Mateřský jazyk, tak se tomu říkalo a snad stále říká. Podle zpráv v médiích neobstálo při letošní maturitní zkoušce z jazyka českého značné procento studentů. V posledních letech je to opakující se problém. Studenti a rodiče se zlobí, že je zkouška příliš těžká a složitá. Nejsem odborník, ale pochybuji, že by někdo vytvořil tuto zkoušku takovou, aby ji nemohli studenti zvládnout. Vždyť než dojdou k maturitě, tak se ji téměř denně učí celých 13 let! Myslím, že problém je trochu někde jinde.

V prvé řadě se, v porovnání s obdobím mé školní docházky, děti a studenti věnují velmi málo četbě. Prostě jsme měli to štěstí, že naše zdroje zábavy a oddechu i potřebných informací existovaly jen v knihách či učebnicích, novinách a časopisech. Je to bez debaty tak. Když člověk čte a čte, dostane se mu správný pravopis, tvorba slov a vět, do podvědomí. A to nemluvím o slovní zásobě a schopnosti se vyjadřovat.

Psali jsme dopisy pěkně na papír, perem, později propiskou, očíslované stránky, dopis měl svou neměnnou formu včetně podpisu a velmi mnoho o pisateli vypovídal. Chodili jsme do knihovny, půjčovali si knihy a časopisy mezi sebou, vyprávěli si o nich, doporučovali, a ne proto, že by nám to někdo přikazoval. Pravda, byla školou nařízená povinná četba, ale kdo se chtěl i pobavit, zvolil knihu doporučenou kamarádem. O získávání informací ani nemluvě, to opravdu člověku nic jiného nezbývalo, než hledat v tištěných materiálech.

Dnes esemeskujeme, četujeme, mejlujeme, serfujeme, napíšeme pár slov na fejsbuk nebo na skajp, či jak se všechna ta moderní spojení se světem jmenují. Anglické klávesnice neznají čárky, háčky, ovšem i s klávesnici českou to tam mlaďoši sází hlava nehlava, velké písmeno nebo malé, všechno fuk, pak nějaký ten smajlík a je vymalováno. Hlavně aby to bylo krátké a rychlé, kdo by se dnes zdržoval dlouhým vypisováním. To, že dal o sobě vědět větou, ve které je z hlediska správného pravopisu spousta chyb, není podstatné.

V řadě druhé je to tlak angličtiny do všeho kolem nás. Opravdu nemám nic proti angličtině, nejsem tak zpátečnická, abych nerozuměla tomu, jak je v dnešní době důležité tento jazyk ovládat, ani se mnou necloumá závist z toho, že sama anglicky neumím. No – neumím… Když nám babička v neděli k obědu smažila šnycle a na kartofle dávala putru a šnytlík, bylo nám to k smíchu. Kdybych se víc zamyslela, asi bych z paměti vydolovala ještě další slovíčka, která tehdy z němčiny prošpikovala český jazyk. Období Rakousko – Uherska, První republika i obě války zanechaly v jazyce českém spoustu tehdy běžně užívaných výrazů, které naštěstí časem zmizely v propadlišti dějin. Dnes je plnohodnotně nahradila angličtina. A to nemluvím o místech ve škole, zaměstnání nebo počítačovém světě, ale o běžném každodenním životě.

S holkama v cukrárně si objednáváme čískejk nebo mafin. Po práci nakoupíme v nějakém super, hyper či jiném marketu, když potřebujeme, tak i nějaký ten hobby, mikro, makro… když je víc času, uděláme si výlet do šopinkparku a po nákupech zajdeme k mekáči na nějaký ten čís, čiken či jiný burgr a šejk, dětem hepymíl. Občas vyrazíme do fitka nebo navštívíme wellnes, abychom byli redy, osvěžíme se kolou lajt, pivem kůl nebo dáme freš či smůtý. O víkendu uděláme gárdenpárty, grilujeme stejky a hambáče, dáme nějaký ten drink a po celém týdnu jsme hepy jak dva grepy, ok nebo det. Večer pustíme televizi a těšíme se na náš oblíbený seroš, tólkšou, sitkom, top star nebo nějakou tu realityšou, k naší velké radosti každých pět minut běží reklamy a nabízí hedenšouldrs, pemprs, revitalift, rexpovrgel.

To je maglajs, co? Občas mám z toho všeho v hlavě takový zmatek, že sedím ve vaně a nevím jestli pro můj stajlink bude lepší bath nebo shower a jestli si náhodou nenaliju na hlavu pěnu na koberce.

Takže se nakonec z každého z nás stává pasivní student angličtiny, ať se nám to líbí nebo ne. Já se s tím snažím poprat, jak to jde. Občas zabrousím do slovníku, abych se ujistila, že nápis na výrobku je opravdu to, co potřebuji. Jen poznámky už si radši nedělám. Totiž kdysi dávno přinesl manžel domů toustovač, na kterém nebylo česky ani slovo. Chtěla jsem se o něm dozvědět co nejvíc, tak jsem si vzala na pomoc slovník, papír a tužku. Poctivě jsem si vše zapsala a můj amatérský překlad začínal slovy – sendvič tvořič. U mých synů to vyvolalo velké pobavení , které se se mnou táhne celé roky. Moje vlastní děti moji angličtinu dávají k dobru kdykoliv mohou, zvlášť, když slovo apple přečtu jako „ejpl“.

Takže co s tím? Sama nevím. Ve svém věku už těžko co doženu, zvlášť, když si sebekriticky přiznám, že jazyky mi nikdy moc nešly. Pro svůj pracovní i osobní život angličtinu naštěstí nepotřebuji, a s tím, co běží kolem mě, se jakž takž vyrovnám. Občas něco špatně vyslovím, takže se, pokud to jde, anglickým výrazům vyhýbám. Jsem Čech a docela si celý život zakládám na tom, abych svůj rodný jazyk ovládala co nejlépe. Někdy se přistihnu při tom, jak si v duchu hraju se slovy a hledám české výrazy, abych nemusela použít slova cizí, ať už pochází odkudkoliv. Jsem si vědoma, že jsou v některých případech nenahraditelná a leckdy asi i nepřeložitelná, ale prostě se mi chce číst, psát, mluvit a myslet česky.

-im-