Okurková sezóna pominula, venku se ochlazuje a v jistých kruzích zase naopak začíná přituhovat. Republiku pokryly pestrobarevné plakáty, které nás mají za úkol přivést do volebních místností a vhodit do urny ten jediný, správný lístek. Na ulicích se průzkumníci dotazují, jestli budeme volit Losnu nebo spíše Mažňáka a celý ten průzkum pak zveřejní, aby nám dali najevo, kdo má šanci se do Sněmovny dostat a kdo by si naopak měl hledat nějakou práci, protože šance na zvolení je mizivá. Kvůli průzkumům a médiím se tak svého záměru kandidovat vzdal někdejší předseda vlády a „bývalý budoucí“ prezident J.P. s tím, že dostává na propagaci málo prostoru. Není se čemu divit, Jiří… Oranžové poutače se nás snaží přesvědčit o tom, že jejich reprezentanti prosadí dobře fungující stát. Těžko říci, co si pod tím mám vůbec představit. Stát tak, jak jej vnímám dnes je (i díky těm oranžovým, ale nejen díky nim) nenažraným molochem, který ve jménu falešné solidarity oklešťuje stále více má osobnostní práva a práva na svobodu. Už se u toho ani nesnaží tvářit mile a usměvavě. Stát funguje až příliš dobře, na můj vkus, bohužel však na úkor svých vlastních obyvatel. Z jednoho billboardu jsem se dozvěděl, že můžu volit pravici. Hmm, vzhledem ke svým postojům bych to udělal velmi rád, ale nemůžu. Žádná pravicová strana u nás totiž není. Jsou zde strany, které se uchází o pravicové voliče a prezentují se jako pravicové, ale při vší úctě, pokud se dnes prohlásím za černocha, jen těžko se ráno probudím s tmavší tváří, než mám dnes. U některých stran je pak naprosto patrná jakákoli absence vnitřní demokracie, takoví lidé pak jen těžko budou prosazovat demokracii všeobecnou. Hemží se to (staro)novými tvářemi, údernými hesly a většinou pohříchu absencí jakéhokoli konkrétního programu. Nehledě na to, že většina slibů budí na tváři jen úsměv. Bohužel trochu trpký. Když jsem si pročítal kandidátky, našel jsem JEDNOHO! jediného člověka, kterého bych ve Sněmovně viděl rád. Ostatní buď neznám, anebo znám až příliš dobře. A i proto jso pro mne jako moji zástupci nevolitelní. Kdyby to nebylo vážné, asi bych se smál i slovům našeho prezidenta, která uvedl v rozhovoru pro list The Financial Times, a to, že musí být prezidentem nadstranickým. Do voleb míří strana, která má jeho jméno v názvu a jeho vlastní kancléř za ni kandiduje. To je naprosto bezprecedentní důkaz o tom, co si o nás někteří politici myslí. Takhle by se asi dalo pokračovat do nekonečna… Milý Karle Kryle, dnes už rozumím Tvému znechucení z naší mladé demokracie a chápu to, co jsem tehdy v porevolučních letech nedokázal pochopit. Tvůj druhý a bohužel definitivní odchod do „Mníšku pod Brdy“. Kdyby jsi mezi námi byl dnes, asi by Ti puklo srdce z toho, co bys kolem sebe viděl. Napsal bys asi nějakou písničku a odpovědí by Ti zcela určitě byla nenávistná kampaň ze strany těch, o kterých bys zpíval. Je mi z toho smutno, ale nedostanou mě. Budu pořád říkat naplno, co si myslím. Politické tance pro mne nejsou, to jsem ostatně pochopil už dávno. To radši peníze než na kampaň dám na charitu. Potřebných lidí je stále dost. Hezký den. Freddie (freddiemail@email.cz)