Na kávě s Janou Kotasovou

Není jich mnoho, ale jsou mezi námi. Řeč je o řidičkách autobusu. Jednou z nich je sympatická mladá žena Jana Kotasová, kterou cestující potkají nejčastěji na lince Lomnice – Blansko. 

Proč jste si vybrala tuto zdánlivě mužskou profesi? 

Pracovala jsem na poště, kde po nás chtěli, abychom sjednávali pojistky. Jelikož za nesplnění této povinnosti strhávali peníze, dala jsem výpověď, protože jsem se v tomto ohledu nechtěla nikomu vnucovat. Pak jsem devět měsíců dělala v Kuřimi ve fabrice, ale po nemocenské mi neprodloužili smlouvu. Hledala jsem práci, ale do podobné fabriky už jsem nechtěla. Baví mě ježdění, takže jsem přemýšlela o uplatnění v této oblasti. V autobuse jsem viděla reklamu, že ČAD přijme řidiče a řidičky s tím, že pokud podepíší smlouvu na dva roky, proplatí jim řidičský průkaz. Řekla jsem si, že za zkoušku člověk nic nedá, a musím říct, že toho nelituji.

O jakých dalších možnostech ježdění jste přemýšlela. Taxík? 

O taxíku určitě ne, to bych se bála v noci jezdit, protože člověk neví, kdo mu nastoupí do auta. Tady člověk taky sice jezdí večerní spoje, ale to je trochu o něčem jiném. Spíš jsem přemýšlela o nějakém doplňování nápojových automatů.

Setkala jste se s nějakými negativními reakcemi cestujících s ohledem na to, že jste žena – řidička? 

Ze začátku se dívali někteří nedůvěřivě, ale že by někdo řekl, že pojede jiným spojem, to ne. Většinou si sedli a byli potichu jak pětikoruny, a pak třeba i pochválili. Zrovna včera mi jedna známá cestující řekla: Musím ti říct, že děda tě strašně chválil, že jsi bezvadná řidička, perfektně si najíždíš a jezdí s tebou moc rád. Tak takové zprávy potěší.

Mohla jste si vybrat trasu? 

Ze začátku jsem jezdila jako střídač. Za dovolené, za nemoci ostatních kolegů. Kam bylo potřeba, tam člověk jel. Teď mám od března svoji linku Lomnice – Blansko. Začínám ráno ve čtvrt na šest a jezdím do tři čtvrtě na osm do večera. Turnus mám od pondělí do čtvrtka a pak bych mohla mít tři dny volno, ale protože mě to baví, tak když to jde, jezdím i ve volnu.

Musím říct, že dispečeři mi moc pomohli. Neposílali mě na složitější trasy, třeba na Jedovnice – Brno. Mužský kolektiv je tady taky bezvadný. Když něco potřebuji, nikdy neřeknou ne a pěkně se ke kolegyním chovají.

Setkáváte se s nepříjemnými cestujícími? 

Teď je horší období – všude jsou rozkopané silnice, pořád se někde stojí a je zpoždění, to je trochu náročnější v tom ohledu, že cestující nestíhají přípoje a třeba se rozčilují, ale to se nedá nic dělat. Je třeba brát v potaz, že člověk jezdí s lidmi, a dohánět něco s rizikem, že se něco stane, to opravdu nestojí za to. Radši řeknu – za hodinu vám jede další autobus, i když je to nepříjemná zpráva.

   Je nějaká trasa, která by vás nebavila? 

Městská hromadná doprava. Na takové lince bych jezdit nechtěla. Hlavně kvůli lidem – cestujícím. Někteří v MHD umí být nepříjemní. Nejhorší dny jsou čtvrtek a pátek, kdy začíná akce v Kauflandu. To někteří cestující jezdí i třikrát denně.

   Čím jste chtěla být jako malá? 

Automechanikem. Do deváté třídy jsem přemýšlela, že na tu profesi půjdu, ale dělali jsme nějaké psychotesty a psycholožka mi to rozmluvila. Ale odmalička když jsem našla nějaký klíč nebo šroubovák, taťka vždycky zuřil (smích). Práce mě vždycky bavily spíš klučičí.

Jak se řeší porucha autobusu v terénu? 

Musím říct, že zatím se mi nic většího nestalo. V případě technické závady volám do dílen, poradím se telefonicky, a většinou člověk může dojet do dílen a vzít si jiný autobus. Technici ze servisu za mnou přijeli zatím jen jednou, když se mi v Lomnici přes víkend vybily baterky. Ale nic složitého, vyměnili baterky a zase odjeli. Takže nic horšího jsem doposud neřešila a doufám, že nebudu muset. Ale určitě bych se do ničeho nepouštěla sama. Když autobus přestane jet, tak prostě telefon a čekat.

Autobusy máte poměrně nové… 

Ano, autobusy jsou tady převážně nové, postupně se vyměňují. Nedávno jsme byli pro tři ve Vysokém Mýtě a v listopadu by měly dojít další.

Máte z něčeho strach? Náledí, alkoholici… 

Zimy se trošičku obávám. Ale teď ty zimy nejsou tak kruté a silnice jsou relativně udržované, takže snad to bude všecko v pohodě. Když silnice náhodou není sjízdná, stačí zavolat na Kordis a říct, že si netroufáte, protože je silnice nesjízdná nebo zledovatělá. Lepší, než aby se něco stalo.

Opilce, když se vyloženě klátí, do autobusu nevezmu. Než nějaké hádky, třeba kdyby zaškobrtnul nebo něco takového, je lepší ho nevzít.

Je to časově náročné zaměstnání, ale jelikož zatím nemám rodinu, mi to nevadí. Zase když člověk odpracuje nějaké přesčasy, vydělá si pěkné peníze. Pokud někdo rodinu má a potřebuje nějaké úlevy, volno, práci o víkendu kvůli zajištění hlídání dětí a podobně, dispečeři jsou v tomto ohleduplní a snaží se vyjít maximálně vstříc. Ale zase to nemůže být nějaký extrém – chtít výjimky denně, to nejde v žádném zaměstnání.

Oproti práci ve fabrice je zde i jistá volnost. Sice jsme nějak sledovaní, kde zrovna stojíme, ale pořád to není jako ve fabrice, kde vám pořád někdo kouká za ramenem, všude kamery a když si chcete odskočit, je to většinou problém.

Marie Hasoňová