Na kávě s Hanou Korčákovou

Zpěvačka kapely Classic a učitelka ZUŠ Jedovnice Hana Korčáková letos slaví významné výročí, které 3. dubna završí koncertem v Dělnickém domě. Popovídaly jsme si o její dosavadní kariéře, žácích i snech. 

Obligátní otázka na úvod: Jaké byly vaše hudební začátky?  

Moje první hudební začátky byly na tehdejší LŠU Blansko, kde jsem od šesti let začala navštěvovat zpěv u paní učitelky Věry Škápíkové, hru na klavír u paní učitelky Květuše Petrželové a balet, klasický a moderní tanec, step a další pohybové aktivity u paní učitelky Miluše Jeřábkové. Začaly přicházet první úspěchy, první soutěže a umístění v nich. Ve všem, co jsem kdy dělala, mě velice podporovali moje rodiče. To je velmi důležité a myslím si, že kdybych neměla zázemí v rodině a jejich podporu, asi by to ani nešlo.

A potom, až jsem byla starší, jsem nastoupila do národopisného souboru Drahan v tehdejším ČKD a začala zpívat ve Vermoně, kterou tehdy vedl Pavel Krška coby bubeník. Také jsem začala tancovat v Tanečním studiu M, které vedli manželé Míšenští. To bývalo v budově tehdejší Sokolovny. S nimi jsme také jezdili po soutěžích a vystupovali na různých akcích.

Ve Vermoně jsem vydržela asi šest let. Bylo to krásné období, na které velice ráda vzpomínám. I doba byla jiná, než je teď, a těch akcí, úspěchů a zážitků bylo opravdu hodně. Každý týden se hrálo pátky, soboty, někdy i neděle. Ve Vermoně jsem získala pěveckou praxi, co se týče zpívání s kapelou, hraní na zábavách, plesech, koncertech i Silvestrech.

V čem to bylo dřív jiné, než teď? 

Dřív to bylo tak, že všichni se na pátek nebo sobotu, kdy kapela hrála, strašně těšili a celý týden se na to připravovali. Mladí se těšili na to, že vyjdou za zábavou, potkají kamarády, budou tam písničky, které mají rádi. Tohle je táhlo. Možná kapel nebylo tolik, co je teď. Ale co dnes mají mladí za zábavu? Sednou si k počítači, pustí si doma video, málo jich chodí na koncerty nebo do kina. Myslím si, že ta doba, kdy chtěli být spolu s kamarády, povídat si a zažít spolu zážitky, je pryč. Dnes jsou v kontaktu spíš přes sociální sítě. Každý rok jsme hrávali na Pytlácké zábavě na Obůrce, tam bývalo snad tisíc lidí. Velké pouťové zábavy na Žernovníku, v Bořitově, Černé Hoře – to byly legendární akce, které byly každý rok narvané.

Co vaše pedagogická činnost? 

V roce 1993 jsem nastoupila do Základní umělecké školy v Jedovnicích, kde se do té doby sólový zpěv neučil. Učila se tam hra na hudební nástroje a byl tam pouze dětský sbor. A tehdejší pan ředitel Jiří Grundacker mi nabídl, zda bych tam ten sólový zpěv nechtěla zkusit učit. Výzvu jsem tedy přijala a začínala jsem s jednou žákyní. Podmínkou ovšem bylo, abych si doplnila vzdělání, takže jsem musela nastoupit na konzervatoř. Talentové zkoušky jsem dělala na tři školy – do Brna, Kroměříže a Pardubic. Na všechny mě vzali, ale pouze v Pardubicích umožňovali dálkové studium při zaměstnání. Tam jsem tedy studovala šest let.

Na konzervatoři mě hodně ovlivnila paní profesorka Jana Hamplová, která mě pro tento obor strašně nadchla a ukázala mi cestu, co se týče koncertování, zpívání, práce s posluchači i s dětmi – byla mým velkým pedagogickým vzorem, který byl zásadní v mé pedagogické a umělecké činnosti.

Máte nějaké současné vzory? 

Samozřejmě je spousta výborných umělců, kteří dělají svou práci na tisíc procent a jsou pro mě vzorem. Ale nedokážu jmenovat jednoho člověka, protože zase dalších deset bych opomněla. Vždycky to jsou lidé, kteří něco dokázali, mají úspěchy; ale za každým úspěchem je strašně tvrdá práce, dřina, spoustu hodin zkoušení. Jak my říkáme, že dokážeme potit krev, aby výsledek byl tak, jak má být. Vážím si každého dobrého pedagoga, umělce, zpěváka a myslím si, že stále se setkávám i s novými lidmi, kteří něco umí a mají co ukázat.

Myslíte si, že jste vzorem pro ostatní? 

Tak to nevím, možná jsem. Myslím si, že určitě jsem ovlivnila řadu mých žáků, protože spousta se jich věnuje zpěvu nejen amatérsky, ale mnoho i profesionálně – jsou studenty konzervatoří, vysokých škol, JAMU. Vybrali si tuto profesi jako svůj hlavní obor v životě, takže se domnívám, že několik z nich jsem ovlivnila natolik, že hudbu, zpěv a umělecký život si vzali za své a chtěli v něm pokračovat, chtěli tomu obětovat všechno a chtěli se dál vzdělávat. Spoustu z nich mi přišlo poděkovat a jsou rádi, že se tímto směrem dali. Také někteří z nich vystoupí na mém koncertě.

Kolik žáků vám prošlo pod rukama? 

Snažila jsem se to spočítat a jde to do desítek. Možná ke stovce. Učím pětadvacet let a těch dětí bylo hodně, nejen v ZUŠ, ale i dalších, které jsem připravovala třeba na různé soutěže nebo koncerty, dále na talentové zkoušky a konkurzy do divadla.

Co považujete za váš největší úspěch? 

Jeden z nevětších úspěchů, který přišel v pedagogické činnosti, byl v roce 2009. V Jedovnicích jsem pod Základní uměleckou školou vedla pěvecké kvarteto JAKO, a to se probojovalo až do celostátního kola v pěvecké soutěži. Konalo se v Turnově a JAKO tam vyhrálo první cenu. To je opravdu obrovský úspěch a za celou dobu působení umělecké školy v Jedovnicích, která bude příští rok slavit čtyřicáté výročí, se to nikomu z kantorů zatím nepodařilo. Byl to úspěch nejen pro mě jako pro pedagoga, ale samozřejmě i pro moje zpěváky.

V návaznosti na JAKO se nám tam rýsuje nové pěvecké trio KAM (Karolína, Adélka a Marek). Tito mladí zpěváci, kterým je teprve jedenáct, dvanáct, třináct let, už dvakrát vyhráli mezinárodní pěveckou soutěž Stonavská Barborka a loni dokonce získali hlavní cenu rádia Junior Praha. Začátkem března jsme byli v živém vysílání v rádiu, děti tam mluvily a zpívaly. Myslím si, že i toto mladé trio, které je teď v začátcích, možná jednou získá takový úspěch jako kvarteto JAKO.

Ovlivňuje nějak kariéra zpěvačky, která vystupuje po večerech, váš osobní život? 

Řekla bych, že manžel je dost tolerantní. Seznámili jsme se již v době, kdy jsem zpívala v hudební skupině Classic. Věděl, co dělám, takže se nikdy v životě nestalo, že by mi něco v tomto ohledu vytkl. Je mou oporou, pomáhá mi a je vždy mým prvním kritikem. Totéž se mnou zažívala i moje maminka, která stála při mých hudebních začátcích. Na koncertech seděla vždy v první řadě a já jsem se jí hned po skončení ptala: „Mami, jak se ti to líbilo?“ Škoda, že už tu není…

V rozhovoru pro jiný časopis jste dostala otázku, zda máte nějaký nesplněný hudební sen. Zdálo se mi, že jste se odpovědi vyhnula. Opravdu žádný zatím nesplněný sen nemáte? 

Co je to nesplněný sen? Víte, jak se říká – buďme rádi za to, co máme. Jsem strašně ráda za to, čeho jsem dosáhla ve své praxi pedagogické i umělecké, moc si toho vážím. Možná nějaký jeden tajný sen mám, ale ten přece nemůžu prozradit! Možná se mi splní letos, možná příští rok, a až se splní, tak vám to řeknu.

Máte nějaké místo, kde byste si chtěla zazpívat? 

Že by sen každého zpěváka byla Lucerna? Nevím. Že bych vyloženě snila o nějakém sálu, to ani ne. Ale budu ráda za každou nabídku, která přijde.

Po vystupování v divadle jste někdy netoužila? 

To víte, že jsem chtěla hrát v divadle. Měla jsem podanou přihlášku na Janáčkovu akademii múzických umění, ale v té době jsem otěhotněla a bylo velké životní rozhodnutí, jestli budu mít dceru, nebo možná kariéru. A já jsem se v té době rozhodla pro dceru. Na zkoušky jsem nešla a do školy tím pádem nenastoupila. Možná mohlo být všechno jinak, ale rozhodla jsem se pro svoje dítě. Byla to taky oběť.

S kterou českou zpěvačkou byste šla ráda na kávu? 

Musí to být česká zpěvačka?

Tak zkuste jinou…

Můj veliký vzor mezi světovými zpěvačkami je Barbra Streisand. To je opravdu paní umělkyně, která získala řadu ocenění, prestižních cen, nahrála spoustu desek, zpívala s různými zpěváky, hrála ve filmu a dokonce i režírovala. To byla pro mě vždycky opravdu paní zpěvačka. Vidíte, to je možná ten nesplněný sen 🙂

Čím byste byla, kdybyste nebyla zpěvačkou? 

Určitě bych byla něčím v umělecké branži, protože to mě baví hodně. Není to rutina, jako když jdete do práce, v šest si píchnete v nějaké obrovské fabrice a ve tři jdete domů. To by mě nebavilo. A kdybych nebyla zpěvačkou, určitě bych chtěla dělat s lidmi. Líbilo by se mi být moderátorka, nebo mít vlastní pořad v televizi. Nebylo by špatné, kdybych si mohla zvát hosty, s kterými bych si popovídala a třeba i zazpívala. To by se mi líbilo. To je možná další můj sen a výzva. Třeba se to někdy podaří.

Jak pohlížíte na různé hudební soutěže typu Superstar a podobné? 

Připravovala jsem také několik žáků na soutěže populárního zpěvu, ať už to byla Superstar, Česko zpívá, Československo má talent či Rh faktor. Posledně jmenovaná soutěž bývala v Boskovicích a zasedla jsem i v její porotě. Myslím si, že to není špatná věc, jít do soutěže a ukázat, co člověk umí. Vezměte si, že dřív ty soutěže taky bývaly a odstartovaly kariéru spoustě mladých zpěváků, ať to byla Helena Vondráčková, Michal David nebo další zpěváci. Takže soutěže určitě ano, ale pak je otázka, jak se člověk v branži dál uchytne, jak si dál půjde za svým snem. Jedna otázka je vyhrát v soutěži a druhá věc je jít dál a pokračovat v tom, co chci. A také se nesmí poddat tomu úspěchu a zůstat stále střízlivý a pokorný. Vážit si všech, kdo mu k tomu dopomohli – rodiče, učitelé a další lidi, kteří jej
ovlivnili.

Kdo všechno tedy vystoupí na vašem narozeninovém koncertě v Dělnickém domě? 

Vystoupí mí bývalí žáci – studenti konzervatoří, vysokých škol nebo JAMU. Bude to skvělá zpěvačka Ludmila Dohnálková, dále Jirka Daniel, který už je absolventem JAMU a nyní hraje v divadle Radost a v Městském divadle Brno, pak další výborný žák Jirka Marek. Také zmiňované pěvecké kvarteto JAKO, které se kvůli mému koncertu dává po několika letech znovu dohromady, a dále kolegové z branže – kytarista Miloš Pernica, hudební skupina Classic – Petr Staněk. V neposlední řadě náš skvělý Big Band ze ZUŠ Jedovnice, který bude řídit ředitel Josef Škvařil. Ten si se mnou také zahraje sólově na klavír. Těším se na všechny a jsem strašně ráda, že se po tolika letech zase potkáme a zavzpomínáme, jaké to bylo krásné, když chodili na hodiny a začínali jsme připravovat a budovat jejich kariéru.

Marie Hasoňová