Na kávě s Pavlou Komárkovou

Muzeum Blanenska vydalo v září knihu Blanensko 1945: Vzpomínání na poslední roky války. Na její tvorbě se velkým dílem podílela Pavla Komárková z Blanska, která vystudovala obor mediální studia a žurnalistika a sociologii na Fakultě sociálních studií a obor právo a právní věda na Právnické fakultě Masarykovy univerzity Brno a od roku 2005 pracuje jako novinářka v MF DNES. Pro novou knihu zpracovávala rozhovory s pamětníky, kteří vzpomínali na konec války v Blansku a nejbližším okolí.

Kde se zrodil nápad vydat knížku vzpomínek na válku? 

Začalo to vlastně u mé babičky. Když jsem pro Mladou frontu měla psát článek k 65. výročí druhé světové války, našla jsem v kronice města hezky zpracovaný zápis o šestiminutovém bombardování Blanska sovětskou armádou, o kterém řada lidí vůbec neví. Když jsem ale loni chtěla napsat něco k 70. výročí a hledala nějaké autentické výpovědi pamětníků, narazila jsem na to, že v oficiálních pramenech nic takového není. Chtěla jsem někoho, kdo konec války v Blansku zažil, tak jsem se zeptala mé babičky Anny Boudové. A ta se najednou rozpovídala a začala popisovat, jak se lidé z Lažánek, kde žila, po bombardování v dubnu 1945 hromadně přesunuli schovat se přes kopec do jeskyně naproti Kateřince. A čtrnáct dní tam žili.

Nikdy předtím ti o tom neřekla? 

Ne, a ani jsem se o ničem takovém nikde nedočetla. Pak jsem shodou okolností potkala souseda, pana Hrubého, a ten mi začal popisovat, jak je vystěhovali z Rozstání, jak pak bydleli na vejminku jednoho statku v Habrůvce, kam se ale ke konci války stáhli i Němci a oni tam žili vedle německých důstojníků. Vyprávěl, jak němečtí důstojníci odstřelovali letadla, která pak statek bombardovala. I jak potom s kamarádem vyhrabali tělo jeho zastřeleného bratra, když v lese hledali munici. Běhal z toho mráz po zádech. A mně přišlo škoda to „odbýt“ jedním článkem v novinách.

Pořád jsem přemýšlela, že by stálo za to oslovit víc pamětníků a jejich výpovědi zaznamenat, klidně třeba jen proto, aby mohly být dohledatelné někde v archivu muzea. Když jsem se o tom zmínila ředitelce muzea Pavlíně Komínkové, řekla mi, že zrovna chystají konferenci k 70. výročí konce války, na niž jsou pozvaní i pamětníci, a že výstupem z konference má být nějaká publikace. Tak jsme se domluvily, že by bylo dobré to spojit.

Na rozhovory s pamětníky už moc času nezbývá… 

Pamětníci mají osmdesát, devadesát roků a nedá se předpokládat, že za dalších patnáct let tady ještě budou, nebo budou schopni na všechno, co prožili, tak detailně vzpomínat. Proto jsme na konferenci oslovili pamětníky, zda jsou ochotni se s námi o svoje vzpomínky podělit. Paní ředitelce se pak podařilo knihu zařadit do plánované publikační činnosti na tento rok. A když se vyřešily i administrativní věci související s přechodem muzea pod kraj, mohli jsme pamětníky oslovit. Podařilo se nám oslovit i ty, kteří byli aktivně zapojení v odboji, sbírali shozy materiálu pro partyzány, působili jako jejich spojky a převaděči, nebo schovávali postřelené ruské zběhy a podobně.

Pro koho je kniha určena? 

Určitě pro všechny, koho zajímá, jaké to je zažít válku na vlastní kůži, co člověk prožívá, na co myslí, čeho se obává. Chtěli jsme, aby knížka oslovila širokou veřejnost, laiky, kteří se o druhé světové válce učili maximálně v hodinách dějepisu. Výuka bývá mnohdy velmi teoretická a studenti si nedokážou praktické dopady války představit. Díky osobním výpovědím pamětníků by ta doba pro ně mohla být pochopitelnější. Určená je i pro ty, kteří mají pocit, že na Blanensku za druhé světové války vlastně vůbec nic nedělo. Fronta se totiž zastavila v Moravském krasu u Křtin a u Bílovic. Ty, kteří válku zažili, ale válka i tak ovlivnila na celý život. Zažívali nesvobodu, striktní zákazy a příkazy, muselo se zatemňovat, platil lístkový systém, někteří neměli co jíst, byla bída. Po bombardování se mnozí schovávali v zemljankách v lese nebo žili ve sklepě, celá rodina spala na bramborách. Konkrétních dopadů tady tedy bylo hodně a výpovědi byly opravdu detailní, autentické a natolik zajímavé, že jsme se oproti původním plánům rozhodli je v závěru publikace otisknout v plném znění.

Mohla by být publikace učební pomůckou v dějepise?  

Myslím si, že texty jsou stravitelné i pro teenagery a že by to pro středoškoláky do hodin dějepisu mohla být úžasná pomůcka. Studenti blanenského gymnázia s námi spolupracovali i při psaní jedné z kapitol publikace o partyzánské činnosti na Blanensku, využili jsme jejich výstupy z projektu Saljut 1945. V něm sami vyhledali nějaké pamětníky, povídali si s nimi a jejich výpovědi zapracovávali do souvislostí. Myslím si, že to je způsob, jakým by se měl dějepis učit, přes osobní setkání a konkrétní zážitky konkrétních lidí si každý snáz udělá obrázek o konkrétní době. Prarodiče současných studentů většinou válku sami zažili, řada z nich byla tenkrát sama ve věku dnešních studentů, ti si teď i díky publikaci muzea mohou uvědomit, jak naprosto odlišné věci tehdy řešili. Některým snad kniha může pomoci lépe pochopit vlastní rodiče nebo prarodiče.

Jakou formu má tedy kniha? 

Publikace, do které přispívali i historici, obsahuje krátký teoretický úvod, poté mapuje jednotlivé roky války na příkladu citací z  blanenské kroniky nebo z Pamětních knih města Blanska, ty jsou vždy doplněny úryvky z rozhovorů, konkrétními zážitky zpovídaných pamětníků. Jejich citace a fotografie z jejich archívů pak doplňují i jednotlivé tematické kapitoly týkající se partyzánské činnosti, bombardování nebo třeba odchodu Němců a osvobození Blanska. Díky rodinným archivům pamětníků jsme k fotografiím vybombardovaných domů nebo sovětských tanků, které byly i v archívu muzea, mohli přidat také osobní fotografie zachycující, třeba jak se dvacetičlenná skupina schovává ve sklepě. Pamětníci nám poskytli i dobové fotografie školních skupin, divadelních spolků, plaveckého oddílu, cvičení Sokola, biřmování, nebo třeba toho, jak lidé pracují na poli; i ty dokreslují obraz tehdejší doby. Během války totiž nežili všichni šest let v permanentním strachu, fungovaly různé spolky, hrálo se divadlo, lidé se scházeli a organizovali, pomáhali si. Dokresluje to třeba i vzpomínka Jiřího Poláška, jak se po válce v rekordním čase podařilo svépomocí opravit zničenou Sokolovnu, kterou obsadili a zdevastovali Němci a na hlavním sále nechali žluknout obilí. Místní vše vyklidili, opravili, řemeslníci chodili ráno do práce a odpoledne na další směnu bez nároku na odměnu nastoupili na Sokolovnu, končívali v noci.

V běžně dostupných historických pramenech, zejména těch regionálních, není nijak zásadně popisována atmosféra doby a pocity lidí, my jsme chtěli emoce a osobní zážitky z války zachytit především. Pro řadu historiků jsou možná zajímavější souvislosti technického rázu, detailní popisy výzbroje či bombardujících letadel, o pocitech lidí, na něž ty bomby padaly, se ale člověk dočte málokdy.

Jak na tebe rozhovory působily? 

Setkání s pamětníky byla strašně zajímavá, jejich vzpomínky byly hodně osobní, rozhovory byly většinou velmi emotivní, často při nich plakali. Vzpomínali mnohdy na nejhorší okamžiky ve svém životě, a i když šlo o sedmdesát a více let staré události, popisovali je do nejmenších detailů, to mě překvapilo. Popisovali, jaké měli pocity, co zažívali, co je napadlo, co dělal soused, co řekla maminka. To jsem nečekala. Společné přitom měli to, že nebezpečí, které jim hrozilo, si z velké části tenkrát ani neuvědomovali, většinou v té době byli ještě dětmi, takže s radostí pozorovali, jak na obloze přelétají svazy letadel, zejména kluci brali i nálety jako skvělé dobrodružství. Když zazněly sirény, pustili je totiž ze školy, mohli si hrát a bojovat proti sobě. Strach přišel většinou až po prvním náletu.

Všechny ale i tak válka hodně poznamenala. Nejstaršímu pamětníkovi je dnes 97 roků a nejmladší se narodil v říjnu 1940, takže mu na konci války bylo necelých pět let, ukázalo se ale, že na věku až tak nezáleží. Zrovna náš nejmladší zpovídaný, pan Kočí, zažil bombardování Dětské nemocnice v Brně, odkud ho lékaři pustili domů umřít, byl tak vážně nemocný, že mu nedávali šanci. Tatínek si pro něj přijel ve chvíli, kdy bombardovali Brno. Odvezl jej z nemocnice a chvíli na to tam, kde předtím ležel, spadla bomba. Nakonec se uzdravil a žije dodnes a i z války má řadu dalších zajímavých vzpomínek, třeba na zastřelené ustupující Němce a jejich hakl zničený na Starém Blansku.

Z toho běhá mráz po zádech… 

Dramatických okamžiků zažili všichni celou řadu, v knize mluví lidé, kteří schovávali partyzány u sebe doma, pamětníci líčí, jak jim gestapo odváželo rodinné příslušníky i sousedy, jak slyšeli popravy, i to, jak sami smrti unikli doslova o vlásek. Pan doktor Chudárek si třeba hrál se sestrou venku před domem kousek pod nemocnicí, když se blížil nálet. Maminka je zavolala domů a ve chvíli, kdy vbíhali dovnitř, jedna bomba spadla tam, kde si hráli, a druhá propadla střechou a zničila jim dům. Byli právě pod přístřeškem mezi oběma místy, takže se zachránili. Všichni členové rodiny se pak tolik báli, že nedokázali být ve čtyřech stěnách a bydleli několik dní u babičky v chlívku.

Co tě překvapilo? 

Samotné vzpomínky pamětníků, to, jak byly rozmanité a dramatické. A co všechno ti lidé dělali bez ohledu na následky a vlastní strach. I to, jak byli otevření. U některých rozhovorů někdy byla dcera nebo syn a ti se často divili, že některé historky neznají. V některých rodinách se po válce udělala tlustá čára a už se o ní nemluvilo, pro některé to byly příliš bolestivé vzpomínky. Někteří si zase s narůstajícím odstupem lépe vybavili konkrétní detaily.

Pro každého je hluboká rána, když přijde o někoho blízkého. Někteří pamětníci přišli o celou rodinu, rodiče, sourozence, navíc po zásahu zvenčí, bylo s tím spojené bezpráví, křivda. O to je asi těžší se s tím vyrovnat a žít. I s ohledem na to jsem byla strašně ráda, že všichni, se kterými jsem se sešla, byli otevření a ochotní se bavit a souhlasili i se zveřejněním.

Kolik pamětníků v knize hovoří? 

Dvacet tři. Ale už máme tipy na další.

Plánuješ pokračování? 

Uvidíme. Nejdřív nashromáždíme další kontakty a pak probereme, jak by se dalo pokračovat. Nevím, jestli bude prostor pro další publikaci tohoto typu. A jaký by byl zájem mezi čtenáři, nemám moc odstup, posledního tři čtvrtě roku tím žiji, nabírání rozhovorů, přičemž každý trval tak dvě, tři, některé ale i čtyři hodiny, povětšinou noční přepisování, sestavování publikace a vybírání nejvhodnějších citací, nad kterými jsme s ředitelkou muzea strávily hodiny a hodiny práce. Bylo to náročnější, než jsem čekala, ale obě nás to pohltilo. Navíc je určitě ještě hodně zajímavých lidí, kteří mají o válce co říci. A minimálně zapsat jejich výpovědi by stálo za to, i kdyby z toho neměla vzniknout nová kniha. My máme výpovědi více než dvou desítek pamětníků a nestalo se, že by se něco příliš opakovalo. I když popisovali třeba stejnou událost, každý ji vnímal jinak, každá vzpomínka byla unikátní a osobní. Takže nemám strach, že by výpovědi dalších třeba patnácti lidí byly nudné. Budu ráda, když se pamětníci sami ozvou, klidně prostřednictvím muzea.

Kde se dá kniha koupit? 

V Muzeu Blanenska a v knihkupectví Academia v Brně. Bude též k dostání v Domě přírody Moravského krasu a v Informační kanceláři Blanka. Má dvě stě stran a stojí 170 korun.

Marie Hasoňová