Úvodník: O domácích úkolech
Co bylo ve škole? Máte nějaký úkoly? Tak zní první otázka většiny rodičů na své děti každý všední den. Domácí úkoly jsme ve škole psali my, naši rodiče i prarodiče. Dá se říci, že se na systému nic moc nezměnilo. Doba je ale jiná a v posledních dnech se na téma povinnosti psát domácí úkoly objevila celá řada diskusí. Jeden táta (na Facebooku pod přezdívkou Táta parťák) dokonce do polemiky nad povinností psát DÚ zapojil právníky, Ministerstvo školství i Českou školní inspekci, kteří se v těchto dnech na téma přou a zatímto právníci tvrdí, že povinné nejsou, státní instituce tvrdí opak..
Doba je skutečně jinde. Dřív se vstávalo ráno a do práce šel člověk na šest. Zpátky ve dvě, i s nákupem zvládnul být ve tři doma a zbytek dne se věnovat věcem v domácnosti, k čemuž patřila i péče o děti. Troufám si říct, že naše mámy si tak svých dětí, tedy nás, užily daleko více než dnešní rodiče. Z práce spousta z nich už nechodí ve dvě, ale v půl páté nebo dokonce později, děti navštěvují mnoho sportovních a uměleckých kroužků nebo prostě přečkávají v družinách a u babiček, aby se nakonec s rodiči sešli třeba až v půl šesté, navštívili s nimi Kaufland a teprve někdy večer strávili společnou chvilku.
Proč o tom píšu? Protože pro mnoho z rodičů znamená v dnešní době posezení nad domácími úkoly jednu z mála společných chvil s vlastním dítětem. Vím, že kantoři to s dnešním nárůstem papírování nemají stejné jako před třiceti lety, ale pokud se nepletu, jejich pracovní doba je stále stejná. Také když sečteme prázdniny a další dobu volna, zjistíme, že času na své vlastní děti a osobní volno mají tolik, že se tomu ostatním rodičům může jenom zdát.
Pamatuju si, že náš kluk dostal v první třídě paní učitelku z druhého stupně, která po svých žácích požadovala také domácí úkoly. A ne málo. Docela živě si vzpomínám, že denně jsme u sešitů trávili dvě hodiny i více, na víkend dostaly děti dokonce přidáno.
Než jsem zašel za paní učitelkou, opatrně jsem se začal vyptávat svých kamarádů, zda je tohle běžné. Výsledek byl rozpačitý. Na některých školách ano, na jiných ne. Dopadlo to tak, že jsem paní učitelku požádal, aby dětem nedávala tolik úkolů, jelikož potom nám doma nezbývá dostatek času na rodinné aktivity. Zmínil jsem se i o tom, že bychom chtěli trávit víkendy i jinak než psaním DÚ. Přestože paní učitelce se to zrovna dvakrát nelíbilo, vím, že jsme se tenkrát dohodli a domácích úkolů rapidně ubylo.
Nelíbí se mi, jak celý systém funguje. Učitel má zažité dogma, že jeho žáci musí dělat domácí úkoly, protože tak se to tady dělá přece již celé generace, tak proč to měnit? Rodina se tak odpoledne mění na vzdělávací instituci a své radosti a strasti, jež řeší každá rodina, odsunuje na dobu, kdy bude vše do školy splněno. No a pokud úkol dítě neudělá, dostane poznámku. Nebo pětku. Nebo jiný trest. Mám za to, že trest u žáka první třídy nevyvolá nic jiného než nechuť chodit do školy. Je tohle skutečně to, co chceme?
Chtělo by to změnu systému. Skutečnou velkou změnu, lehce se inspirovat ve státech, kde to funguje „jinak“ již desítky let. Obávám se však, že na takovou změnu nemá nikdo nahoře koule a o tom, zda by se setkala s pochvalou ve společnosti, by se dalo také polemizovat… Ale začít může každý učitel klidně sám u sebe. Co takhle zadat domácí úkol nepovinně a za jeho splnění nabídnout odměnu? Třeba malou jedničku a za pět malých jednu velkou do žákovské. Nebo pochvalu. Dětem, které jsou v daném předmětu slabší, osobně plnění DÚ doporučit, případně o to požádat rodiče. Určitě mi nepřísluší reformovat naše školství, ale dal bych ruku do ohně za to, že takto motivované dítě bude chodit do školy s daleko větším nadšením a tím, že se sem bude vlastně těšit, bude dosahovat logicky lepších výsledků. Tak stejně by se slušelo minimálně v prvních třech třídách upustit od známkovacího systému a hodnotit spíše slovně prostřednictvím rodičů a více tak rozvinout komunikaci rodič/škola, kterou by ostatně dnešní školství potřebovalo jako sůl.
Změny ve školství bych uvítal určitě nejen v systému domácích úkolů. Někteří učitelé mají totiž poměrně zvláštní přístup k samotnému předávání vědomostí dětem. Vím o kantorovi, který vyučuje praktické činnosti. Sám název předmětu ve mně evokuje představu zcela odlišnou realitě. Pan učitel za první pololetí zvládnul s dětmi jeden malý výrobek, ale napsal s nimi tři písemky a došlo i na zkoušení u tabule. Z čeho, ptáte se? Například deskové materiály na bázi dřeva. Dýha, cetris, MDF desky… Děti o nich musely vědět všechno – složení, výrobu, použití… Ty materiály nikdy neviděly, nikdy je neměly v ruce, takže ona PRAKTIČNOST, která je již v názvu předmětu, jaksi chybí. Přijde mi to stejné, jako kdyby v tělesné výchově psaly děti písemku o skoku vysokém, přičemž jim učitel pouze na obrázku ukázal atletický ovál.
Zpátky k tématu. Můj názor je, že plnění domácích úkolů by neměla být povinnost, ale mohl by být výhodou pro ty, kteří mají problémy v určitých předmětech. Tresty za neplnění domácích úkolů jsou dle mého naprosto nepřípustné a nikdy v dětech nezanechají pozitivní stopu. Jenže to už je na každém kantorovi, jaký přístup zvolí. Zda to bude cukr nebo bič. Bylo by dobré si při této úvaze uvědomit, že malé dítě není totéž co dospělý vůl…
Martin Müller