti s cukrovkou byla větší. Ale dělala jsem i step a street dance.

Máš ještě čas na jiné koníčky?

No moc ne, protože v sezóně hraji každý víkend zápasy, navíc je to většinou v sobotu i v neděli. Ale hrála jsem doposud na klavír a po sedmi letech jsem úspěšně absolvovala 1. stupeň. Teď po nástupu na střední školu už ale pokračovat nebudu, protože toho času bude ještě méně.

Ty jsi nakonec odmítla nastoupit na sportovní gymnázium v Brně, které je provázáno se žabinským klubem. Rozhodla ses pro gymnázium v Blansku? Co tě k tomu vedlo?

Tak důvodů bylo víc. Musela bych brzy vstávat a možná bych byla zbytečně přetrénovaná. Navíc preferuji školu, protože ta je pro mě důležitější než basketbal.

Kromě toho mám v Blansku velké kamarádky, které jsou také hráčky Žabin. Kromě Ádi Šmerdové je to hlavně Emča Horáková, a protože na gymnáziu je basketbalistek více, tak to naše školní družstvo může být ve středoškolských soutěžích hodně silné.

Ale je možné, že se třeba později rozhodnu pro přestup na brněnské sportovní gymnázium. Navíc by mě možná v budoucnu lákalo nějaké studium v zahraničí spojené s basketbalem. Ale to je ještě daleko, přestože se mi po mistrovství Evropy ozvali nějací skauti, například z Francie.

(Maminka Dana: „Klárka ještě nemá úplně jasno o tom, čím by chtěla být. Kromě gymnázia uspěla na přijímacích zkouškách i na zdravotní škole. Má ráda lidi a hlavně děti, tak to možná spojí s nějakou fyzioterapií. Já si ji umím představit i jako lékařku, třeba diabetoložku.“)

Máš nějaké předem dané dlouhodobé basketbalové plány nebo to necháváš postupně plynout?

Nechávám to plynout. V začínající sezóně mě čeká liga v Brně, s reprezentačním týmem do 17 let zatím žádné větší akce naplánované nejsou. 

Tak ať se daří nejen v basketbalu, ale hlavně ve škole. A především přeji hodně zdraví.

-kaj-