Očima občanů: 14 dní na zvyknutí

Kamarád řadu let vyrábí nábytek na míru. Nejvíce jeho zakázek jsou kuchyně. Kuchyň, co si budeme povídat, to je srdce každého domova. Místo, které zejména ženy vnímají jako to nejdůležitější místo svého světa. Středobod. Moment, kdy si žena, tedy rodina, rozhodne pořídit novou kuchyň, je naprosto zásadní. Od zadání svých požadavků a ladění projektu, tedy od chvíle, kdy se mísí romantické představy žen s doporučením někoho, kdo o tom ví přece jen trošku víc, dochází k obrovským změnám. Původní představu může třeba na prach rozmést to, kdy je žena odborníkem upozorněna, že vedle sporáku opravdu není lednice vhodná. Každopádně kompromis se vždy dostaví a pak nastává netrpělivé a nervózní očekávání. Kuchyň je hotová, nastává den D, tedy montáž vysněné kuchyně.

Žena má v hlavě svůj vysněný obraz, do kterého pořád nezapracovala domluvené nezbytné úpravy… Kuchyň je namontována, stolař utře poslední prach a otočí se na budoucí paní této krásy. A? Téměř ve většině případů, prý, naprosté zklamání. Ptám se, jak je to možné a jak to zvládá. On se usměje a řekne mi: „Dávám jí 14 dní na zvyknutí“. A opravdu to funguje. Přesně tak dlouho nám trvá, než přijmeme nové věci, které nejsou úplně podle našich dokonalých představ, za své. Uvaříme si v té nové kuchyni svoji první ranní kávu, upečeme první vanilkové rohlíčky. Srkáme u stolu kávu, v puse božská chuť vanilkových rohlíčků a najednou tu kuchyň vidíme úplně jinak. Krásnou. Naši.

Proč tohle říkám? Připomíná mi to “Duklu”, resp. nově vybudovanou klidovou zónu uprostřed města Blanska. Snad nic poslední dobou nevyvolalo takovou vlnu emocí, jako toto místo.

Můžeme mít každý svoji dokonalou představu o tom, co tam teď mělo stát, taky za kolik peněz (samozřejmě minimálně za polovinu) a můžeme se vztekat a dupat sebevíc, chytračit a kdoví co ještě. Můžeme. A nebo to prostě můžeme brát jako fakt. Můžeme dát „Dukle“ a taky nám samotným 14 dní na zvyknutí. Můžeme tam zkusit zajít, vzít za ruku někoho, s kým je nám hezky a najít si k něčemu, co prostě JE a BUDE, hezký vztah. Obě možnosti jsou možnou volbou. Já osobně si myslím, že výjimečné okamžiky dělají lidé, ne místa. Když zažíváme krásné momenty, obvykle nám v paměti vůbec neuvízne druh dlažby, tvar lavičky nebo umístění vodního prvku. V paměti máme úsměv nebo ruku blízkého člověka, upatlanou packu a pusu našeho dítěte od čokolády, pod kterou je neskutečně spokojený úsměv…

Půjdu si místo, o kterém se tolik diskutuje, prohlédnout, a pokud nebudu mít v očích úžas na první pohled, dám tomu 14 dní. Budu tam chodit a zvykat si. Dám tomu místu šanci, protože – a to bychom si všichni měli zapsat za uši – i když se o tom veřejně moc nemluví, cokoli tam je nyní, je lepší než ubytovna pro nepřizpůsobivé obyvatele, která by tam bez zásahu vedení města byla. Tohle je fakt a jaksi se ztratil někde v kontextu. Přitom je to podle mého názoru to zásadní. Před stavbou klidové zóny proběhlo v kině města Blanska veřejné zasedání s občany města, kteří měli možnost vyjádřit se a na nové tváři tohoto místa se tak spolupodílet. Mám za to, že účast nepřesáhla desítku lidí… A najednou stojí klidová zóna a všichni křičí, co tam být mělo a není, a co tam je a být nemá.

No a úplně na závěr – představy a skutečnost? Postavila jsem dům. Měla jsem představu, později projekt. Taky rozpočet a termín dokončení svého „díla“…

A výsledek? Rozpočet se zvýšil víc než o 40 %, projekt vůbec neodpovídal mým romantickým představám, protože jsem stejně jako budoucí majitelka nové kuchyně byla konfrontována projektantem a tím, co lze a nelze, projektová dokumentace byla na konci stavby naprosto neidentická se stavbou samotnou a její přemalování mě stálo jmění. No a termín dokončení mého království, tedy data kolaudace, dosáhl z plánovaných patnácti měsíců na rovných deset let. Takže asi tak.

Dejme „Dukle“ čas na zvyknutí. Ten park prostě stojí a stát už bude, a je jen na nás, zda si tam půjdeme sednout s radostí nebo …ne. Přeji tomuto místu spoustu tolerantních návštěvníků, kteří mu tu šanci dají. Lidí, kteří se ho naučí mít rádi přes všechna ALE a budou tam trávit krásné a nezapomenutelné chvíle, poznávat nové přátele, první lásky, možná taky druhé, páté, utírat svým dětem pusu od čokolády a živě diskutovat nad dalšími neduhy našeho krásného města.

Monika Svobodová