Úvodník: Zabíjačka ve městě

Nepříliš vysoká účast a opět, stejně jako loni, chybějící černá polévka již po poledni. Ano, dalo by se začít i pozitivy, která se vyskytla na městské zabijačce, konané v sobotu 18. února na náměstí Republiky, ovšem celkový dojem je, řekla bych, rozpačitý. 

„Zabijačka je úkon, při němž dojde k zabití (porážce) doma chovaných vepřů svépomocí, popřípadě za účasti řezníka, následnému rozporcování těla a zpracování získaného masa do domácích zásob před nadcházející zimou. Kromě této samozásobitelské role je nepřímým smyslem zabijačky také její společenský přesah, protože bývá značně náročná na technické (kuchyňské) zázemí i na počet spolupracovníků, takže v době zabijačky se ke členům domácnosti připojuje i širší příbuzenstvo, sousedé apod., vykonávající pomocné práce,“ uvádí Wikipedie.

Otázkou tedy zůstává, jaký je vlastně význam pořádání městské zabijačky. Tato akce, byť to vždy bývala ryze venkovská záležitost, by možná mohla najít svoje uplatnění i na náměstí okresního města. Určitě není špatné připomínat lidem různé tradice. Ale tím, že se na náměstí naporcuje prase, jehož maso se ani nesmí z hygienických důvodů na místě prodávat, se žádná tradice nepřipomíná. Neukazuje se žádný zmíněný společenský přesah, nepřipravují se zabijačkové speciality.

Jako malá jsem se pravidelně rok co rok zabijačky účastnila. Pravda, žádné krásné vzpomínky na to nemám, ale v dětském pojetí asi obecně zabití zvířete není nic, co by stálo za radování. Ale vždycky se mi líbilo, jak se plní jitrnice do střev. Zručný řezník měl jitrničku vždy hotovou raz dva. Také mě fascinoval systém jejího zakončení pomocí špejlí. A jelikož se zabijačka dnes již vytrácí i z venkova, vůbec by mi nevadilo přijít se na ni podívat ve městě. Ale se vším, co to obnáší (přičemž samozřejmě netrvám na porážce v přímém přenosu, neboť pobíhající čuník mezi paneláky by mohl dát podnět vzniku podobné povídky, jakou vyprávěli Šimek a Grossman – Jak jsme chovali užitečné zvíře).

Kdyby se v ten den na místě alespoň pořádal pořádný jarmark s řemeslnými výrobky. Ale ani ten se nekonal. Dva nebo tři stánky se sladkým pečivem, aby se vyvážily chutě (byť později už nebylo co vyvažovat), brzy nepřilákají nikoho. Podle mě organizátoři hřeší na to, že je mrtvé období – po dlouhé zimě první veřejná venkovní akce, tak proč vymýšlet něco velkého? V létě by na tuto akci nepřišel zřejmě nikdo, protože by měl možnost volby.

Ale abych i něco pochválila: Hudební program se mi líbil. Byl úměrný druhu akce – kapela dle mého hrála dobře a také výběr písní se hodil. Takže zbývá více si pohrát s myšlenkou významu zabijačky, zasazení do kontextu tradic, přilákat více prodejců s řemeslným zbožím (kteří jistě budou nadšeni, protože sami mají také po Vánocích útlum v tržbách), a městská zabijačka se skutečně může stát tradiční hojně navštěvovanou akcí.

Co tedy vlastně chtěl básník – pořadatel říci? Má jít o připomenutí venkovské zabijačky? Vysvětlení veřejnosti, kde má vepř kýtu a kde hlavu při komentovaném porcování? Možnost zakoupit si zabijačkové speciality (běžně dostupné v každém řeznictví i supermarketu) nebo vytvořit záminku k setkávání obyvatel (kterých mnoho nepřišlo)?

V takovém formátu, v jakém se odehrává nyní, působí zabijačka poněkud komicky. Jakási snaha o něco, co není dotaženo do konce. Vzniká nicneříkající hybrid, který ani neposiluje vnímání kulturních tradic, ani neposkytuje žádnou skvělou zábavu.

Aneb pojďme a postavme mezi paneláky kozí chlívek, nebo pořádejme na vesnici technoparty. Určité věci zkrátka stále ještě zapadají lépe do určitého prostředí. Buď je třeba udržovat rozdělení městských a venkovských tradic tam, kde je jejich místo, nebo při pokusu o přemístění by se měla ctít jejich původní koncepce a hlavní myšlenka.

-mha-