Na kávě s Martinem Dyčkou

Je příjemné a pozitivní sedět u kávy s mladými lidmi, kteří i přes svůj nízký věk něco dokázali nebo se do něčeho vrhli a jsou tím zcela pohlceni. Jedním z nich je předseda výboru Společnosti katolického domu, z.s. Martin Dyčka. Do vedení výboru usedl v sedmadvaceti letech a dva a půl roku touto činností doslova žije. K tomu je vedoucím dětského sboru, členem farní rady a pomáhá s prácí s mládeží. 

O tuto činnost jsi nějak aktivně usiloval? 

Dědeček byl v devadesátých letech předseda, takže jsme v Katolickém domě v podstatě vyrůstali. Od čtyř let jsem pomáhal chystat plesy. Takže tam mám všechno „prošmejděné“. Proto jsem asi před třemi roky zašel za otcem Jiřím Kaňou s tím, že bych se rád zapojil do práce kolem Katolického domu, aby se tam dělo něco ze strany mládeže. Chtěl jsem se tomu věnovat z jakékoliv pozice. Kolem chystání akcí jsem se stejně pohyboval, ať už to byla Mikulášská besídka, akce sboru, karnevaly, skautský ples… Viděl jsem, že by se tomu dalo pomoct, kdyby to bylo víc koncepční. Takže jsem spíš chtěl pomáhat výboru. 

Otec Jiří řekl, že je to dobrý nápad a že se bude brzy volit nový výbor, takže bych se tam nejdřív díval a za pět, sedm let bych se do toho dostal. Jenže za dva měsíce řekl, že by bylo dobré, kdybych byl přímo ve výboru, a za další dva měsíce za mnou přišel s tím, že nemá předsedu. 

Váhal jsi? 

Představoval jsem si, že by ve vedení byl někdo třeba čtyřicetiletý, kdo by měl zkušenosti. To byly důvody mého váhání. Ve svých letech jsem si připadal moc mladý na takovou funkci. Kdyby se náhodou přihodilo něco špatného, musel bych jednat s elitou Blanska, a to se mi zdálo jako silná káva. 

Naštěstí se přidala spousta ochotných lidí. Máme výbor, delegáty na jednotlivé užší kruhy aktivit a také předsedu delegátů, kterým je RNDr. Miroslav Vykydal. Člověk s velkými zkušenostmi a úžasně lidským přístupem. Vždycky se máme s kým poradit. A pokud člověk cítí, že dělá prospěšnou věc, má poměrně silnou motivaci pustit se i do nových a neprobádaných vod.

Zdá se, že jsi do toho skočil po hlavě a Kaťák docela ožil…

Řekl bych, že se dění v Kaťáku podařilo nastartovat tak, jak to bylo ve zlaté éře akcí Katolického domu, a možná jich tam nikdy ani tolik nebylo. I farníci se zapojují a místo oživují. Kaťák funguje hrozně moc let (brzy bude slavit 110. výročí) a v průběhu desítek let se v něm vystřídalo mnoho aktivit. V současné době se komunita postupně rozšiřuje. Navazujeme na tradiční akce i činnost a zároveň se snažíme reagovat na nové podněty.

V průběhu let sídlilo na Kaťáku mnoho různých organizací. Bylo tam ředitelství Charity, základní umělecká škola, mělo tam sídlo Kulturní středisko města Blanska, muzeum, galerie, městská knihovna, začínal tam Komorní orchestr města Blanska, promítalo se kino, když se rekonstruovalo. V současné době je Kaťák úzce spojený s Orlem, Charitou, skautem, Kolpingovou rodinou a samozřejmě farností. Ti všichni tam byli a postupně si našli svoje vlastní prostory. 

Nedávno nás oslovili zástupci ze střední gastronomické školy, že by na Den průvodců uspořádali prohlídky Katolického domu. Objevilo se tu mnoho lidí, a každý na Kaťák vzpomínal jinak: „tady byla Charita, sem jsem chodila proto a proto“, „do Kaťáku jsme v sedmdesátých letech chodívali na Cimrmany“, „tady na pódiu jsem v šesti letech zpívala tuto píseň“ apod. Různé činnosti se během generací vždy po pár letech měnily. 

Překvapilo tě něco z historie Katolického domu? 

Právě výčet organizací, které kdy v Kaťáku působily. A pak taky to, že ten dům je poslepovaný asi z pěti stavení, která se ke Kaťáku postupně přikupovala. To také dnes není na první pohled vidět. Je to poznat například na střeše, nebo když se jde do sklepa, jsou tam zazděné schody, které vedly původně na dvorek. Když mi bylo šest let, byl jsem jeden z prvních, kdo vstoupili do malého sálu, který ještě nebyl probouraný, tenkrát to byla ještě zámečnická dílna, která byla mnoho let zavřená. Vždycky jsem tedy měl ke Kaťáku blízko, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že tam budu právě já. Když bylo mému bráchovi asi deset let, dědeček si ho postavil na balkon a řekl mu: „Tady jsem chodil do Orla, zachovej to pro příští generace.“ Dnes to tak cítím i já. 

Je Katolický dům jen pro katolíky nebo se otvíráte veřejnosti? 

To je jeden z hlavních cílů, aby byl úplně pro všechny. Líbí se mi, když vznikají naše vnitřní hesla, například že Katolický dům je pro všechny lidi dobré vůle. Také jde o setkávání všech generací. 

Když u nás byl Vlasta Redl, při vybalování nástrojů tam někdo vypustil z pusy slabé vulgární slovo, a on řekl: „Tady se sprostě nemluví.“ Na jednu stranu se všichni pousmáli a brali to v legraci, ale na druhou stranu to byla pravda a pak už nikdo nic neříkal. Ta atmosféra tam prostě je jiná, povzbudivá a formativní. Lidé se sem nechodí opít, ale strávit společné chvíle, a o to nám jde, ať už člověk věří v cokoli. 

Jaké akce tedy pořádáte? 

Udělali jsme ostrý náběh ve stylu zkusit úplně všechno. Postupně se to ustálilo do cyklů: nyní děláme přednášky, hudební kavárny, koncerty, divadla. Vycházíme zejména z toho, jaké je tam zázemí. Je tam pódium, sál pro sto třicet lidí a dva sály pro čtyřicet lidí, je tam nově vybudováno ubytování. Takže kulturní akce, rodinné oslavy a letní tábory.

Ideální koncerty jsou například ve stylu FestKaťáku, který už jsme pořádali několikrát. Není to jen o tom přijít, sednout si, hledět na pódium a pasivně poslouchat hudbu. Ale jde o to, aby se lidé také na sebe otočili a popovídali si. 

Spolupracujete s dalšími organizacemi? 

Blansko je moc malé na to, abychom si hráli každý na svém písečku a tvrdili, že nás okolí nezajímá. Většina našich členů má kořeny, nebo alespoň kamarády u jiných spolků. Takže spolupráce je velice živá. Co se týče nových kontaktů, zatím spolupracujeme spíš s jednotlivci, než s celými organizacemi. Každopádně se snažím sledovat ostatní kulturní dění ve městě, abychom se vzájemně nekopírovali, ale spíše doplňovali. 

Co říkáš na kulturu v Blansku obecně?

Blanenské specifikum je, že tady máme super sportovce, několikrát do roka se běhá, máme úžasné baseballové hřiště, mistrovství světa v různých sportech. Je to určitě dobře, ale práce s Blanskem v kulturní oblasti je složitější. Hlavně asi tím, že jsme blízko Brnu a spousta lidí jezdí tam. 

Kolik akcí za rok se v Katolickém domě odehraje?

Zhruba 45 akcí za rok je pro širší veřejnost, přibližně 90 akcí je soukromých – buď uzavřených, nebo pro určitý okruh lidí – různé besedy, školení apod. V roce 2017 jsme se dostali k úžasnému číslu 210 akcí za rok. Nejde však o to, vytvářet nové akce, ale neustále někam posunovat akce stávající. 

Máš nějaké konkrétní plány do budoucna?

Je spoustu plánů, ale spíš jsou to zatím nedefinovatelné vize. Vždy nechám rozeseté nitky, a buď se toho někdo chytne, nebo ne. Máme třeba taneční lekce, což vzniklo úplně náhodně. Můžeme pak dělat různá předtančení a jednotlivé věci vzájemně propojit. Od září chceme například rozjet filmařský kroužek – máme pro to základní technické zázemí, které společnými silami snad
rozšíříme.

Hlavně si uvědomuji, že Katolický dům neřídí žádný ekonomický ředitel, ale jsou to Boží plány. Je to těžko pochopitelné, ale vnímám to tak. Jedno postupně navazuje na druhé. 

Slyšela jsem něco o dramatickém kroužku Drakaťák…

Moje oblíbené téma 🙂 V Blansku je mnoho talentů a umím si představit, že za dva tři roky budeme moct udělat větší divadelní představení. Je to linka snů, ale není potřeba ji splnit. S divadlem jsme začali před třemi roky – oslovil jsem kamarády. Byli jsme čtyři, scházeli se na faře a zkoušeli jsme ve stylu Partičky a různé improvizační hry. Asi po půl roce to však pohasínalo. Ve chvíli, kdy jsem se dostal k možnosti mít k dispozici pódium, divadelní kroužek jsme spontánně obnovili. Protože mít pódium a nemít divadlo, to je přece škoda. Prostory k tomu vyzývají. Divadlo v Katolickém domě vzniklo již před sto devíti lety v jeho samých začátcích.

Přijímáte další nadějné a zapálené herce? 

Určitě. Od září se na to chceme vrhnout ve větším. Jsme otevření pro každého, kdo se chce vyřádit a sdílet společnou myšlenku. Náš divadelní kroužek bude vhodný pro všechny zhruba od patnácti let nahoru. 

Kolik času Kaťáku věnuješ? 

V podstatě veškerý volný. První rok jsem si to pro zajímavost počítal, kolik času jsem na Kaťáku, pak se to zdvojnásobilo, takže jsem to přestal počítat a spoustu času jsem tím ušetřil 🙂 Dalo by se říct, že osm hodin spím a zbytek pracuji ve svém zaměstnání nebo na Kaťáku. 

Co nejbližšího tě čeká? 

Ve středu 1. srpna pořádáme koncert v rámci Muziky pro Karolínku – přijede Pavel Dobeš. A 27. června budeme zvučit koncert kapely AG Flek. 

Chystají se nějaké rekonstrukce? 

V této oblasti je hrozně moc plánů. Předchozí generace nám vybudovala a zachovala velice slušné zázemí. O vše se vždy postarali tak nejlíp, jak to šlo a například v sále – kromě oken tam není nic, o čem by se muselo přemýšlet. Ale přece jen, jsou věci, které se musejí opravovat dřív než jednou za deset let, takže je pořád kam investovat. Rekonstrukci by si zasloužil například bar nebo záchody. Proto se snažím být co nejvíc připravený, protože pak zazvoní telefon a někdo mi řekne, že má pro nás peníze z nějaké dotace, kterou mi pomůže zprostředkovat, ale mám třeba deset dní na to, abych něco vymyslel. Takže pak můžu otevřít šuplík a říct „super, opravíme vstup“. Máme i velké plány, dalo by se třeba přistavět, udělat lepší bezbariérový vstup apod. Před lety mě napadl slogan „Když máš dotace, tak je ti do tance“ a hrozně jsem se tomu smál, dokud jsem ty dotace nezačal sám řešit. Není to žádná legrace. Naštěstí na to nejsem ve výboru sám. 

Před půl rokem jsem si řekl, že potřebuji, aby každé dva měsíce přišel někdo, kdo mi s něčím – s čímkoliv – pomůže. A přišel Dominik, řekl, že mi pomůže, dva měsíce na to přišel Víťa a teď před týdnem přišla Eliška, že se taky zapojí. Tito a další lidé to dělají ze své dobré vůle ve volném čase. A to je právě zase to Boží řízení, které by si člověk nenaplánoval. Takže doufám, že to bude pokračovat a ještě tak půl roku až rok mi každé dva měsíce přijde pomocník a budeme moct pokračovat v tom, co jsme si naplánovali. 

Marie Hasoňová