Úvodník: Vidět Neapol a zemřít
Nevím, odkud se vzalo tohle rčení a popravdě ani moc nechápu jeho význam, ale pokud má naznačovat, že Neapol je město, které by měl každý ve svém životě navštívit, musím mu dát za pravdu. Neapol je přesně taková, jak ji znáte z doslechu: krásná, hlučná, divoká, šílená, špinavá, zmatená, uspěchaná a veliká… Že si protiřečím? Přesně taková je Neapol! Město, které budete zároveň milovat i nenávidět.
Spousta lidí mne varovala před odjezdem do italského přístavního města proslulého svojí nespoutaností a chaosem. Prý je tam strašný nepořádek, válí se po ulicích odpadky, všude to smrdí, nebezpečí na vás číhá na každém kroku a pokud se neudusíte smrady, zapíchne vás za rohem nějaký mafián. Přes všechna možná varování před uprchlíky, zloději, gangstery a vrahy jsme se za celý pobyt zde cítili ohrožení jen jednou. To když po nás namol opilý Čech v doprovodu velkého zmateného psa žebral drobné na pivo. Tomu se říká ironie! Italské velkoměsto ve mně zanechalo silný dojem a odvezl jsem si odsud vzpomínky na celý život.
Dovolená v zahraničí nemusí vyjít vůbec draho. Zkušenosti z minulosti říkají, že ubytování na takovém výletě je třeba příliš neřešit, jelikož na pokoj chodíme stejně jen přespat. Podmínkou se tak stává pouze vlastní koupelna a snadná dostupnost metra či autobusu. Poměrně slušný pokoj se snídaní v samotném centru Neapole na čtyři noci pro dva tak vyšel zhruba na pět tisíc a za letenku jsme dali něco přes tisícovku. To není tak zlé.
Neapol nás přivítala třiatřicetistupňovým vedrem, které vydrželo po celou dobu. Pouze v noci klesala teplota asi na pětadvacet. Po zorientování se v metru jsme dorazili do samotného centra města, kde vládl nepředstavitelný chaos. Vůbec jsem nepochopil, jak zde fungují dopravní předpisy. Všichni Italové jezdí jako šílenci, ale to, co jsem viděl zde, překonalo veškeré mé nejdivočejší představy. Všechna auta jsou nějakým způsobem obouchaná či poškrábaná, každý soustavně troubí, jezdí na červenou, všudypřítomné skútry absolutně neřeší něco takového, jako je jednosměrka nebo povinnost nosit na hlavě helmu. To, že jedou na motorce ve třech lidech a ještě mají na řídítkách pověšené tašky s nákupy, o tom se snad ani nebudu zmiňovat. Ptáte se, kde jsou policisté? Jsou skoro na každém kroku a pobízí dopravní prostředky i chodce, aby byli rychlejší 🙂
Mám rád atmosféru velkoměst i jejich charakter. Navštívit obchody na zalidněné Via Toledo, zabloudit do úzkých uliček Španělské čtvrti, kde vám nad hlavami vlaje prádlo a kluci na ulici čutají do míče, zatímco jejich tatínkové sedí před domy a vášnivě debatují bůhví o čem, posedět v některé z kaváren (luxusní espresso se tu dá koupit i pod 1 EUR), popovídat si s místními, zkrátka být součástí toho všeho…
Památek je v Neapoli víc než dost. Pravda, není to Řím, kde na vás vyskakují pamětihodnosti prakticky na každém kroku, ale i tak – prohlédnout si můžete některý z hradů (my jsme viděli tři, z jednoho z nich byl překrásný výhled na celou Neapol, Vesuv i ostrovy Capri a Ischia), podívat se do národního archeologického muzea, případně navštívit kostely, kterých je zde nepřeberné množství. Jsou prakticky všude.
Kdo byl v Neapoli, určitě podobně jako my navštívil bájné Pompeje – městečko pár kilometrů od sopky Vesuv, jež se Pompejím stala osudnou a zasypala ji žhavým popelem. Exkurze do Pompejí je na dlouho, my jsme v dusivém parnu vydrželi ťapkat přes tři hodiny a viděli jsme zhruba polovinu. Zážitek je to určitě velký, hodila by se ovšem tak asi desetinová rozloha celého areálu. Po pár hodinách už nám to přišlo na jedno brdo. Na Vesuv jsme se nakonec nedostali, neboť v parku poměrně dost hořelo a byl veřejnosti nepřístupný. Ovšem zdálky to díky požáru vypadalo, jakoby se sopka probouzela k činnosti, tudíž máme alespoň hezké a stylové fotografie.
Výlet místní dopravou do Sorrenta – ráje citrónovníků a následný přesun autobusem do překrásného městečka Positano byl rovněž velikým zážitkem. Tam se jelo docela dobře, i když cesta po pobřeží byla úzká a šofér před každou zatáčkou troubil, aby varoval případná protijedoucí vozidla. Zato zpátky jsme si užili… Na zastávku autobusu jsme dorazili kolem 16. hodiny, autobus jezdil každou půlhodinu, ale všechny byly tak přeplněné, že jsme zde na místě ztvrdli dvě hodiny, než se nám podařilo se probojovat do vozu. Řidič se s cestou tentokrát vůbec nemazal, a tak další třičtvrtěhodinku v přeplněném autobusu jsem střídavě strávil nějaké postarší Italce v klíně a s jakýmsi tučným Angličanem na zádech. Zpátky do Neapole jsme se dostali až o půl deváté.
Samostatnou kapitolu tvoří gastronomie. Věděli jste, že Neapol je město, kde vymysleli pizzu? Ta je zde skutečně v nabídce mnoha restaurací. Již za 4 UER koupíte opravdu veliký koláč, který mistr kuchař připravuje v peci na dřevo, ze které šlehají mohutné plameny a doba pečení snad nepřesáhne tři minuty. Nevím, jak to dělají, jestli je to místními rajčaty, moukou, sýrem nebo tím prostředím, kde se pizza připravuje, ale je to skutečně lahoda! U nás v Česku jsem podobnou pizzu nikdy nejedl. Mimo pizzu jsou tu samozřejmě i jiné pokrmy. Navštívili jsme jednu z vyhlášených neapolských tratorií, kde bylo neustále přeplněno, obsluha na sebe hulákala, do toho řvalo rádio a občas se u stolu objevil nějaký Talián s kytarou, aby na celé kolo zapěl některou z italských canzone. V ceně 12 EUR jste dostali láhev vína, minerálku, těstoviny či risotto, hlavní chod (například grilovaného lososa), přílohu či salát a jako dezert čerstvé ovoce. Porce vydatné, jídlo vynikající! Rozhodně to nebylo místo na klidnou romantickou večeři a zřejmě bych u nás v Česku takový podnik pohrdavě míjel velkým obloukem, ale skutečně to stálo za to. Italové vařit umí, to se musí nechat. Za celý pobyt jsme nezaznamenali jediné jídlo, které by nám nechutnalo.
Byly to skvělé čtyři dny a noci. V životě jsem neviděl město podobné Neapoli. Asi to nedokážu dost dobře popsat, ale přišlo mi, že tohle město má tisíc tváří a jakmile někde na rohu zahnete, ukáže vám hned zase jiný pohled na sebe sama. Pokud bych měl říct jedinou věc, která se mi líbila nejvíc, byla by to asi zdejší atmosféra. I přes všechen ten smrad, odpadky, hluk a chaos na mne město a lidé, kteří v něm žijí, zapůsobili neuvěřitelně. Neapol je město, které určitě musíte navštívit, než zemřete.
Martin Müller