Úvodník: S poctivostí nejdál dojdeš

Připadá mi, že poctivost a férovost mnoha lidem chybí. Mnohokrát jsem se v lidech zklamal a v duchu si nadával, že bych měl být prozíravější a příliš si cizí lidi nepřipouštět k tělu. Ale jsem od přírody důvěřivý a snažím se žít tak nějak správně. O tom, že tato vlastnost může být vlastně někdy přítěží, bude dnešní úvodník.

„Budeš řídit ty nebo já?“ zeptal jsem se manželky. Byli jsme v Boskovicích na koncertě a následně na menším rautu pro partnery. Dotaz padl poté, co mi již potřetí servírka nabídla skleničku vína. „Klidně si dej, odřídím to.“

Nezdrželi jsme se tu dlouho. Skleničky jsem vypil dvě, prohodil pár zdvořilostních frází s pořadateli, a protože jsme s sebou měli děti a byl všední den, kolem deváté jsme vyrazili k domovu.

Žena je zkušený řidič a naježděno má jednou tolik kilometrů co já, nemám strach s ní kamkoliv jet a do řízení se jí až na výjimky snažím nekecat. Ani mne nepřekvapilo, když v zatáčkách mezi Lhotou Rapotinou a Doubravicích jela klidně a místo povolené devadesátky měla na tachometru asi sedmdesát. Byla už tma, navíc jsme nikam nespěchali.

Prásk! Přes svodidla vyskočila srnka a namířila si to přímo na prostředek kapoty našeho vozidla. Havárii se zabránit nedalo. Děti na zadních sedadlech vykřikly, já sprostě zaklel, manželka zachovala stoický klid, šlápla na brzdu a nechala auto stát u krajnice.

Pár desítek metrů za námi jsem objevil zvíře, jež nejevilo známky života. Co teď? Vzít srnu domů by mne ani nenapadlo, očividně byla březí a vlastně bych ani nevěděl, co s ní. Udělám to, co se v takovou chvíli má dělat.

„Policie, hovořte!“

„U telefonu Müller. Právě se nám podařilo mezi Rapotinou a Doubravicí směr Blansko přejet srnu. Je mrtvá, leží u svodidel a nebrání nijak silničnímu provozu. Nikomu ve voze se nic nestalo, auto proti střetu se zvěří pojištěné nemám, tudíž odjedeme domů.“

„Dobře, děkujeme za zavolání, někoho tam pošleme,“ odpověděla druhá strana. Tímto jsem považoval celou věc za vyřízenou a vydal se směrem k autu. Říkal jsem si, že jsem udělal dobrou věc. Takto by se měl zachovat nejspíš každý.

V momentě, kdy jsem usedal do auta, se rozezněl telefon.

„Tady je poručík XX, musíte zůstat na místě.“

„Pane poručíku XX, na místě určitě nezůstanu. Mám tu malé děti, které potřebují do hajan. Srna je mrtvá a leží v krajnici u svodidel, nijak nebrání ostatním řidičům. Odjíždím domů!“

„Musíme sepsat protokol, vydržte, jedeme tam.“

Co jsem měl dělat? Vytáhl jsem trojúhelník a čekali jsme. A čekali…

Po pětadvaceti minutách přijela dodávka s dvojčlennou policejní hlídkou. Vše trvalo nekonečně dlouho. Po půlhodině „vyšetřování“ jsem nabyl správného dojmu, že tu ztvrdneme ještě dlouho, a zavolal známým, kteří odvezli naše děti.

„Mrzí nás to, ale tohle je standardní postup,“ vysvětloval policista. Obhlédli můj vůz, vyfotili srnu, změřili brzdnou dráhu, zapsali si veškerá data, přičemž ve výčtu chyběla snad jen naše výška, váha a velikost spodního prádla.

Potom bylo třeba přivolat myslivce z daného revíru. Věc, která se jevila jako jednoduchá operace na pár minut, se protáhla na další třičtvrtěhodinku. Jeden byl v hospodě, druhý spal, třetí seděl s tím prvním u piva… Na pošesté to vyšlo, nimrod byl ochotný přijet. K mému překvapení byl na místě velmi rychle. A jak rychle přijel, tak se zase odporoučel. Stačilo policii ukázat občanku a srnu hodit za svodidla. Se slovy ‚Zítra je taky den‘ odjel zpátky do postele.

Tady by mohl příběh skončit. Ale nekončí…

„Máme problém,“ zatvářil se policista přísně a kývnul směrem k našemu vozu. „Zjistili jsme, že technická u vašeho vozidla před čtyřmi dny propadla. Budeme vám muset dát pokutu.“

Krve by se ve mně nedořezal. Odevzdaně jsem pokýval hlavou a vytáhnul šrajtofli.

„Ale je tu ještě něco,“ pokračoval policista. „Majitelem vozu jste vy a řídila vaše žena, viďte?“

Hádáte správně. Platil jsem nakonec dvě pokuty – jednu jako majitel vozu za prošlou technickou a druhou za manželku, která řídila inkriminovaný automobil. Nakonec jsem musel policistům ještě poděkovat, že nás nechali vůbec odjet. Jelikož auto nesplňovalo podmínky provozu, taky nás mohli poslat domů pěšky…

Celá procedura trvala něco přes dvě hodiny. Byl jsem chudší o několik stovek a bohatší o prvotřídní zážitek, který už se mi jen tak nestane. Policistům vůbec nezávidím neskutečné byrokratické postupy, kterými musí procházet kvůli jedné hloupé srně. Čas, který papírovali se mnou, mohli strávit na jiném místě při daleko užitečnějších a záslužnějších úkonech.

Říkáte si, že kdybych byl skutečně poctivý, nikdy bych nedopustil, aby se s vozem bez platné technické kamkoli jelo? Inu, to se stane… Ale jestli si myslíte, že příště policii kvůli podobné nehodě volat nebudu, jste na omylu. Udělal bych to znova. Stále si stojím za pravdivostí starého českého přísloví. Jen je třeba řídit se jím více důsledně.

Martin Müller