Na kávě s Martinem Koupým

Martin Koupý, ředitel Základní školy speciální v Blansku na Žižkově ulici, letos zahájil čtvrtý rok ve funkci. Ve škole předtím mnoho let sám učil děti s různými typy postižení. Popovídali jsme si o tom, co škola nabízí dětem a rodičům, jaké je její místo v systému péče o hendikepované děti a v neposlední řadě i o inkluzi. 

Kolik let škola funguje?

Škola funguje od roku 1991. To znamená, že už jsme překonali čtvrt století existence, a myslím si, že v regionu má své místo a od počátku nabízí vzdělávání dětem, které mají nejrůznější problémy a zdravotní omezení.

Jste jediná škola na okrese?

Na okrese jsou i další školy, v Boskovicích a v Letovicích, ale my se v poslední době zaměřujeme na děti, které mají velký hendikep, nebo spíš kombinované postižení – jak mentální, tak tělesné. A v takové šíři myslím, že jsme v okrese Blansko největší.

Byl jsi zvyklý jako učitel pracovat s žáky. Jak to vypadá teď?

K dětem se moc nedostanu, protože přibývá stále víc administrativní práce. Jsem tady teď od toho, abych vytvářel podmínky pro to, abychom nabízeli to nejlepší jak pro děti, tak pro rodiče i zaměstnance. Zabezpečit vše, aby se tady každý cítil dobře po profesní i lidské stránce.

Ředitelování nikdy nebylo mým snem, spíše naopak, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné. V historii školy jsem čtvrtým ředitelem. Nejdelší dobu tady řediteloval Petr Hanák, který tu udělal největší kus práce. Nastavil spoustu věcí, které se osvědčily a fungují dál.

Co dětem nabízíte? 

Základy vzdělávání. V našem školském systému je to tak, že na nejnižší úrovni jsou základy vzdělání, které získávají žáci speciálních škol. Vzdělanostně výše je základní vzdělání, které žáci získají na základních školách praktických (dříve zvláštních) a běžných základních školách.

Nyní se hodně mluví o inkluzi…

Inkluze přináší mnoho nových prvků. Je to centrální snaha začlenit co nejvíce dětí do běžného vzdělávacího proudu. Ale ne vždycky je to vhodné pro děti, které mají určitý problém, ani pro ostatní děti. Podle dnešních tendencí se v jedné třídě mají sejít děti, které patří do průměrného hlavního proudu, potom ty nadané, které se za určitých okolností mohou třeba i nudit, a děti s různými dalšími speciálními vzdělávacími potřebami. Myslím si, že všechny kvalitně vzdělávat musí být problém a žádné straně to nepřináší výrazný výsledek.

Jaké vznikají problémy?

Bezbariérovost, klima ve třídě a chápání skupin sebe navzájem. Je to samozřejmě hodně individuální; některé dítě rozhodně ano, má šanci uplatnit se na běžné základní škole a je dobré mu tam vhodné podmínky vytvořit, ale existuje i skupina žáků, u nichž bude lepší, když budou ve svém speciálním prostředí dosahovat svých úspěchů a budou mít uzpůsobeny podmínky tak, aby žili svůj pěkný život a pocítili úspěch. Vždycky je důležité podívat se na konkrétní dítě a probrat všechny aspekty.

Jak se inkluze dotýká vaší školy?

Nás se to dotýká v tom, že v naší škole jsme vždycky měli jednu třídu žáků s lehkým mentálním postižením, případně s drobným tělesným. To byli ti naši nejlepší, které na základě novely zákona už tady nemůžeme vzdělávat, protože nedokážeme vytvořit podmínky například pro aprobovanost učitelů k různým předmětům. Máme tady poslední žáky, které na druhém stupni dovzděláváme, ale nové přijmout nemůžeme. Budeme tedy zaměřeni vyloženě na děti se středním a  těžším postižením mentálním i tělesným.

Co když rodiče typu dětí, které sem vždy chodily, netouží po inkluzi? Kam svoje děti mohou vozit? 

Mají možnost je dávat třeba na základní školu praktickou. My bychom na jednu stranu tyto děti rádi učili, nikdo nám to nezakazuje, ale ze zákona je například mimo jiné nutné, aby na druhém stupni jednotlivé předměty učili aprobovaní učitelé, což si jako malá škola nemůžeme dovolit. Dříve mohl jeden speciální pedagog učit všechny předměty.

Jak se škola vyvíjí?

Naše činnost vždycky odráží poptávku rodičů hendikepovaných dětí. Nyní druhým rokem nabízíme přípravnou třídu základní školy speciální. To znamená, že sem chodí děti předškolního věku, jejichž rodiče by byli rádi, aby se s nimi již v předškolním věku co nejvíc pracovalo tak, že budou mít ještě před zahájením školní docházky dostatek stimulů pro svůj vývoj. Můžeme se tedy věnovat dětem již od čtyř let. V současné době máme těchto dětí šest, což je plný počet.

Co po splnění školní docházky? 

Pro ty nejschopnější je v nejbližším okolí možnost v Brně nebo Boskovicích studovat praktickou školu, která je jednoletá nebo dvouletá a na níž se mohou věnovat různým oborům, které mohou u sebe prohlubovat. Díky tomu mohou ještě nějaké období zůstat ve vzdělávacím procesu, který plně hradí stát. Žáci si mohou projít i více oborů a tím pádem tam zůstat i více let. Po absolvování škol, které garantuje stát, pak už následují pouze stacionáře. Ty jsou však už placenou službou. Uplatnění v zaměstnání tito žáci obvykle nenacházejí. Někteří naší žáci odcházejí do domova Olga, někteří do stacionářů v Boskovicích – Emanuel a Betany.

To ale na okres nestačí…

Nestačí to. Myslím si, že v Blansku dlouhodobě chybí minimálně místo nebo zařízení, kde by se mohli postižení lidé scházet, případně nějaký stacionář. My jako škola nabízíme určitý typ vzdělávání a patříme do systému spadajícím pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ale zároveň se snažíme nabízet víc. Není to jen o tom, že dítko přijde do školy, kde se mu nějakým způsobem věnujeme, ale nabízíme i další aktivity – například školní družinu a odpolední kroužky. Ty mohou navštěvovat i absolventi. Mají tak možnost se jednou za týden nebo za dva scházet. Při škole funguje internát. Komplexně se našim žákům a žákům jiných zařízení věnuje jako součást školy poradna – speciálně pedagogické centrum.

Je třeba zmínit, že nabízíme také rehabilitační péči. Pohybové problémy dětí jsou velké, a kdybychom toto nenabízeli, byli by žáci o hodně ochuzeni. Dlouhá léta jsme měli jednu rehabilitační pracovnici, ale druhým rokem již máme dvě. Každý den si odebírají až deset dětí z pětatřiceti na individuální rehabilitaci, takže se každý žák dostane na řadu několikrát týdně.

Mezi tradiční akce patří Strom splněných přání. Bude i letos? 

Ano, do včerejšího dne si měli žáci nakreslit svoje reálná přání. Obrázky s popisem budou umístěny v restauraci Punkva na vánočním stromě. V adventní době pak mohou zájemci z řad veřejnosti zakoupit konkrétní dárky a odnést je zabalené ke stromu. Děti jsou pak obdarovány na vánoční besídce, kterou pořádáme těsně před Vánocemi. Bývá to velice emotivní záležitost v tom, že je vidět bezbřehá radost dětí, která pak hřeje možná ještě víc ty, co obdarovali.

Je to příležitost, jak může veřejnost nahlédnout do vaší činnosti. Jsou nějaké další možnosti? 

Několik let funguje spolek Počítáte s námi?, dříve občanské sdružení, do něhož se mohou začlenit jednotlivci i firmy, kteří přispívají na to, abychom mohli nabízet nadstandardní věci, například canisterapii, hippoterapii. Děláme spoustu akcí – například i pobyty dětí nebo ples. Myslím si, že díky tomu o nás široká veřejnost má informací dostatek, ví, jaké služby nabízíme a o co se snažíme. Nahlédnout do života školy může každý prostřednictvím našich webových stránek.

Práce s hendikepovanými dětmi je jistě náročná… 

Práce s postiženými dětmi určitě náročná je, ale zase bych to nechtěl nadsazovat nad jiné druhy zaměstnání, protože tady se člověk musí najít a potom to pro něho může být obohacující a uspokojující. Jsem rád za fungující pracovní kolektiv. Důležitý je každý zaměstnanec, od uklízečky až po ředitele. Myslím si, že většina našich zaměstnanců to má jako svoje životní poslání.

Uvědomujeme si, že my jsme tady jen určitý časový úsek a je to naše zaměstnání, které jsme si vybrali. Ale největší zátěž je to pro rodiče. Proto se snažíme rodinám co nejvíce pomáhat. Naším hlavním cílem je to, aby dítě bylo šťastné. Výchova je náročná i tehdy, když má člověk děti zdravé, a když se ještě přidá nějaké postižení, je zázrak, když rodina zůstane pohromadě, přijme situaci a vyrovná se s ní.

Marie Hasoňová