(G)losování

O víkendu se v Blansku konal šestý ročník charitativního běhu You Dream We Run. Někteří lidé snili, jiní běhali. Těm druhým nelze jinak než vyseknout poklonu. Sen se splnil jedenácti hendikepovaným dětem a dospělým. Jenže čekalo jich šestnáct. Byli zklamaní? Nebo jim stačila „cena útěchy“ v podobě pár poukazů? 

Každopádně na úvod nutno poznamenat, že akce přináší do Blanska skvělou příležitost ke sportovnímu i kulturnímu vyžití, k setkání s přáteli a známými a k tomu, aby alespoň na pár hodin lidé nemysleli na sebe, ale na druhé. Což je jednoznačně skvělé. Ale některé zásadní věci zůstávají nedotažené, přitom se domnívám, že by nemusel být zas takový problém zajistit více stánků s občerstvením, aby se nestály půlhodinové fronty, vyprázdnit přeplněné mobilní toalety nebo zajistit kvalitní zdravotnickou pomoc, která chyběla. Kdyby se jednalo o první ročník, tak neřeknu. Ale po tolika letech? 

Tou hlavní nedomyšlenou věcí se mi ale jeví výběr kandidátů na splnění snu. Loni deset přání přišlo na necelých 400 000 Kč. Letos mělo šestnáct snů stát přes milion korun, což znamená v průměru skoro dvojnásobnou částku za každý sen. Nároky vzrůstají? Lidé jsou stále odvážnější a po úvodních letech, kdy si rozpačitě přáli tablet za pár tisíc, nyní sní o obytném karavanu? 

Obětavost při péči o postižené děti se penězi vyčíslit nedá, takže nelze říci, že ten by si zasloužil dar v takové výši a tamten zase v takové. Sen je sen. Ale… 

Těžko pořadatelům radit, jak by to měli dělat, když člověk není v jejich kůži. Omezit výběr kandidátů podle stavu hendikepu? To jistě ne. Nikdo si svoje postižení nevybral a to by nebylo etické. Zjišťovat finanční situaci rodiny, zda na tom náhodou není tak, že by si mohla vše zaplatit sama? To by bylo možná trochu ponižující pro ty, kteří peníze opravdu nemají. Ale co takhle stanovit nějaký limit, kolik může splnění snu stát? 

Ptala jsem se známých, kteří mají postižené děti, zda by jim vadilo, kdyby jim někdo řekl:  „Splníme vám nějaký sen, ale vyberte si, prosím, něco do padesáti tisíc.“ Odpověděli, že by jim to nevadilo, naopak, zdálo se jim to fér. Snů mají děti i dospělí obvykle více a možná si stačí vybrat ten, na který budou stačit síly všech zapojených lidí – organizátorů, sponzorů i běžců. Ze zkušenosti vím, že i když postižené děti mají sami různá přání, vždy je na rodičích, aby požadavek vhodně zformovali a zformulovali. Bez problémů mohou dítě motivovat k tomu, aby výběr snu zapadl do nějakých limitů. Nejen proto, aby to někdo nevnímal jako nespravedlnost, že jeden dostal dárek za čtyřicet tisíc a druhý za čtvrt milionu, ale spíše proto, aby na konci této parády nezůstalo několik lidí sedět a smutně koukat. 

Něco jiného je, když zdravý člověk s napětím čeká, zda vyhraje v loterii nebo třeba zda obdrží dotace na podnikání. Ale hendikepované dítě je na tom obvykle po mentální stránce úplně jinak, než ostatní lidé. Zdravý člověk si to většinou neumí vůbec představit, natož vžít se do myšlení postiženého dítěte, které může prožít velké zklamání, z něhož bude žít hodně dlouhou dobu. A kdo to odnese? Jeho rodiče, kteří budou doma muset poslouchat nářky a výčitky svého potomka. Znám to velmi dobře ze svého blízkého okolí.

Vlastně si ani nejsem jistá, jak probíhá volba pořadí plnění snů. Údajně se to losuje. Což se mi také nezdá spravedlivé. Ale jsme zase u toho – jak je jinak seřadit? Posoudit jejich finanční situaci a sociální zázemí? Zhodnotit, kdo je na tom zdravotně nejhůře? Nebylo by opět jednodušší obdarovat všechny, byť nižší částkou? A když se vybere víc, příspěvek navýšit nebo pomoci dalším. Tito lidé si vytáhli již na začátku života svůj nepříliš šťastný osudový los, takže podmiňovat jejich obdarování, které má alespoň trošku zlepšit jejich těžké životní podmínky, dalším losováním se mi zdá poněkud bizarní. Losování mám navíc spojeno spíše se zábavou, hrou a krácením volné chvíle. A o tom přece myšlenka You Dream We Run není. 

-mha-