Na kávě s Marií Jahodovou

Říkají si Dealeři naděje a pojí je jedna společná myšlenka. Udělat dobrou věc. Pomoci někomu, kdo to potřebuje. U zrodu Charitativní módní přehlídky stály Marie Jahodová a Tereza Musilová. Tehdy čtrnáctileté dívky zazvonily v roce 2007 u dveří blanenské fary a žádaly pana faráře o podporu. 

Jak to začalo?
Přehlídka vznikla tak, že se moje kamarádka Terezka Musilová podílela na nějaké misijní sbírce, která probíhala v Ráječku, a přemýšlela nad něčím, čím by mohla sbírku doplnit. Pak viděla v Ordinaci v Růžové zahradě, že tam udělali přehlídku, kde chodily holky po restauraci převlečené do oblečení, které bylo snad taky ze sekáče, a napadlo ji, že je to dobrý nápad. Sbírku tenkrát zaštiťoval pan farář Jiří Kaňa, tak jsme se ho zeptaly, co na to říká. Moc jsme nečekaly, že se mu to bude líbit, ale on řekl, že nám s tím rád pomůže. Byly jsme překvapené, že nás někdo vzal vážně. 

Jsem hrozně ráda, že nás tehdy neposlal do háje a ta akce běží do dnes. Vůbec jsme ji nevymýšlely s tím záměrem, že by vydržela tak dlouho. Nás to ani nenapadlo. Den po prvním ročníku jsme odjížděly na hory, takže jsme dokonce plánovaly, že když se to nějak tragicky nepovede, tak na týden odjedeme a ono se na to zapomene. Tehdy jsme vážně netušily, že za deset let by se něco takového mohlo ještě opakovat. Jsem hrozně ráda, že se přehlídka udržela. Měly jsme několik chvil, kdy jsme říkaly, jestli to zvládneme a jestli seženeme dost lidí a sekáč, který nám pomůže s oblečením. Vždycky mě potěšilo, když se to velmi snadno vyřešilo jen tím, že lidi řekli – jo, jasně, to půjde.

Začaly jste v deváté třídě, to musela být velká odvaha…
Mám pocit, že jsme měly velkou výhodu v tom, že nás moc nenapadlo, v čem všem je to těžké, a nevěděly jsme, co to všechno obnáší. Šly jsme tedy do toho s tím, že nejasnosti vyřešíme postupně. Zapomněly jsme tehdy na hrozně moc věcí. Třeba na hudbu k samotné přehlídce. Řešily jsme ji až večer před akcí. Teď když začínám dělat akci, už automaticky vidím různé problémy, které bude potřeba vyřešit, napadají mě samé překážky. Byla to vlastně velká výhoda, že nám na mysl nepřišly negativní věci, které by nás mohly odradit. Dnes bych třeba váhala i v tom, jestli najdu tolik ochotných lidí, kteří to udělají zdarma ve svém volném čase.

Kam peníze posíláte?
S kolektivem jsme si vytvořili několik zásad, kde chceme pomáhat. První zásadou je, že se peníze snažíme posílat tam, kam je nikdo jiný neposílá. Vždy jde o pomoc do zahraničí a vždy se snažíme mít na místě někoho, koho známe a můžeme se s ním bezprostředně spojit, abychom věděli, komu peníze dáváme. A dále požadujeme nějakou konkrétní zpětnou vazbu, na co byly peníze využity.

Nevyděláme tolik peněz, abychom zachránili svět, proto se snažíme vybírat taková místa, kde těch našich zhruba padesát tisíc udělá nějaký očividný efekt. Poprvé šel výtěžek do Ugandy na stavbu nemocnice. Další rok do Súdánu na podporu místních dětí, na zakoupení školních pomůcek. Několikrát jsme posílali finance do Čechohradu, kde je česká komunita. Také na Haiti, do Albánie, do Zimbabwe. Dohromady to bylo tři sta devadesát pět tisíc korun. Letos peníze půjdou do Mongolska. Ve městě Darkhan pomohou při rekonstrukci zničeného salesiánského vzdělávacího centra pro místní chudé děti a mládež, kde slouží český salesián Jaroslav Vracovský.

Čechohrad jste loni v září navštívili… Jak to tam vypadá?
Bylo to velmi zajímavé. Když jsme přijeli, místní lidé si mysleli, že nás musí hostit. Nenechali si vymluvit, že to nepotřebujeme. Byli by schopni za nás utratit i to, co nemají, protože je to jejich nátura, tam se to tak prostě dělá. Přitom když se tam má někdo dobře, má na měsíc zhruba šestnáct set hřiven, přičemž kurz koruny vůči hřivně je zhruba jedna ku třem. Ceny jsou tam víceméně stejné jako u nás, takže pro nás je tam levně ale pro ně draho, a navíc mají problémy s prací, které je nedostatek. Když mají štěstí, pracují, ale továrny jsou zrušené, není moc kde. Většinou se živí tím, že pěstují na políčkách a velkých zahradách nějakou zeleninu a mají krávu, aby měli mléko. Pokud mají přebytky, jezdí je prodávat do města, a když už jsou starší, prodávají je třeba těm, kdo tam jezdí. Průšvih je, když onemocní, a pak přijdou o tento přivýdělek, protože se o hospodářství nezvládají starat. Nefunguje tam placená zdravotní péče tak jako u nás. Zase ale mají vesnickou pospolitost; když si někdo zlomí nohu, sousedé přijdou a postarají se mu o krávu a podobně.

V Čechohradě žijí potomci Čechů, kteří teď utíkají zpět do Čech, takže ve vesnici zůstávají starší lidé, kteří už se stěhovat nechtějí. Ministerstvo školství tam posílá učitelku, která je učí češtinu, což jim pomáhá při návratu do Čech. Jedna z místních paní nám vyprávěla, jak je šťastná, že už deset let má syna v Česku, a že jezdí v Brně s MHD. Byla nadšená z toho, že už mu zbývají snad jen dva roky, a bude mít nárok na důchod.

Překvapilo vás něco?
Mile mě překvapilo, jak byli všichni místní přívětiví. Nejvíc jsme se báli toho, že je to hodně na východě, kousek od Krymu. Moc jsme netušili, jestli nepotkáme vojáky a nebudeme mít nějaký problém. Ale nic se tam nedělo, žádný problém jsme neměli, kromě toho, že se třeba ptáte místních, co to bylo ráno za hluk, a oni vám poví, že to byly stíhačky. Panuje tam takový konstantní strach z toho, že jim zavedou povinnou vojenskou službu a odvedou muže. Takže to je taky jeden z důvodů, proč mladí prchají do zahraničí.

Letos jsme jim peníze nechávali na zdravotní péči a akutní případy, když se něco pokazí. Ve chvíli, kdy se jim totiž něco rozbije, mají velký problém věc rychle nahradit. U nás, když se vám rozbije pračka, sáhnete do úspor nebo si něco koupíte na splátky a rychle to vyřešíte. Tam je s takovými, pro nás běžnými, věcmi problém.

Kolik lidí se kolem přehlídky pohybuje?
Aktuálně asi kolem osmdesáti. Všichni fungují skvěle, nehledě na to, že se často mezi sebou ani neznají. Máme třicet až čtyřicet modelů a modelek, patnáct dvacet lidí, co jsou asistenti okolo, dalších deset patnáct lidí typu vizážistky, kadeřnice, ti se objeví třeba až přímo na přehlídce nebo u focení. Dále máme fotografy a fotografky, co fotí katalog a přehlídku samotnou, někdo dělá plakát, někdo webové stránky. A ti všichni většinou přijdou i na přehlídku, kde je zaúkoluji, protože tam je vždycky co dělat.

Do prosince je potřeba, aby se modelové a modelky přihlásili a vybrali si oblečení, do konce února by měli být všichni nafocení, abychom mohli dát katalog na stránky. Poslední měsíc už je na závěrečné přípravy. Mezitím je mnoho schůzek, kde řešíme, jak to bude vypadat, jestli bude něco jinak, co bude moderátor říkat. Je to kolektivní práce, ne že bych to vymýšlela já. To by lidi ani nebavilo.

Je letos nějaká novinka?
Letos zatím ne. Občas jsme něco zkoušeli měnit, přidávat. Při první přehlídce byl jen prodej a dražba oblečení. Druhý rok už jsme měli prodej v přísálí a změnili jsme koncept přehlídky. Poprvé se totiž dražilo všechno a nedalo se to stihnout. Pak jsme přidali bleší trh. Líbí se mi, že lidé vytřídí svoje skříně, zbaví se toho, co už nepotřebují, a ty věci se zase mohou hodit dalším lidem. Zároveň výtěžek pomůže potřebným. Kupující si často sami určují, kolik jsou ochotní za věc dát. Máme stanovené orientační ceny typu deset, dvacet, třicet korun.

Vždy vytipuji pár kousků ze sbírky, které jsou něčím ojedinělé, a ty pak dražíme. Teď nám například někdo věnoval klasické kapesní hodinky, jako se nosily dřív, ale jsou úplně nové. Také někdo přinesl kompletní sbírku knížek Aloise Jiráska. Loni se dražil gramofon. Neprodané věci z blešáku věnujeme Oblastní charitě Blansko, takže nic nepřijde nazmar.

Taková akce má jistě mnoho vedlejších pozitivních efektů. Lidé se stmelí, pojí je charitativní myšlenka…
Vždycky když se mě někdo ptá, jak jsme to udělali, tak já vlastně ani nevím. Ale jsem ráda, že to funguje, že se lidi sejdou a baví je to. Přehlídka má krásný přesah v tom, že sami organizátoři v rámci ní vyrostli. Pozitivně funguje i samotné chození po mole. Nikdy jsme se nechtěli zprofesionalizovat do té míry, že by třeba oblečení bylo šité na nás, nebo že bychom si při přijímání nových modelů a modelek stanovovali limity, jak mají vypadat. Nabízí se neskutečná možnost přitáhnout děvčata na molo a ukázat jim, že na to mají, že zvládnou chodit pod světly reflektorů a můžou vypadat dobře. A ony vypadají přímo skvěle. Někdo přijde, nastrojí je, načeše, nalíčí, děvčata jdou a všichni jim tleskají. A to je prostě super. Z vlastní zkušenosti vím, že je moc fajn si tohle zažít.

Spousta holek si na přehlídce zkusí, že neměří dva metry a neváží čtyřicet kilo, a přesto můžou vypadat dobře a líbit se. Posílí se jim sebevědomí.

Odmítáte modelky?
Byly roky, kdy jsem musela odmítat. Nejvíc jsme předváděli kolem sto deseti modelů, to už vycházelo na padesát lidí přímo na mole. To už bylo vážně hodně. Ideální, aby se vše stíhalo a vše se vešlo i prostorově, je kolem sedmdesáti předváděných kousků oblečení, přičemž každý člověk by měl předvést dva, maximálně tři modely. Takže se to ustálilo přibližně na pětatřiceti lidech, proto jsem lidi nad tento počet musela odmítat.

Kdy to tedy letos vypukne?
V sobotu 1. dubna v 15 hodin začne v Dělnickém domě v Blansku módní přehlídka. Jubilejní desátá. Tradičně začneme hned zostra samotným předváděním modelů, po kterém bude následovat dražba. O pauzách otevřeme letošní bleší trh a těšit se návštěvníci mohou také na prodej výrobků v předsálí. A jestli bude nějaké to překvapení, to ještě uvidíme. Tak jako tak se ale rozhodně návštěvníci nudit nebudou.

Marie Hasoňová