Úvodník: Po vichřici
Zatímco někdy prožíváme období klidu, kdy se nám zdá, že se nikde nic neděje, jindy se zase nestačíme divit, kolik událostí se nakupí téměř v jediný okamžik. V uplynulých dvou víkendech se v naší zemi děly věci!
Orkán. Ten se naší zemí prohnal minulou neděli a nadělal obrovské škody, které půjdou do miliard korun. Přírodní živel, který u nás v tomto rozměru řádil naposledy asi před deseti lety, si vyžádal dokonce i oběti na životech. Ten den jsem osobně projížděl přes půl republiky a mohu vám říct, že takový chaos jsem už dlouho neviděl. Všude houkaly sirény, hasiči měli rekordní počet výjezdů, práci měla i policie a samozřejmě záchranka. Nepořádek, který se povaloval po silnici a podél cest, se bude zřejmě uklízet ještě týdny. Množství spadaných větví, stromů a nafoukaného listí nebralo konce.
Zatímco někteří lidé zastavovali, natáčeli si neštěstí na mobilní telefony a fotili s touhou ulovit exkluzivní materiál pro kamarády z rodné hroudy, viděl jsem po cestě taky spousty těch, kteří zastavili z jiného důvodu. Tím byla spontánní snaha pomoci. Ať už to byly popadané větve, které z vozovky odklízel sedmdesátiletý důchodce nebo hromady listí a bůhví čeho, jež před obecním domem nejmenované vesničky na Vysočině odklízely děti, které by za normálních okolností podnikaly úplně něco jiného bližšího jejich dětské duši.
A to je právě ono. Když se vyskytne problém, máme vždycky dvě možnosti. Buď budeme jen přihlížet, nedejbože se v problému zviditelňovat, nebo se semkneme a začneme jej řešit. Pomáhat si. Dělat něco proto, aby ti, kteří pojedou po cestě po nás, dojeli domů bezpečně.
Každá taková přírodní katastrofa život ochromí. Lidi si sáhnou na dno a obvykle zvítězí právě to, čím se my lidé odlišujeme od ostatních živých tvorů. Lidskost. Jsme najednou víc soudržní, víc si pomáháme, osudy druhých nás dojmou a rozhýbou k činu, o kterém bychom si ani nepomysleli, že jsme jej schopni. Třeba jen zastavit na krajnici a v provozu, vichru a dešti odtáhnout těžkou větev mimo vozovku…
Máme v sobě něco, díky čemuž přežíváme každou katastrofu. Zvládneme to! Nejen v tento bouřlivý víkend, nejen při finále MS v hokeji, nejen po povodních, při metanolové či heparinové aféře, prostě vždy. Umíme si pomáhat, být odvážnější než tušíme, držet při sobě, být v prvé řadě lidé.
Volby. Čtrnáct dní zpět se konaly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. I to byl svým způsobem orkán. Byly to volby velmi důležité, troufám si říct, že z hlediska našeho budoucího fungování ty nejzásadnější. K volebním urnám se dostavilo necelých 61% voličů. To, zda je tento počet dostačující, nechám na vašem úsudku. Můj názor je takový, že volební účast voličů by měla být vyšší. Za prvé proto, že výsledek zásadně ovlivní směr, kterým se bude ubírat naše republika dalších několik let, a za druhé proto, že ti, kteří k volbám nepřišli, se zcela výlučně připravují o jedinečnou možnost si u piva s kamarády na politiku a její zástupce řádně a od plic zanadávat. Myslete si o mně co chcete, ale to je prostě fakt. Kdo nevolí, nemůže si pak stěžovat.
Výsledky voleb se mohou zdát v lecčem překvapivé. Mě třeba ani tak nezaskočilo vítězství Andreje Babiše, jako například bronzová medaile pro Piráty. Těm se dle mého podařilo oslovit zejména mladé voliče, což je jistě velký klad. Druhé možné vysvětlení je, že Piráty zvolili ti, kteří nesympatizují s hnutím ANO, s tradičními stranami ani s poněkud svérázným programem SPD Tomia Okamury. Debaklem by se dal nazvat neúspěch ČSSD, což se však vzhledem k okolnostem, tak trochu očekávat dalo…
Na to, jak dopadly volby v našem městě, se můžete podívat uvnitř dnešního vydání na str. 2. Z našeho regionu se rolí poslanců ujmou dva kandidáti. Za SPD je to Jan Hrnčíř a za hnutí ANO Lenka Dražilová. Doufejme, že se jim podaří naše město reprezentovat se ctí.
Co mají tyto dvě zdánlivě odlišné události společného? Ještě pár dní před volbami se politici div nepřetrhli v soupeření o každého voliče. Sliby, tahanice, skandály… Na tohle všechno nyní budou muset zapomenout. Nejlepší by bylo zakopat válečnou sekeru a najít možnost, jakým způsobem “uklidit cestu” po této volební vichřici nám všem. Dvě stovky lidí, kteří budou nyní zřejmě několik let rozhodovat o naší existenci, totiž nemohou jen tak nečinně přihlížet.
A co my po orkánu? Můžeme příště k volbám, pokud se nám způsob “úklidu” této nové vlády nebude zdát dostatečný, můžeme se snažit zastavit u krajnice, když silný vítr shodí do vozovky větev, můžeme pomoct komukoli, kdo to zrovna teď potřebuje. Můžeme být především lidé a v těch nejhorších chvílích ukázat to nejlepší, co v nás je. A nebo taky ne…
Martin Müller