Na kávě s Miroslavem Šamalíkem

Mgr. at Mgr. Miroslav Šamalík předseda okresní organizace a místopředseda republikového výboru Asociace rodičů a přátel postižených dětí v ČR. Vím o vás, že jste se ke své současné profesi dostal klikatou cestou. Jak přesně to bylo? Původním vzděláním jsem mechanik elektrotechnických zařízení, což byl pětiletý obor s maturitou. Tatínek tehdy řekl, že řemeslo má zlaté dno, ať se nejdřív vyučím. Pak jsem prošel Metru od základních desek až po oživovače. To byla dělnická top funkce. Pak jsem přešel na technicko-hospodářskou funkci, na péči o pracující. To byl odbor, co mě na starosti kuchyni, rekreace a podobné záležitosti. To už jsem neměl coby středoškolsky vzdělaný kam dál postoupit. Pak se nám narodil zdravotně postižený syn a já jsem měl pocit, že se musím víc doučit a dozvědět se něco víc o jeho postižení. Došlo tak k jakési souhře zaměstnání a konkrétní životní situace. Kolik je to let? To byl rok 1987, kdy jsem se rozhodl vystudovat vysokou školu. Přijali mě na tehdejší Univerzitu J. A. Purkyně, nynější Masarykovu univerzitu, a já jsem se začal věnovat studiu dětské psychologie. Studoval jsem při zaměstnání. Metra pak začala propouštět a já, i když nedostudovaný, jsem získal místo v pedagogicko-psychologické poradně v Blansku a později ve speciální škole na Žižkově. Když si tehdy pan ředitel přečetl mou bakalářskou práci na téma Rodina a postižené dítě, přijal mě ještě jak nedostudovaného. Tehdy jsem studoval dvojobor – psychologie a pedagogika. V určité chvíli vedení fakulty rozhodlo, že smíme mít obor jen jeden, ale to už jsem měl zkoušek hromadu, tak jsem nakonec dostudoval oba dva. Tudíž jsem Mgr. at Mgr. Na Žižkově jsem pak pracoval 10 let – můj život se změnil v doprovázení našeho syna. Když pak začal docházet do stacionáře Emanuel v Boskovicích, přešel jsem i já do Boskovic. Jak jsem pochopila, váš život zásadně obrátilo narození postiženého dítěte. Radek byl naše druhé dítě, vytoužené, po osmi letech. To asi obrátí život všem rodičům. Člověk najednou začne vidět jiné hodnoty v životě než materiální – jeho zdraví, vzdělání. Zdravotně postižený potomek je velký závazek. Když shrnu vaši profesní dráhu, pracoval jste na speciální škole, léta jste pracoval v pedagogicko-psychologické poradně. Kde působíte teď? Mám dva půlúvazky: pracuji na Střední a vyšší odborné škole v Boskovicích jako školní psycholog a polovinou úvazku zůstávám na Charitě, kde máme projekt Start do života zaměřený na pomoc mladým lidem opouštějícím ústavní výchovu. Tyto děti vychází z ústavu často bez praktické zkušenosti se životem. My je učíme orientovat se ve světě, hospodařit s penězi, pomáháme jim hledat práci. Každá z těch pozic má svá specifika a přináší příběhy, které by člověk nevymyslel. A občas si při té práci vzpomenu taky na svou babičku, jak láteřila na mládež, a snažím se sám sebe trochu korigovat a mít nadhled (úsměv). Co pro vás znamená rodina? Rodina to nejdůležitější, vědomí toho, že se vracím tam, kde je pohoda. V tomto směru musím vyzdvihnout přínos své paní – bez ní by to vůbec nešlo. Máme už dvě vnoučata a nesmírně oceňuji i to, že děti umí komunikovat se strýcem, domluvit se s ním, a on, i když se u něj hovořilo o poruše autistického spektra, se sžil s nimi. Plánujete vůbec důchod? Takový ten, kdy člověk jenom odpočívá? Zatím je to pro mě takový motivující prvek – ten stav, kdy pracovat mohu, ale už nemusím. Ale známe to – všichni říkají, jak se těší do důchodu, a pak v práci zůstávají. Teď nedávno jsem absolvoval kurz koučingu, a když se nás ptali, proč tam jsme, já jsem řekl, že se připravuji na aktivní stáří (smích).