Na kávě s Marcelou Čachotskou

Talentovaná sedmnáctiletá bubenice ze Sloupu Marcela Čachotská, žákyně učitele Jiřího Boreše ze ZUŠ Blansko, se zúčastnila celosvětové bubenické soutěže Hit Like A Girl. Soutěž je určená pouze pro dívky a je rozdělená do dvou kategorií – pod osmnáct a nad osmnáct let. Marcela se jako jediná z České republiky dostala do vybrané čtyřiadvacítky soutěžících do osmnácti let. Ve veřejném hlasování se dlouho držela na prvním místě, nakonec ji předběhla Američanka a Marcela se umístila druhá. 

Jak ses dostala k hraní na bicí? 

Od mala jsem byla příznivcem hudby, a úplně si pamatuji ten moment, kdy moje starší sestra poslouchala písničky, a mě napadlo, že bych si mohla poskládat kbelíky a zkusit na ně hrát. Hrála jsem tedy k těm písničkám na kbelíky klacíky, které jsem našla u naší studny. To jsem byla ve třetí třídě. Potom se mě taťka zeptal, jestli se nechci učit na bicí. Domluvil mi to u učitele Jiřího Boreše, který si mě nejdřív vyzkoušel a naznal, že by to mohlo jít, tak jsem začala navštěvovat Základní uměleckou školu v Blansku.

Kde cvičíš?

V roce 2009 jsem dostala k Vánocům bicí soupravu, z toho jsem byla překvapená. Nejdřív jsem hrála ve svém pokoji a později mi taťka zařídil zkušebnu ve sklepě. Zdi obložil platy od vajíček, aby se zvuk tolik neodrážel. Tam teď cvičím.

Takže žádné stížnosti sousedů na hluk?

Nikdo si za těch devět let na hluk stěžovat nepřišel. Hraji maximálně do půl deváté nebo do devíti, a když potřebuji ještě cvičit, tak mám cvičný pad, který nedělá hluk.

Kolik času strávíš u bicích?

Snažím se tomu dávat co nejvíc času. Teď jsem ve fázi, kdy myslím, že se tomu věnuji maximálně a jsem do toho ponořená. I co se týká techniky – cítím, že se to zlepšuje. Když k tomu sednu, hraju dvě až tři hodiny. Občas mívám i křeče v rukách, ale proto je důležité se pořádně rozehrávat.

Je důležité správně držet paličky. Jeden z našich nejlepších českých bubeníků cvičil tolik, že si způsobil zánět šlach, takže musel na půl roku úplně přestat hrát, což bych tedy nechtěla. Proto si pořád říkám, odsud posud.

Bicí je koníček náročný i na uši… 

Dřív jsem vždycky hrála bez sluchátek a nezabývala jsem se tím, že bych měla mít nějaké špunty do uší, což byla veliká chyba. Bubny mám sice zatlumené, ale bylo i období, kdy zatlumené nebyly. A s kapelou na koncertě taky tlumené samozřejmě nejsou, navíc na koncertě do toho člověk dá vše, takže je to nápor na uši. Na jednom koncertě mě začaly bolet uši, jak jsme dohráli, tak mi v nich pískalo a cokoliv jsem slyšela, tak mi vadilo. Měla jsem hrozný strach, aby to nemělo trvalé následky. Nyní už cvičím s malými sluchátky, které izolují okolí, a často si přes ně dám ještě jedna velká sluchátka. Teď je mým hlavním cílem pořídit si profesionální sluchátka, do kterých si pomocí malého mixážního pultu namíchám vše, co budu potřebovat. První výplata z brigády, kterou mívám každý rok ve Sloupě v občerstvení u jeskyní, padne za tato sluchátka.

Čemu všemu se tedy věnuješ?

Hraju v Tanečním orchestru ZUŠ Blansko, ve sloupském obveselovacím tělese Sigma pumpa a na různých akcích s bubenickým triem. Nebo třeba i jako kulturní vystoupení na plese. Nedávno jsem dostala nabídku hrát s jedovnickými ochotníky. Spolek Vlastimil hledal někoho, kdo umí hrát na cajón, tak jsem se rozhodla to zkusit, protože sbírám různé zkušenosti. Hráli jsme teď skoro každou neděli. Bylo to autorské divadelní představení s názvem Bezkontaktní ženy aneb Agrostory, o jedovnickém JZD – něco jako film Slunce, seno… Režírovala to paní Marie Janíčková z Jedovnic, která je také členkou DS Vlastimil, sama napsala scénář, což obdivuji. Myslím si, že se to fakt povedlo, a pro mě to byla další zkušenost.

Představ kapelu Infernet, ve které hraješ. 

Je to blanenská kapela, složená z mužů kolem čtyřiceti let. Jejich bubeník odjel do Ameriky, ale oznámil jim to v době, kdy se jim začalo dařit. Hledali tedy nového bubeníka, a jelikož se znají s mým panem učitelem Borešem, ten se mě zeptal, jestli bych to nechtěla zkusit. Našla jsem si na internetu jejich písničky, asi dvě jsem se naučila, udělali jsme zkoušku, byli spokojení a od té doby s nimi hraju.

Hrajeme svoje vlastní písničky, nehrajeme na zábavách a podobně, spíš koncerty. V sobotu 8. dubna jsme hráli v Brně na Šelepce, loni v listopadu v Blansku na Sýpce. Nahrávali jsme CD, které se teď dokončuje.

Nahrávali jsme si to sami v prostorách základní umělecké školy, nebyli jsme v žádné nahrávací společnosti. Pokud někdo něco pokazí nebo se mu to nelíbí, může to dodatečně opravit, ale bubny musí sedět.

Chystáte teď nějaký další koncert? 

Zatím o ničem nevím, rádi bychom zahráli na nějakých kulturních akcích v Blansku, ale momentálně nevím, jak to vypadá, je to v jednání.

Aktuálně jsi žila soutěží Hit Like A Girl. Kdo tě přihlásil?

Přihlásila jsem se sama. O soutěži jsem se dozvěděla loni, ale tenkrát už bylo pozdě na přihlášení, neměla jsem čas se připravit ani prostředky na nahrávání, proto jsem rok počkala a teď se to podařilo.

Vybrala jsem si písničku Joanne od Lady Gaga. Písnička je v originále bez bicích, takže jsem si řekla, že bych tam mohla něco zakomponovat, složit si svoje bubny, což by mohla porota ocenit. Dala jsem si záležet na tom, aby každá část písničky byla jiná a originální.

Jak dlouho se natáčí takové video?

Nahráli jsme šestnáct verzí – nahrávali jsme asi od půl páté odpoledne až do osmi do večera. Bylo to vyčerpávající. Chtěla jsem nahrát rovnou víc písniček, ale k druhé jsem se vůbec nedostala. Bylo to natáčené na tři kamery, jedna zepředu, druhá shora a třetí brala nohy. Takže se musíte ještě nějak tvářit na ty kamery. Nakonec jsem stejně vybrala pátou verzi (smích).

Pustila sis všechna videa ostatních soupeřek? Co na ně říkáš? 

Ano, na některá jsem se dívala. Jsou tam holky, které opravdu válejí. Čtyřiadvacítku finalistek vybírala odborná porota.

Myslíš, že se z ČR hlásilo víc holek? 

Mezi přihlášenými jsem našla ještě tři bubenice z Česka, co se hlásily do kategorie nad osmnáct let, ale do finále se nedostaly. Bylo fajn, že porotkyně z Ameriky poslaly každé soutěžící zpětnou vazbu, napsaly, co se jim líbilo, a výkon obodovaly. Velmi mile mě překvapilo, jak můj výkon ohodnotily, takže jsem velmi spokojená. Porotkyně ocenily hlavně to, že jsem si aranže složila sama.

Jak jsi prožívala to čekání na výsledek? 

Byla jsem docela nervózní, jakmile mě opět začala Američanka dohánět, měla jsem obavy, že to nezvládnu, ale potom jsem si řekla, že je to přece jen soutěž a už i to, že jsem mezi 24 finalistkami, je úspěch. Tak není třeba věšet hlavu a věřím, že se třeba umístím mezi první trojkou, kterou bude ještě vybírat odborná porota, což by byl obrovský úspěch. Ta šance tady pořád je. Výsledky se dozvím 18. dubna. Celá moje rodina a přátelé udělali vše, co bylo v jejich silách, proto jim všem ještě jednou děkuji.

Takže příští rok znovu? 

Nejspíš ano.

Jsi ve třeťáku na boskovickém gymnáziu. Co dál? 

Určitě nějaká vysoká škola, ale ještě moc nevím, jaká. Nejvíc mě baví hraní, ale uživit se tím, není moc jednoduché. Proto se hlásím třeba i do té soutěže, beru to jako příležitost, že si mě tam může někdo všimnout a mohla by přijít nějaká nabídka. Je to velká příležitost, jak se zviditelnit nejen u nás, ale i ve světě. Přihlásím se na nějakou vysokou školu, baví mě například práce s lidmi, ale mým snem je hrát třeba s nějakou zpěvačkou, takže za tím si půjdu, a uvidíme. Chtěla bych si v této oblasti něco dokázat, ale to bude záležet i na tom, zda si mě někdo všimne. Možná zkusím při vysoké škole studovat ještě dálkově konzervatoř.

Marie Hasoňová