Byl jsem na sociální síti Facebook upozorněn, že si mám ve čtvrtek večer pustit TopStar magazín. Tento pořad běžně nesleduji, ale podle všeho se tam měl objevit hudebník, kterého jsem už dlouho neviděl. Tak jsem neodolal a stálo to za to! V reportáži se objevil můj kamarád, blanenský muzikant Aleš Petržela se svojí kapelou LOLA po boku Jaromíra Jágra. Neváhal jsem ani vteřinu a s Alešem si domluvil schůzku. Uplynula docela dlouhá doba od chvíle, kdy Aleš odešel z Blanska, ale co si ho pamatuju, skoro vůbec se nezměnil. Rozhovor s ním vám přináším takřka v původním znění.

Pamatuješ si, čím jsi chtěl být jako kluk? Napadlo by tě tenkrát, že se budeš živit muzikou?

Nevzpomínám si, že bych chtěl někdy dělat něco jinýho než hudbu. Pro mě to byl a pořád je způsob, kterým komunikuju s lidma. Svoji první kytaru – to mně bylo asi dvanáct – jsem vyměnil za Startky s filtrem. Moc neladila, ale já z ní byl naprosto unešenej. Můj brácha Zbyněk, kterej je mimochodem skvělej muzikant a byl vždycky o dost dál než já, mně tehdy řekl: „Vykašli se na to, dělej radši něco jinýho.” Za to mu do dneška děkuju! V tu chvíli jsem totiž věděl, že to dokážu. Myslím, že už nikdy nebudu jinej 🙂

Ale docela dost mne ovlivnil ještě jeden okamžik. To mně bylo asi deset, bydleli jsme hned vedle parku Rudoarmějce. Hned vedle stál kdysi Fuck Klub (Fakáč), ve kterém zkoušely různý kapely z Blanska. Tehdy jsem tam ještě nesměl chodit, tak jsem seděl vždycky v parku a poslouchal. Chodil tam hrát i blanenský cikán Bándy (Bandaska); ten borec mě naprosto učaroval tím, jak hrál, pro mě to byl blaneskej Hendrix. Vídal sem ho taky občas v hospodě U Jana, kde hrával. Nevím, kde je mu konec, ale myslím, že i jemu patří díky za to, že jsem dnes tam, kde jsem. Když jsem slyšel, jak hraje, cítil jsem z toho tu svobodu projevu, ten neuvěřitelnej pocit souznění.

Jaké máš hudební vzdělání?

Můj táta hrával v kapele Caravana na klávesy a chtěl mít ze mě i z bráchy klavíristu. Já jsem mu pořád říkal, že chci hrát na kytaru, ale moc mě neposlouchal. V Blansku jsem tedy musel povinně navštěvovat hodiny klavíru. To se fakt nedalo – zpětně se omlouvám všem svým učitelům…

U táty v kapele hrával tenkrát Miloš Pernica. Věděl, že mám o kytaru zájem, a tak mě jednou vzal k němu do LŠU. Já mu tam tehdy hrál a zpíval nějakou odrhovačku – myslím, že Ovečku… Byla to hrůza, prostě fiasko. Pan učitel Pernica mně tehdy řekl: „Tak takhle by to, chlapečku, nešlo. Jestli chceš ke mně chodit, budeš makat, jasný?”

Jasný! Od té doby jsem cvičil na klasickou kytaru i 5 hodin denně a pak jsem ještě vzal elektriku a šel hrát s klukama do garáže. Miloš Pernica mě připravil na konzervatoř, na kterou jsem se dostal až napotřetí. Hraju totiž na levou stranu a profesoři s tím měli problém… Tedy až na jednoho, kterým byl prof. Milan Tesař na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Tam jsem byl opravdu moc spokojenej. Milošovi Pernicovi za tohle patří velkej dík, je to jeden z nejlepších muzikantů a vůbec lidí, který jsem v Blansku potkal.

Pamatuji si, že jsi hrával na Blanensku po zábavách. Kolika skupinami jsi prošel? Na kterou vzpomínáš nejraději?

Přesný číslo asi neexistuje. Já jsem hrál pořád někde. Tancovačky jsem hrál docela dlouho. Kapelník Réňa Kvapil mě tehdy prostě vytáhl z garáže a předal mi kazety s nahrávkami se slovy: „Nauč se to, příští týden hraješ!“ Myslím, že se mě ani neptal, jestli chci. Vysázel prachy na prkno a já jsem mohl v týdnu zvát baby na kafe – to bylo moc fajn.

Ale jel jsem dál i vlastní věci. Některý kapely, ve kterých jsem hrál, třeba boskovická Hrdla na horách, v Blansku Průlet nebo Morfium – dělaly většinou lidem úsměv na tváři. Pak přišla kapela GAVORA (Gorodkov, Petržela, Konečný) a všechno bylo jinak. V Blansku nás lidi neměli rádi, zůstali jsme tehdy společensky na ulici. Můj táta dokonce z prvního koncertu odešel v depresi a máma mně řekla, že má o mě vážnej strach… Vždycky nám ale s klukama uvařila guláš a táta nám nakonec asi fandil – jsou oba prostě úžasní… No a my jsme do toho řezali dál – to byla skvělá doba.

Představ nám svoji současnou kapelu.

Kapela se jmenuje LOLA a je to pro mě druhá rodina. Každej den ráno padnu na kolena a děkuju Pánu Bohu, že jsem je potkal 🙂 Bubeníka Petra Baláše (pro mě jednoho z nejlepších v ČR) jsem potkal v jiné kapele, se kterou jsem hrál v Praze. Točili jsme album, na které jsem napsal skoro všechny písničky, ale pak nás z ničeho nic vykopli, tak jsme založili kapelu Lola běží (dnes už je to pouze LOLA). Pak k nám přišel baskytarista Jakub Jakubec a zapadlo to! Od té doby spolu jezdíme po Česku a Slovensku, občas i dál. Ti kluci jsou skvělí, mám je moc rád.

Já si tě pamatuju hlavně jako kytaristu, ale v kapele LOLA jsi lídrem kapely v roli zpěváka a kytaristy v jedné osobě. Jak jsi se dostal ke zpěvu?

Popravdě ani nevím, neměl jsem nikdy v plánu být lídrem (zpěvákem) v kapele, ale vždycky jsem psal písničky a nahrával si dema (to je něco jako náčrt obrazu), pouštěl jsem to lidem a jim se můj zpěv líbil. Pak jsme do kapely vzali zpěváka, jenže s ním to nějak nešlo. Kluci tehdy řekli: „Hele, píšeš písničky i texty, tak to prostě budeš zpívat!” Nezbylo mi nic jinýho, než to zkusit. Ale lidem se to snad líbí, chodí na nás, tak prostě hraju a zpívám.

Máte za sebou křest nového cédéčka. Jak si vede mezi kritiky, jak se prodává a jak jsi s ním spokojený ty?

Co se týče hudebních kritiků, tak to vůbec neřeším… Líbí se mi, jak to říkal Nohavica: „Když píšu písničku a třeba se zaseknu nebo nevím, jestli tam dát tohle nebo tamto, říkám si: kde jste teď, kritici? Teď řekněte, jak by to mělo být!” Kritika je pouhý názor jednoho člověka. Nevím, jakej má vkus, kolikrát si nahrávku poslechl, jestli byl někdy na koncertě… Myslím, že lidi jsou moc chytří a dokážou si udělat svůj vlastní názor. Na nás lidi chodí a poslouchají naše písničky, já k nim můžu prostřednictvím svých textů a hudby mluvit, to je pro mě to, co jsem vždycky chtěl, za to patří všem fanouškům velkej dík.

Album …jako divoký koně je pro mě zatím to nejlepší, co jsem byl schopnej ve svým hudebním životě udělat, mám to album moc rád. Víc bych nechal na lidech.

Točili jste také s Petrou Janů…

Jasně! Natočili jsme s Petrou Janů duet LOLA – Nazí a krásní. Bylo to tak, že jsme dostali možnost od Aliance žen s rakovinou prsu být součástí projektu Ostře sledovaná prsa, který se věnuje boji s rakovinou prsu. Napsal jsem písničku Nazí a krásní, která se jim moc líbila. Oslovili jsme Petru Janů. Paní Petře se píseň líbila, a tak jsme se setkali ve studiu a nazpívali spolu duet. Tehdy jsem si vzpomněl na všechny ty pořady, který jsem tehdy doma u rodičů v Blansku viděl  – Možná přijde i kouzelník, Televarieté, Triangl… Doteď jsem na tuto zpěvačku koukal v televizi a náhle bez jakýchkoli ambicí zpěváka stojím ve studiu a zpívám duet s Petrou Janů. K tomu není co dodat… Na svět přišel i videoklip, ke shlédnutí je například na Youtube.

Kam bys chtěl se svojí současnou kapelou LOLA dojít? Máte před sebou vytyčený nějaký konkrétní cíl, představu?

Díky hudbě jsem se dostal až k hokeji – k Rytířům Kladno, pro který jsem napsal písničku a došlo to až tak daleko, že jsem se seznámil s Jaromírem Jágrem a zahrál si s ním v klipu (LOLA – Kladnou hlavou). Tohle předčilo i ty nejdivočejší představy. Odteď už asi nic neplánuju 🙂 Tohle byl pro mě neskutečně silnej zážitek, a jestli si teď něco přeju, tak aby ta písnička plnila svůj účel.

Jak probíhalo natáčení? Je něco, co si budeš dlouho pamatovat?

Team lidí byl skvělý, já jsem se těšil na každej den natáčení a každou vteřinu jsem byl přítomen a užíval si to. Parádní byli velcí Rytíři a mladí Rytíři, když došlo na záběr, kdy měli najíždět na kapelu a sypat na nás led. Já jsem tam klečel a měl plnou hubu ledovýho štěstí 🙂

Asi nikdy nezapomenu na moment, kdy se s námi Jarda Jágr loučil: Ať se vám daří, kluci… I tobě, Jardo, díky moc! Byla asi jedna hodina ráno a Jarda šel se svojí vestou plnou závaží běhat.

Co říkáš na Jaromíra?

Jarda má kolem sebe neskutečnou auru. Nevím, jestli má nějakou dohodu s Bohem, ale to, co dokázal, jeho příběh, mě fascinuje a je pro mě velkou motivací v životě. Navíc myslím, že JJ umí vracet. Nám s klukama z kapely a celýmu Kladnu to dokázal. Je to borec.

Je těžké se v naší zemi hudebně prosadit? Přijít s něčím originálním a neotřelým, co by český národ konzumoval, se zdá být v záplavě mainstreamu jako nadlidský úkon…

V textu Kladnou hlavou zpívám takovej motivační text: “stokrát se zvedni a jdi dál, jdi dál po svý cestě. Miluj, miluj tu celou věc!“ Já bych se netrápil s otázkama, jestli je to originální, nedělal bych plán na lidi, aby se jim to hlavně líbilo, protože to zrovna frčí… Myslím, že to funguje přesně naopak – dělej to, co tě opravdu baví a dělej to tak, jak to cítíš – a pokud je to dobrý, tak si to lidi najdou. A když nebudeš slavnej, že se to nepovede? Děláš přece to, co tě baví, tak, jak to cítíš, co chceš víc? Bob Dylan to říkal skvěle: Úspěšnej člověk je ten, kterej ráno vstane, večer jde spát a mezi tím dělá to, co ho baví…

Máš nějaké hudební vzory? Co si pustíš například po cestě na koncerty?

Na koncerty jezdíme všichni v dodávce a probíráme všechno, co se dá, na poslech hudby nedojde… Když jedu sám, občas si pustím rádio, což trvá tak do deseti minut, pak to raději vypnu. Radši si zpívám, dost často mě napadají různý melodie i texty. Když to přijde, tak zastavuju po pěti kilometrech a zpívám si na diktafon, zapisuju to, co mě napadá… V autě mám pár CD – Nohavica, Druhá tráva, Vlasta Redl, z těch cizích Bob Dylan, Johnny Cash, Elvis, The Doors… Mám moc rád texty V. Vysockého, na druhou stranu mě z té současné hudby kolikrát fascinujou rapový věci – to, jak to tam ti borci dokážou “našvihat” a umí bez melodie posadit. Eminem je dobrej, a taky MGK (Machine Gun Kelly). Myslím, že kdybych dneska začínal z hudbou, byl bych tímhle dost ovlivněnej.

Máš nějaké tipy nebo rady pro muzikanty, kteří začínají s vlastní tvorbou?

Neřeš blbosti, nauč se pracovat se svým egem, makej a miluj, miluj tu celou věc – MTCV. Ale třeba se pletu. A ještě jedna rada. Připrav se na to, že tomu budeš muset dost obětovat – možná úplně všechno.

Kdy tě s kapelou uvidíme někde poblíž Blanska?

Hrajeme s LOLOU po celým Česku, bylo by dobré se podívat na naše stránky www.lolakapela.cz. Nejlíp teď vychází asi Brno – Melodka 25.11.2016.

Co tě čeká v dohledné době?

Ráno vstát a než půjdu spát, dělat to, co mám rád 🙂 Nabídky na koncerty chodí, díky za to. Připravuju teď víc nových věcí, ale dal jsem slib mlčení a sliby se mají plnit, tak možná příště 🙂

Martin Müller