Na kávě s Frantou Šebelou

„Na pódium jdu s tím, že to prostě klapne,“ říká silák Franta a rodák z Jedovnic v jedné osobě, vlastním jménem František Šebela, který je v posledních letech jedním ze zlatých hřebů různých společenských akcí. V létě jsou to různé venkovní kulturní nebo sportovní události, v zimě pak například plesy. Nástupce brněnského siláka Franty Kocourka vystoupí i 3. března na rockovém plese v Rájci-Jestřebí. 

Je lepší vás šatit nebo živit? 

Upřímně – sním hodně, ale stejně tak si i rád dopřeji něco pěkného na sebe, takže to vyjde skoro nastejno. Ale jídla padne hodně, to je pravda.

Můžete to rozvést? 

Mám především vydatné snídaně. Je to dáno i mým zaměstnáním – pracuji už od půl páté nebo nejpozději od pěti, takže od čtyř hodin už funguju. Kolem sedmé hodiny mám tedy vydatnou snídani, v devět pak svačím a jím v průběhu celého dne. Do toho nějaké suplementy, jako jsou třeba proteinové doplňky. Hodně jím tvaroh, a to každý den bez výjimky. Snažím se stravovat kvalitně, ale nijak zvlášť se nehlídám, takže jím v podstatě všechno. Nejsem kulturista, který si musí odvažovat jídlo a hlídat vyváženost energetické hodnoty. Neočekává se ode mě, že budu vyrýsovaný svalovec.

Jaké je vaše civilní zaměstnání? 

Dělám dispečera ve firmě s kancelářskými potřebami a starám se tam o dopravu. Mám na starosti osm kluků, kterým rozděluji trasy a sám taky jezdím s dodávkou i s náklaďákem. Tomu se věnuji už šest let.

Tři vystoupení za víkend – to se dá zvládat? Nepotřebujete nějakou regeneraci mezi tím? 

Dá se to zvládat, ale ta tři vystoupení už jsou na hraně. Ostatní umělci, se kterými se míjím na pódiu, ať už jsou to kouzelníci, tanečníci, zpěváci – všechna čest jejich umění, jsou to lidi, kteří na sobě makají – ale je tam jeden velký rozdíl: oni můžou udělat více vystoupení po sobě, ale já udělám ta tři za víkend a jsem z toho týden sedřený. A v té době, kdy bych měl přes týden v posilovně cvičit, mi to nejde tak, jak bych chtěl, protože jsem rozlámaný. Naopak vítám mrtvé zimní měsíce, kdy jsem v posilovně prakticky denně, mám perfektní formu a starám se o sebe. V sezóně mezi vystoupeními si jdu zacvičit třeba jen dvakrát za týden, abych udržoval svalový tonus a byl připraven na další
vystoupení.

I proto nechci patřit pod nějakou agenturu, která by mě zaměstnala ve větší frekvenci vystoupení, protože si myslím, že by to byl pro tělo teprve nápor. Nabídky na vystoupení přicházejí v takové frekvenci, která mi vyhovuje. Lidi volají sami, a když zrovna na některý víkend žádná akce není, tak mi to nevadí, protože mě to neživí. Primárně mě to strašně baví – na tom všechno začíná i končí. Podle vystoupení si plánuji i dovolenou. Jak přijde objednávka na vystoupení, všechno jde stranou.

V jakém dalším druhu pohybu spočívá váš trénink? Běháte třeba? 

Běhání zrovna není můj koníček, to mě nikdy nebavilo, ale mám hrozně rád kolo, hodně lyžuju, chodím na běžky. Všechny tyto doplňkové sporty mám rád. Starám se tak dík tomu o svoje srdce, protože při silovém tréninku trénuji výhradně na to, abych obstál při vystoupeních. Dále neřeším to, abych měl souměrně vypracované některé partie, ale je pro mě důležité, abych byl připravený na vystoupení a zvládl na něm úkony, které chci dělat. Od toho se odvíjí i forma tréninku. Hodně trénuji krk, protože v zubech třeba nosím lidi. Takže krk je základ. Potom samozřejmě prsa, ruce, nohy a břicho.

Jak se trénuje krk? 

Je to hodně specifické. Trénink jsem si sám vymyslel, protože vím, co zabírá. Když tahám auto v zubech, zadní část šíje je nějakým způsobem namáhaná, a tak jsem si v posilovně nasimuloval tento druh námahy. Mám tam řetěz v kombinaci s koženým opaskem kolem hlavy a dělám to, co nikdo nedělá. Kluci, co cvičí podle standardních příruček, mnohdy nechápou, co zrovna dělám a proč. Moje cviky jsou některé hodně zvláštní. Ale na vystoupení uvítám, že mám natrénováno.

Potřebujete nějaký speciální lékařský dohled? 

To ne. Letos to bude deset let, co jsem absolvoval trenérský kurz. Ten jsem si dělal ne proto, že bych chtěl někdy trénovat klienty, ani dnes nemám v plánu jej v tomto ohledu zúročit, ale chtěl jsem si ho udělat kvůli sobě, abych věděl, co jak funguje v těle, co jak spolu hraje, jak se má správně cvičit. Takže vím, že je nutné se o tělo starat komplexně. Proto třeba srdci, které při silovém tréninku pracuje naplno, je důležité dát také nějakou tu aerobní aktivitu, což je právě to kolo, lyže nebo turistika. Ale jinak se o tom s doktory raději nebavím. To máte tak, když půjdete k doktorovi, on si vždycky něco najde. A kdyby tam byl jakýkoliv náznak něčeho a on se dozvěděl, co dělám, je jasné, že by hned poukázal na to, že bych neměl dělat to, či ono. V tomto ohledu je lepší nevědomost, protože kdyby se člověk pořád bál, že se mu něco stane, nemohl by vystupovat. Na pódium jdu s tím, že to prostě udělám a že to klapne. Že na to tělo prostě má. Takhle k tomu přistupuji; nemůžu jít na pódium se strachem, že mi může prasknout úpon nebo se stane něco horšího. Proto to s lékaři nekonzultuju. Moje doktorka to ví, ale neřeší to se mnou, protože ví, že by to bylo zbytečné. Asi jednou přijde den, kdy tělo vyšle nějaký varovný signál a už to potom nepůjde. Zatím to ale funguje už deset let a to patrně i díky následné regeneraci, kterou si vždy dopřeji.

Jak začala vaše silácká kariéra? 

Jako malý kluk jsem viděl siláka Frantu Kocourka naživo a fascinovalo mě to. Pořád jsem to měl v hlavě. Pak když jsem začal jako dospívající cvičit, pořád jsem nevěděl, jaký tomu dát směr, aby to pro mě mělo smysl. Někdo chodí cvičit, protože chce být zdravý, jiný chce mít velké svaly, někdo chce mít vyrýsovanou postavu. Já jsem si řekl, že budu cvičit proto, abych měl sílu, ale neměl jsem v tom řád a cvičil jsem tak nějak všelijak. Potom jsem v roce 2005 odjel do Anglie pracovat. Žil jsem tam rok a půl, a abych vyplnil volný čas, začal jsem chodit cvičit. Našel jsem si posilovnu, do které chodili strongmani. Odkoukal jsem, jak na silový trénink, něco jsem si nechal vysvětlit, stali se z nás kamarádi a chodil jsem tam skoro každý den. Tam jsem položil základ. Když jsem se z Anglie vrátil, řekl jsem si, že mám natrénováno a že bych mohl zkusit ten sen Franty Kocourka nějakým způsobem připomenout, protože už tady od jednadevadesátého roku není a jeho práce, co po sobě zanechal, byla úchvatná. Rozhodl jsem se stylizovat do jeho kostýmu a jeho scény, udělat to úplně stejně, nastudovat si jeho čísla, sehnal jsem si materiály, videosekvence a šel jsem s tím poprvé před publikum. Mělo to úspěch, tak jsem si vytvořil webovky a ještě ten rok jsem měl první veřejné vystoupení normálně za peníze. Do té doby jsem to dělal zadarmo nebo za železo. Dnes už desátý rok jezdím po celé republice v rámci programů na různých akcích. Moje vystoupení trvá třicet až čtyřicet minut.

Co na to říká manželka? 

Poznali jsme se v době, kdy už jsem silácké produkce provozoval, tak s tím nic nenadělá. Ale podporuje mě, jezdí se mnou na každé vystoupení, řídí mi agendu zákazníků a dohlíží na termíny. Dřív jsem byl totiž schopný slíbit i dvě vystoupení na stejnou hodinu ve stejný den ☺. Takže jsem to radši přenechal někomu v tomto směru zodpovědnějšímu.

Máte raději vystoupení venku nebo pod střechou? 

Lepší je to venku, dá se dělat víc věcí, třeba tahat auto, což v sále nejde. Nebo rozbíjení balvanu na hrudníku, kdy jsem zavěšený za hlavu a krk, dají mi osmdesátikilový balvan na hrudník a třískají do něj, dokud se nerozbije. To taky vevnitř nemají pořadatelé rádi, protože mají třeba lakovanou podlahu, a kdyby na ni padaly dvacetikilové úlomky kamene, poškodily by ji. Mám tedy v záloze alternativní výkony, po kterých sahám i v případě, že vystupuji na stejném místě za rok znovu, abych tam nedělal pořád stejné kousky.

Vymýšlíte nějaké nové kousky? 

Nevymýšlím. Všecko mám převzaté, jelikož jsem se rozhodl následovat a připomínat Frantu Kocourka, hodně o něm i mluvím na vystoupeních. Myslím si, že není potřeba vymýšlet něco svého jen proto, abych mohl říct „to je můj kousek“, protože Kocourkovy kousky jsou natolik obdivuhodné, že to stačí. Spíš sahám do studnice jiných siláků, třeba prvorepublikových.

Který kousek je nejtěžší? Máte z některého obavy? 

Obavy ani ne, spíš respekt. Nejnáročnější je to rozbíjení šutru na hrudi. Už jen samotné udržení těla ve vzduchu je obtížné, a pak je to nevyzpytatelné v tom, že nikdy nevím, jak to dopadne, kdy se kámen rozbije. Jednou jsem musel vydržet i devatenáct ran, než praskl, to už jsem teda viděl všecky svatý. Ale stalo se i to, že se do něj třísklo jednou a hned praskl.

Historky o Frantovi Kocourkovi jsou známé z úst Miroslava Donutila. Setkáváte se s ním? 

S Mirkem se známe, nemůžu říct, že jsme vyloženě přátelé, i když si tykáme, ale na akcích se potkáváme. On Frantu Kocourka poměrně dost zpropagoval, takže i když jeho sláva byla zejména regionální – působil hlavně v okolí Brna, díky „Donutilovým historkám i kdejaká bába v Podkrkonoší ví, kdo to byl Franta Kocourek“, jak sám Donutil říká. A mně to vlastně taky přispělo k úspěchu.

Sledujete ostatní siláky a jsou pro vás konkurencí? 

Sleduju, ale nevnímám je jako konkurenci. Dělají to jinak, jsou to vesměs rekordmani, mají nějaký kousek, který předvádí s tím, že to nikdo jiný neumí. Já to mám jinak. Nikdy jsem nechtěl rekordy dělat. Nemám na to náturu, a ani by mě nijak neuspokojovalo, že si připíšu nějaký rekord, který nikdo jiný nezvládl. To není důvod, proč to dělám. Mně se líbil Franta Kocourek, líbil se mi jeho projev, jeho scéna a tento styl tady chyběl. Takže i když ostatní siláci dělají ještě víc neuvěřitelné kousky, na které bych nedosáhl a před kterými se skláním, mým cílem bylo vždycky udělat show pro lidi tak, aby mělo hlavu a patu, aby je bavilo, aby vystoupení zasáhlo všechny věkové skupiny. Jak děti, aby se s vyvalenýma očima divily, jak je to možné, tak uznalé šedesátníky nebo babičky. Pokud moje úsilí někdo ocení, jako že ano, tak to je vlastně všechno, co jsem od toho očekával a co mě těší.

Nejvděčnější publikum jsou samozřejmě děti, které se mě chodí na všechno ptát, a druhá skupina jsou pamětníci, kteří mi chodí poplácat po rameně a říkají, že jsem jim Frantu připomněl. Před dětmi vystupuji nejradši a díky nim jsem udělal i kousky, v nichž vystupují samy – trhají Zlaté stránky nebo trhají mě, kdy deset dětí na jedné straně a deset na druhé tahá za lano a já nesmím povolit. Nebo táhnu v zubech auto a děti do něj naskládám coby posádku – naskládal jsem jich tam i šestadvacet. Děti jsou vtaženy do děje a jsou nadšené.

Na jaké kousky se můžeme těšit na rockovém plese v Rájci-Jestřebí? 

Diváci uvidí například ohýbání podkovy, silácké prvky s kovadlinou a taky budou různé silové soutěže. Celkově bude na co se dívat. 🙂

Marie Hasoňová