Základní škola. Dříve byla učitelská profese váženým zaměstnáním a „Pan Učitel“ byl autorita nejen v očích samotných žáků, ale taky rodičů. Pamatuji se, že vhodně umístěná poznámka v žákovské knížce se stávala něčím, kvůli čemu se mi nechtělo domů. Aby ne, po jejím přečtení jsem doma mohl očekávat pořádný záhlavec, ať už fyzický či psychologický v podobě několikaminutového kázání na téma ignorantství, hulvátství a nevycválanosti. Jako bonus mohlo přijít taky domácí vězení či zákaz televize. Ta doba je nenávratně pryč.

V posledních letech na učitele nahlíží veřejnost tak trochu skrz prsty. Nemyslím si, že je to dobře. Posuďte sami: v dobách před několika desítkami let k vybavení třídy patřila neodmyslitelně rákoska a přesvědčení, že dobře mířená rána přes prsty zafunguje mnohdy lépe, než výhružky, kázání nebo žalující dopis rodičům. Zkuste si situaci promítnout do dnešní doby. Žák obdrží ve škole jednu „výchovnou“ a druhý den má škola na krku žalobu, mediální skandál a kantor, jež neudržel nervy na uzdě a třídnímu šaškovi prostě jednu vlepil, z celé situace vyjde s vyhazovem a nálepkou tyrana, kterou do smrti bude za sebou vláčet jako ohromnou kouli na noze. To je samozřejmě extrém, ale přiznejte si sami – nedali jste někdy své ratolesti na zadek? Fungovalo to? Odpověď je zcela jistě v obou případech kladná.

Ani já bych nebyl rád, kdyby učitel fyzicky trestal mé děti. Žijeme přece v jednadvacátém století… Můj příklad byl spíše o tom, jak je škola dnes vnímána veřejností.

Učitelé tu nejsou od toho, aby nás trestali. Jejich úkol je mnohem těžší. Mají nám předat vědomosti způsobem, který nás přiměje si je alespoň v rámci možností zapamatovat. A například zde spatřuji určité rezervy. Na pedagogických školách jsou bohužel budoucí učitelé mnohdy vzděláváni akademiky, kteří na základní škole byli naposledy v osmé či deváté třídě a o tom, jak to tam v současné době vypadá, nemají vůbec páru. Mnohem účinnější by bylo zařadit do jejich vzdělávacího plánu hodiny, které jim vysvětlí leccos z praxe. Čerstvý absolvent by tak odešel za katedru daleko lépe připravený. A takových věcí by se dalo najít spousty.

Moje dcera dostala 1. září do páté třídy nového učitele, což jsem automaticky přešel jakousi lhostejností. O to větší překvapení pro mne bylo, když nás – rodiče – nový pan učitel povolal na třídní schůzku hned druhý týden v září. Nestandardní, pomyslel jsem si a na „rodičák“ vyrazil s pozoruhodnou dávkou zvědavosti.

Pan učitel byl na první pohled sympaťák a hned po jeho prvních větách jsem si pomyslel, že si jej děti oblíbí. Uvedl se vtipnou prezentací, ve které v krátkosti představil své curriculum vitae včetně zálib, ctností, ale i neřestí. Rodiče se dobře bavili.

V dalších větách si nás získával stále víc. Řekl nám, že nemá v plánu zahrnovat děti domácími úkoly, neboť si osobně myslí, že v hodinách dokážou probrat vše podstatné. Prozradil, že děti od něj nebudou dostávat poznámky: „Pokud si nedokážu sjednat pořádek ve vlastní třídě, je to můj problém!“ Od všech rodičů si vyžádal telefonní čísla a emailové adresy s poznámkou, že o důležitých věcech nás bude informovat elektronickou cestou. Výtečně!

„Chci, aby děti byly více samostatné… Rád bych, aby měly vlastní názor… Hodnocení dětí známkami budu posuzovat podle jejich píle a ochoty se zlepšit, nikoli podle tabulek a počtu chyb…“ pokračoval. Na závěr nás všechny vyzval k tomu, že se máme v případě jakéhokoli dotazu obrátit přímo na něj a byť sebemenší komplikace řešit přímo s ním. Škola podle něj není uzavřený ústav, do kterého bychom se měli bát vstoupit – naopak!

Z třídní schůzky jsem odcházel optimisticky naladěn. Čas ukáže, na kolik nový pan učitel dostojí svého slibu a přesvědčení. Vstup se mu však velmi povedl. Už jen to, že si nás zavolal pouhý týden po zahájení školního roku, aby pro nás nebyl jen anonymním jménem v žákovské knížce, bylo sympatické.

Učitelům je často veřejností vytýkáno, že málo pracují, mají na děti nízké či naopak vysoké nároky, že chtějí moc peněz a mnoho dalších věcí. To je ta naše nešťastná povaha. Učitelů si nevážíme, neboť jejich práce v našich očích není posláním, nýbrž jakousi státem placenou službou (a jak dobře všichni víme, stát žije z našich daní). Když vás kadeřnice špatně ostříhá, už k ní nepůjdete, zanadáváte si, ale vlasy za pár týdnů dorostou. Práce s dětmi však není tak jednoduchá a jakýkoli špatný krok může mít následky daleko trvalejší, než si umíme představit.

Osobně si myslím, že by to změnu v systému školství chtělo. Dokud nebudeme mít k učitelské profesi důvěru a kantoři sami nebudou chtít být autoritou v očích žáků i rodičů, žádné pozitivní změny se nedočkáme, i kdyby se legislativa celého školství převrátila naruby. Ale jak vidíte, určitě by pro začátek stačilo, kdybychom zahodili předsudky za hlavu a každý z nás začal sám u sebe.

Martin Müller