Úvodník: Velmi se stydím…
To, co se děje v poslední době v naší zemi, nemá obdobu. Takovou davovou hysterii jsem velice dlouho neviděl! Připomíná mi to otevření prvního supermarketu v Polsku, při kterém se lidi mezi sebou tak dohádali a poprali, že muselo zasahovat několik policejních jednotek a sanitní vozy nestíhaly převážet raněné. U nás zatím nedochází ke konfliktům fyzického charakteru, ale i tak by se atmosféra posledních dnů dala krájet.
Jestli se chcete dozvědět, na které straně barikády stojím já, pak čtete zbytečně. Můžete si mne představit jako postavu zpovzdálí pozorující oba znepřátelené tábory, bezmocně kroutíc hlavou, co občas utře slzu a čas od času bezmocně sykne bolestí. Ano, tohle je jen metafora, ale aspoň si dokážete představit stav, ve kterém se nacházím. Ten pocit, kdy se hluboce stydíte a nemáte kam utéct, jakoby vás někdo uprostřed náměstí vysvlékl donaha. A tohle trvá už týden.
Ten, kdo má rád Miloše Zemana, jej bude mít rád, i kdyby prezident ukradl korunovační klenoty a prodal je Číňanům. To je fakt. A ten, kdo je jeho odpůrce, neváhá ani chvilku a využije každičké příležitosti, aby jej pošpinil. Faktem je, že prezident Zeman občany Česka v mnoha případech zklamal. Můžeme zmínit například údajný Peroutkův článek. Důkazy o nepravdivosti slov hlavy státu jsou tak průkazné, že o jejich pochybnosti nemůže být řeč. I přesto si náš pan prezident tvrdě stojí za svým a odmítnul se pozůstalé po Peroutkovi omluvit a státem nařízené odškodné nezaplatil, v důsledku čehož na jeho úřad soud uvalil exekuci.
Další záležitostí je udílení státních vyznamenání. Každý rok (a to se netýká pouze období vlády Miloše Zemana) bychom našli v seznamu oceněných alespoň jedno jméno, které tam svým způsobem nepatří. Letos je to bezesporu Daniel Hůlka, dnes již téměř zapomenutý operní pěvec, který se proslavil hlavní rolí v muzikálu Dracula a na ní také postavil svoji kariéru. O kvalitách zpěváka nechci polemizovat – v opeře či muzikálu jistě má své místo. Ovšem například ve srovnání s Karlem Gottem, který Medaili za zásluhy získal také, můžeme s klidem říci, že na Slavíky vede Mistr 40:1, o počtu hitů v rádiích u nás nebo v sousedním Německu nemluvě. A hlavně – reprezentace naší země v zahraničí prostřednictvím Daniela Hůlky? Pokud nepočítáme jeho soukromou dovolenou v Himalájích a Tibetu před patnácti lety, pak bychom těžko hledali, čím se o propagaci dobrého jména České republiky zasloužil. Ale je to kamarád Miloše Zemana, zpíval mu na volební kampani, a pokud mne paměť neklame, taky kandidoval před třemi lety za Zemanovce (jistě si také vzpomenete na ostudu v přímém přenosu, kdy pan Hůlka nevěděl, jak se jmenuje strana, za kterou v Královéhradeckém kraji kandiduje). ALE! Považuji za nutné se zmínit, že je zcela v kompetenci prezidenta, komu vyznamenání udělí. Je to jeho právo, jeho postoj, a ať už dekoruje kohokoli, my s tím nic nenaděláme. To, že tato občasná kamarádská gesta vyvolají u veřejnosti spoustu otázek, je nasnadě a prezident s tím musí počítat.
Kauza Herman a jeho strýc Brady – co k tomu říct? Média nám předhazují denně nějaké informace, vyznat se v nich nedá a pravda? Kde se skrývá? Z toho, co jsem napsal výše, jasně vyplývá, že prezident může dát státní vyznamenání, komu chce. Pokud neudělení vyznamenání panu Bradymu mělo znamenat pomstu Miloše Zemana ministru Hermanovi za oficiální setkání s tibetským vůdcem, je to odporné. Pokud tomu tak nebylo a Herman to celé uměle vykonstruoval, jedná se naopak o nechutnost z druhé strany. Nakonec to stejně nejhůř odnesl Hermanův strýc Brady, který byl vystaven obrovskému mediálnímu i občanskému tlaku. Tohle si člověk, kterému je 88 roků a přežil holocaust, skutečně nezaslouží.
A vystoupení našich umělců a některých bývalých i současných politiků proti Zemanovi v pořadu Jana Krause? Nechci komentovat výstup samotný, ovšem udělat politickou záležitost z jinak humorné a pohodové talk show je mi proti srsti. Výzva Jiřího Bartošky a Vojty Dyka k revoluci už byla jen hořkou třešničkou na už tak dost zkaženém dortu upečeném z hysterie a nesoudnosti.
Tohle všechno vyvolalo u veřejnosti obrovské emoce a rozdělilo ji na dva tábory. Denně čtu na Facebooku a v diskusích pod „zaručeně pravdivými články z důvěryhodných zdrojů“ názory lidí, ze kterých mne jímá hrůza. Nestačím se divit, co z úst (tedy spíše klávesnice) mých známých a kamarádů přichází na svět za výroky. I z toho je mi úzko a bojím se, že jestli to takhle půjde dál, mnoho lidí tak u druhých ztratí úctu. A v konečném důsledku je jedno, čí je zastánce.
Neodpustím si ještě poslední poznámku. Čím dál víc na internetu čtu i v souvislosti s děním posledních dnů nadávky a obvinění na prvního prezidenta samostatné České republiky Václava Havla. Nikdo nejsme bez chyby, měl je bezesporu i Václav Havel a určitě ve své politické kariéře udělal i věci, na které nebyl pyšný. Ale nyní je po smrti a měla by se ctít alespoň nějaká základní pravidla slušného chování a vyjadřování. Slova, která se denně dají najít v diskusích například pod články největšího internetového serveru novinky.cz, jsou neodpustitelná a v rámci dobrých mravů odsouzeníhodná. Do mrtvých se nekope.
Nezbývá než si přát, aby hysterie vyvolaná (ať chcete nebo ne) hlavními představiteli naší země brzy utichla. Byl by to pěkný dárek k 98. výročí vzniku samostatného Československa, které jsme si právě minulý pátek připomněli. Bohužel jsme tuto událost oslavili přesně tak, jak by si Tomáš Garrigue Masaryk nepřál. Rozhádaní a rozdělení.
Martin Müller