Úvodník: Vánoce včera a dnes
“Za našich mladejch let bejvalo všecko úplně jináč!” Tuto a podobné věty můžeme slýchat od maminek, dědečků, prarodičů a jiných lidí, které od nás dělí generace nebo víc. Myslel jsem si, že se nikdy nedostanu do fáze, kdy podobné věty použiji i já sám. Čas ale utíká každému stejně a ani já se dnes neubráním přímému srovnání s tím, jaké to bývalo “za našich mladých let”. Dnes – jak jinak, než na téma Vánoce.
Když mi bylo deset let, těšil jsem se na Vánoce snad už od září. 5. prosince byl den, který jsem měl taky hrozně rád. Přijde Mikuláš! Dostanu nějakou sladkost, ovoce, a když to dobře půjde, když mě neodnese čert a Mikuláš zase nepozná, že jsem celý rok kromě zlobení nic jiného nedělal, bude v pytlíku třeba i banán! V nadílce jsem každý rok našel taky ze dvě brambory, velkou cibuli (za řvaní přece!) a kus uhlí od čerta, což mi několikrát přivodilo hysterický záchvat! Tak moc jsem tuto záležitost bral vážně. A jestli jsem se bál čerta? Toho se přece bály všechny děti! Ale desetiletí kluci musí být stateční.
Věděl jsem, že jakmile se ve dveřích objeví Mikuláš s čerty a andělem, do Štědrého dne už zbývá jen malá chvilinka. Máma mi vždycky říkávala: “Neboj, ještě se osmkrát vyspinkáš a přijde Ježíšek!” Měl jsem neklidné spaní, mockrát se mi stalo, že jsem nemohl do půlnoci usnout, desetkrát jsem šel na záchod a nervozitou si okousal všechny nehty, i ty na nohou. Tak strašně jsem se těšil.
Stromek se krčil v koutku balkónu už od Mikuláše a cukroví napekla máma pětadvacet druhů jako každý rok. Kolem plotny běhala taky už od konce listopadu, aby všechno stihla. Pamatuji si, že týden v kuse po odpoledních nedělala nic jiného než válela těsta, která jsme jí neustále ožďourávali, tahala plechy plné rohlíčků z trouby jako někde ve fabrice a neustále nás s bratrem měla za zadkem. Říkala nám pomocníčci, ale asi si umíte představit, že ve skutečnosti jsme nadělali víc škody jak užitku. Není nic lepšího než si nechat dokonalý, ještě teplý vanilkový rohlíček obalený v cukru rozpustit v ústech… Mohli jsme jen ty, co se zlomily, a tak jsme si jich vždycky museli nalámat o něco víc. Máma byla totiž šikovná kuchařka…
Kapra přinesl táta v síťovce tři dny před Štědrým dnem. Vzali jsme si s bráchou každý jednu velkou vařeku a honili kapra celé hodiny z jednoho rohu vany do druhého, až byl chudák skoro bez šupin a vsadil bych se, že byl i trochu zadýchaný. To byla nejlepší zábava. Bavilo nás to dokonce víc než televize.
Třiadvacátého večer nás maminka uložila hodně brzy a odmítala nás pustit ven z pokoje. Na Štědrý den ráno nás čekalo ohromné překvapení v podobě nazdobeného stromečku, který hrál všemi barvami a celý byt voněl jako Řáholec. Vstali jsme s bráchou tak v půl šesté a hned jsme tu novinu museli vyzvonit rodičům, kteří nás po noci strávené nad zdobením stromku hnali marně zpátky do postele. Máma musela vstát, zakrojit do ještě vlažné vánočky, uvařit kakao a ustlat nám u televize, ve které od rána jely pohádky. To byl pro nás ohromný svátek! A taky ukrácení té strašlivě dlouhé doby, než přijde večer.
V normální dny jsme večeřeli kolem sedmé, ale vzhledem k tomu, jak jsme asi museli rodiče celý den otravovat, se u nás kapr podával už v půl páté, sotva co se sešeřilo. Večeře v našem podání připomínala soutěž v rychlojezení. Nemohl jsem se dočkat. Potom dramatická chvíle, kdy se táta šel podívat, jestli náhodou… Napínáme uši… SLYŠÍM ZVONEČEK! Utíkáme s bráchou jak splašení ke stromku a naprosto vyjevení koukáme na tu nadílku. Přestože se nám nechtějí zpívat koledy, jednu či dvě musíme, to by jinak nešlo. Zatím se aspoň můžeme kochat pro nás tolik vzácnou show složenou z pěti prskavek, deseti žároviček a několika barevných baněk. To je krása…
Ježíškovi jsme nikdy nepsali, a tak je každý dárek velkým překvapením. Nechápu to, ale Ježíšek vždycky věděl, co zrovna nutně potřebuji. Auto s korbou, fotbalový míč, luk a šípy… Nechápu, kde se to dozvěděl! Máma s tátou seděli v pohovce a koukali na nás, jak si užíváme radost z každého rozbaleného balíčku.
S dárky je v dnešní době problém. Spousta z nás totiž uvažuje tak, že čím větší finanční hodnotu bude dar mít, tím překvapenější bude obdarovaný. Opak bývá většinou pravdou a za týden si ani nevzpomeneme, co leželo pod stromkem. Přitom stačí tak málo – přemýšlet očima toho druhého, snažit se mu naslouchat a potěšit jej jakoukoli drobností, o které se vám zmínil třeba před půl rokem.
U dětí je to kapitola sama pro sebe. Neznají bídu, nedostatek, neznají ani očekávání, ale také jeho sestru – zklamání. A bez poznání těchto věcí už nikdy nezažijí Vánoce takové, jaké jsme znali my… Šťastné a veselé, tak trochu kouzelné a hlavně nezapomenutelné. Takže až budeme letos přemýšlet nad tím, co “ještě ještě” pod stromeček dětem nadělit, zkusme jim nadělit hmotných věcí méně, ten wifi signál třeba alespoň na klíčové sváteční dny přerušit úplně a jejich zklamání kompenzovat novými vjemy a podněty. A důvod? Protože i nám krásné Vánoce udělali naši rodiče. Nenechali nás s hlavou ponořenou do kouzelné krabičky projít Vánocemi bez onoho kouzla. A věřte, že všechny typy mobilních telefonů vaše dítě zapomene dřív, než na každém z nich poprvé praskne displej, ale třeba společná návštěva zamrzlého rybníka na bruslích (a klidně i z bazaru) zůstane v paměti dnešních dětí vepsaná tak, jako ji máme ve svých vzpomínkách my… Krásné Vánoce vám všem.
Martin Müller